Článek
Země je pokrytá zledovatělým sněhem, trocha ho ulpívá i na okolních kamenitých kopcích. Na první pohled to v okolí jedné z vesnic, která se na výběžku arktického Norska nachází, nevypadá nijak odlišně od ostatních severských obcí v zemi.
Projet se ovšem po dálnici E69 vedoucí z Olderfjordu k mysu Nordkapp znamená spatřit Norsko v jeho nejdrsnější a nejsyrovější podobě. Znamená to projet místy, kde se život podřizuje počasí, a jak říkají místní, kde se dají určité věci dělat pouze tedy, kdy vás počasí nechá.
Život kolem dálnice určuje příroda a počasí.
Obsidiánově černé hory vystupují z moře a lemují silnici, která je neskromně považována za technický zázrak. Zřejmě kvůli zdejšímu náročnému terénu, který musí zdolávat. Jedná se o nejseverněji položenou vozovku, která má propojení na mezinárodní síť silnic. I proto mohou Špicberky či Grónsko na takový status zapomenout.
Poprvé se o výstavbě E69 začalo hovořit už v roce 1908, ale dokončena byla až o 91 let později. Do té doby ovšem obyvatelstvo přilehlých osamělých rybářských vesnic dokazovalo, že je nevlídné prostředí zocelilo a posílilo. Pro snadnější transfer využívali lodě.
Čas plynul mnohem pomaleji
Tu dobu si pamatuje také 69letá Ingunn Utsiová, žijící kousek nad vesničkou Repvåg s výhledem na nedaleký oceán. „V době, kdy jsem vyrůstala, tu nebyly žádné silnice. Jen lodě. Život byl tehdy mnohem pomalejší,“ zamýšlí se Norka. Vybudování silnice nepřišlo ani tak z důvodu, aby obyvatelé severního cípu dostali spojení s jihem. Důvod byl spíše ekonomický — rybolov přestal být v této části Norska exkluzivní, a tak se musely hledat nové zdroje příjmů. Nejjednodušeji vyhlížely ty z turistiky.
„Jestli jsme bývali izolovaná komunita? To záleží na tom, jaké představy o komunitě máte. Okolí Nordkappu bylo oproti velkým městům vždy trochu osamělé, ale lidé se umějí skvěle adaptovat a zvyknou si na cokoli,“ tvrdí Utsiová. Spolu s vystavěním dálnice přišel na sever i jakýsi závan moderní doby.
Jedna z mnoha rybářských vesnic v regionu Finnmark
Návštěvníci do kraje, kde nesporně vládnou vítr, led a oceán, skutečně začali jezdit. Koneckonců poslední 14kilometrový úsek dálnice do Nordkappu byl zamýšlen vyloženě jako turistická cesta. Na mysu, který je mylně považován za nejsevernější bod pevninské Evropy, se pravidelně shromažďují nadšení návštěvníci. Avšak hlavně v létě, v zimě je nejsevernější část silnice uzavřená kvůli vydatnému sněžení.
Krajina, co inspiruje
Není to ovšem jen kochání se divokou přírodou, které mnohé táhne na tak daleký a drsný sever. Je to hledání inspirace v přírodě. Někteří umělci sem přijíždějí na okamžik, někteří už ale zůstanou. Jako třeba Němka Eva Schmuttererová, která ve vesničce Kamøyvær provozuje galerii nazvanou Na východ od slunce. Tvůrci při tom často musejí vycházet z toho, co jim okolí nabízí. „Je skoro nemožné, aby se sem dostaly nějaké umělecké potřeby, jste tu dost limitování,“ tvrdí.
Dodává, že ale možná právě tato nemožnost výběru je to, co vytváří v člověku soběstačnost. Podobně jako výběr materiálů je totiž limitovaný i výběr pití, jídla a prakticky všeho, na co si lze vzpomenout. „Někdy si ale myslím, že lidé, co žijí ve velkém městě, jsou mnohem více izolovaní než já,“ míní Knut Erik Jensen, další z těch, který bydlí v okolí dálnice E69.
Mys Nordkapp je považován za nejsevernější bod pevninské Evropy. Ale není jím.
Na Nordkappu přechází země v Barentsovo moře.
A na samotném „konci světa”, tam, kde silnice metaforicky přechází v Barentsovo moře, stojí mys Nordkapp. Na tomto bodu, kde prudce fouká vítr a nekonečný oceán se v dálce přelévá za obzor, najdou návštěvníci kromě turistického centra také podzemní kapli a muzeum zasvěcené králi někdejšího Siamu Ramovi V., který výběžek ze zvědavosti v roce 1907 navštívil lodí.
Snad tento obraz stačí pro představu, že život kolem nejsevernější dálnice světa zkrátka plyne jiným tempem, v jiné časové rovině. A návštěvníky cesta na sever naučí ještě něčemu — tomu, jak dokáže být příroda ve své podstatě nepředvídatelná.