Tak trochu jiný advent v srdci Střední Ameriky

Nejkrásnějšími městy Nikaraguy jsou bezesporu Granada a León. Granada byla v roce 1524 založena mořeplavcem Franciscem Córdobou a pojmenována po jeho španělském rodišti. Město, považované za nejstarší metropoli ve Střední Americe, si svůj koloniální vzhled zachovalo dodnes a pestrobarevné domky, desítky zachovalých kostelů a solidní turistické zázemí z něj právem činí nejnavštěvovanější místo v zemi.

Pokud chcete skutečně nasát atmosféru, bydlete u místních - velká část tradičních koloniálních domů dnes funguje jako ubytování pro turisty. Ty načančanější sice obvykle vlastní Kanaďané nebo Američané, ale pro cestovatele je to výhoda. Domluvíte se, získáte cenné rady a nejspíš i nové přátele. Nejen nikaragujští rodáci, ale i usedlíci jsou totiž velmi vstřícní a pohostinní. Úsměv, pozdrav a upřímný zájem jsou zde samozřejmostí. A to vše platí v období svátků dvojnásob.

Vždy pestré město v prosinci ještě více rozzáří barevné praporky, vánoční světla těch nejdivočejších odstínů a stánky s pochutinami všeho druhu. Nejčastěji narazíte na čerstvé ovoce, šťávy a oblíbené smažené banány - tzv. tortones. Nechybí ale ani na ulici grilované masové pokrmy nebo sladkosti. Na vánoční ozdoby si na trzích v centru města nepotrpí tak jako u nás. Prioritou číslo jedna je jídlo. Vánoční řetězy, umělé stromky a jiné estéty děsící kýčovité dekorace najdete spíš ve stáncích v okrajových čtvrtích města, kam příliš mnoho turistů nezavítá.

Pokud toužíte po fotografiích liduprázdné Granady, vyrazte do ulic těsně před svítáním, ale zachytit typický mumraj aut, kočárů tažených koňmi, volů s nákladem a pouličních prodejců má také své kouzlo.

Svátky jsou v zemi slaveny bujaře a Vánoce hrají jednoznačně prim. Třeba vánoční stromky Nikaragujci milují natolik, že je často zdobí již v září. A někteří si je v obývacích pokojích nechávají celoročně.

Jednou z vizuálně nejatraktivnějších oslav je pak La Purísima – svátek neposkvrněného početí panny Marie. Ten lze, co se pyrotechnického aspektu týče, vzdáleně přirovnat k našemu silvestru. Celá událost je ale nesrovnatelně hlubší a pozitivnější. Mše, ohňostroje, veselice a dělbuchy ovládnou ulice na devět dnů v kuse. Na hluk citliví jedinci asi při první petardě odpálené za zády zažijí menší šok, ale po nějaké době si na 18 hodin denně trvající randál a jiskry zvyknete a po návratu domů vás naopak překvapí nepřirozené ticho.

Vyvrcholením zmíněných oslav je La Griteria, která se koná od soumraku 7. prosince. A nejlepším místem, kde ji zažít, je bývalé hlavní město León, jehož znakem jsou kamenní lvi. Architektura je zde na první pohled totožná s Granadou, při bližším zkoumání jsou však ulice města ošuntělejší, přeplněnější, ale kupodivu ještě působivější.

León totiž nezdobí pouze vily se zurčícími fontánkami a četné kostely, ale též nevšední pouliční umění. Rozhodně se nejedná o graffiti, s jakým se obvykle setkáváme v Česku. Leónský street art nepochybně vykazuje značnou míru dovednosti, ale zasáhne především hloubkou témat. S překvapivou barevností znázorňuje zejména krvavou, často navíc mrazivě nedávnou historii země, a politiku.

Nikaragujci jsou silně věřící a největším kostelem nejen města, ale pravděpodobně celé Střední Ameriky, je leónská Katedrála Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie. A zde je také centrum již zmíněných oslav La Griteria.

Obyvatelé i kostely v šest hodin večer otevírají své dveře (často ale nechávají zamčené venkovní ochranné mříže, jak je ve středoamerických zemích zvykem) a obdarovávají příchozí. Všemi možnými sladkostmi počínaje a trvanlivými potravinami, oblečením, nápoji a psacími potřebami zdaleka ne konče. I zde se projevuje empatičnost místních obyvatel. Děti obvykle dostávají pochutiny a tužky nebo bloky, dospělí rýži a starší lidé vitaminové nápoje a další produkty na přilepšenou. Turisté zase něco, co si mohou odvézt na památku, třeba nikaragujskou kšiltovku.

„Koledníci“ chodí od domu k domu se slovy „¿Quien causa tanta alegria?" (volně přeloženo: Kdo působí tolik radosti?) Hostitel ve dveřích předá dárek a odpoví: „¡La Concepcion de Maria!” (Početí Marie). La Purísima tak Čechům může trochu připomínat zdejší mikulášskou nadílku. Nikaragujský svátek je ale stále primárně náboženskou oslavou a aktem sdílnosti.

Nezaleží na tom, zda jste malí, nebo velcí, tlustí, nebo tencí, místní, či cizinci. Na nikoho nečeká čert ani uhlí. Početí Marie slaví bez rozdílu celá země a všichni se ten večer rádi podělí o to, co mají. A že toho často není mnoho. Mladíci z okolních i vzdálených vesnic se každoročně v tento den sjíždějí do Leónu už v odpoledních hodinách a nad jedním pivem, víc si jich nemohou dovolit, čekají, až padne tma. Celou noc pak obcházejí město, aby alespoň trochu přilepšili svým rodinám.

Už tak emotivní atmosféru večera dokresluje sborový zpěv koledníků. Dokonce i restaurace a supermarkety často nabízejí speciální slevy. Na celý sortiment. Ne proto, že konkrétní potravina je nekvalitní nebo brzy podlehne skáze, jak tomu bývá v tuzemských obchodech a restauracích. "¡La Concepcion de Maria!" je totiž třeba oslavit pořádně a se všemi.

V Leónu je navíc v rámci těchto svátků možné spatřit tanec La Gigantona. Obří panenky oděné v pestrobarevných šatech se statnými nosiči ukrytými v bohatých sukních za zvuku hudby poskakují po natřískaném hlavním náměstí. Vyfotit se s nimi je něco jako vlastenecká povinnost.

Prodavači nejrůznějších pochutin, upomínkových předmětů a květin se proplétají jásajícími lidmi, ze zářících kostelů znějí chorály a děti se baví odpalováním nekonečných zásob petard. Dokonce i strážce místního rychlého občerstvení hlídající vchod s brokovnicí vypadá z toho všeho trochu naměkko. A nad hlavami velkých tancujících panenek a celého tisícihlavého davu vybuchují nekonečné kaskády pestrých vodopádů. Nikaragua je prostě svá. Barevná, intenzivní a nezapomenutelná.