Tajemné kambodžské kasino duchů je magnetem pro turisty

Přežil ledasco - odchod Francouzů, řádění Rudých Khmerů, okupaci Vietnamců. Největší zkouška ho však čeká: přežít nenasytnost čínských podnikatelů. Ti chtějí horu a přilehlý národní park změnit k nepoznání.

„Ještě před několika lety zanedbaná kamenitá cesta na vrcholek Bokoru zabrala tři hodiny úmorné jízdy autem. Byla tu spousta zvířat, prales kolem cesty tvořil tunel. A dnes? Jen se podívejte,“ pokrčí rameny Tri, který s turisty na Bokor jezdí už 15 let.

Od úpatí hory se až k vrcholku vine široká asfaltka, džungle od silnice ustoupila trávníku a na vrcholku hory poblíž francouzského kasina se horečně staví. „Dřív byl vrcholek zahalen věčně v mlze, mezi stromy skučel vítr, v džungli se proháněly divoké slepice. Kácení stromů narušilo rovnováhu. Zmizela mlha, vítr i zvířata,“ vysvětluje Tri.

Na hoře má vyrůst pětihvězdičkový hotel, počítá se i s golfovým klubem a restauracemi. „Vlastně tu vznikne nové městečko. Kromě hotelů tu má stát i čtyřpatrový obchodní dům a několik kasin,“ vysvětluje Tri během cesty na Bokor. Vše má být hlavně pro asijskou klientelu, ostatně Číňané jsou velcí milovníci hazardu a kasina jsou v Kambodži lukrativní byznys.

Za projektem na Bokoru - či spíše devastací, jak říkají místní - stojí společnost Sokimex, za niž se podle Kambodžanů schovávají právě čínští podnikatelé. Místní na firmě nenechají nit suchou. Někteří Kambodžané hořce žertují, že společnost s konexemi napříč politikou už skoupila polovinu země - to proto, že politikům z každého obchodu odvádí desátky v řádech miliónů dolarů.

Sokimex podniká v petrochemickém průmyslu, nemovitostech, dodává uniformy kambodžské armádě, provozuje dopravu či památky. Právě tato firma má pod kontrolou výběr peněz na starobylé angkorské chrámy. Mezi místními se povídá, že i Bokor s rozsáhlým národním parkem koupila firma „za pusinku“. Státní kase měla firma odvést 145 miliónů dolarů, tedy zhruba 2,6 miliardy korun (jiná verze zase uvádí, že částku společnost zaplatila za pronájem na 99 let).

Právě korupce je smutnou součástí každodenního života v Kambodži. Podle Transparency International je země na 154. místě ze 178 (ČR je za Saúdskou Arábií na 53. místě). Ta se projevuje nejen každodenními drobnými úplatky pro policisty či úředníky, ale právě také masovým rozprodáváním země zahraničním firmám.

Tri tvrdí, že stále není jasné, co se stane se starým kasinem a přilehlými stavbami, kam kromě dalších domů patří i vodárna či katolický kostel. Optimismus z jeho hlasu ale nezní.

„Investoři z Francie sice projevili zájem, že by komplex odkoupili, ale požadovaná cena byla pro ně příliš vysoká. Jednání tak uvízla na mrtvém bodě. Číňané, kteří Bokor koupili, však zchátralé budovy považují spíše za přítěž, navíc ten nejlepší výhled je z kasina. Možná to je jen otázka času, než ho srovnají se zemí,“ krčí rameny. Zbouráním kasina a nedalekého kostela by Kambodža přišla o unikátní další němé svědky místních dějin plných násilí.

Kasino, kde se hrály karty a ruleta, postavili v roce 1922 francouzští kolonisté. Dnes z velkolepého objektu zbyla jen kostra. Tam, kde kuchaři kdysi vařili vybrané lahůdky, dnes bují plevel a hnijí odpadky, honosné umývárny jsou zanesené, pohyb po chodbách a schodištích ztěžuje suť a v podlaze zejí díry, jimiž člověk může propadnout.

Avšak ani čas, ani nánosy prachu nedokážou zastřít velkolepost bokorského kasina. V dobách největší slávy muselo jít o opravdu působivý objekt - obří taneční sál je impozantní i dnes stejně jako panoramatický výhled na moře. Malým uměleckým skvostem jsou i zašlé ozdobné keramické dlaždice na podlaze.

„S krátkou přestávkou v roce 1941, kdy kasino na několik dní obsadili Japonci, tu Francouzi zůstali i po vyhlášení nezávislosti a ustanovení Kambodžského království v roce 1953. Přežili i puč premiéra Lon Nola v roce 1970. Bokor definitivně opustili až o dva roky později,“ vypráví Tri.

Pohnutý osud kasina začíná v roce 1975, kdy se moci chopili Rudí Khmerové. Ti ze země chtěli vytvořit pastorální ráj na zemi, ale místo toho rozpoutali krvavý teror, při němž zemřelo mezi 1,7 a 2,5 miliónu lidí, tedy zhruba pětina tehdejšího obyvatelstva.

Kambodža se s jejich čtyřletým řáděním dodnes zcela nevyrovnala. Na opuštěný Bokor dorazili Rudí Khmerové už v roce 1974. „Byla to strategická pozice, která umožňovala dokonalý přehled nad okolní krajinou. Velitel Rudých Khmerů se zabydlel ve vyrabovaném katolickém kostele. Vojáci na vrcholek dopravili i protiletadlovou baterii a celé okolí zaminovali. Z kasina pak vojáci udělali věznici a zabité zajatce házeli rovnou ze skály,“ vypráví Tri.

Nejlítější boje propukly v roce 1979, kdy vietnamská vláda kvůli zvěrstvům páchaným Rudými Khmery nařídila své armádě, aby obsadila Kambodžu.

„Kvůli minám se Vietnamci museli škrábat nahoru skalami se vší výbavou. Nakonec se jim podařilo dobýt kasino, zatímco Rudí Khmerové se schovali za tlustými zdmi kostela čtyři sta metrů daleko. Oba tábory se ostřelovaly a držely v šachu pět měsíců, než se Vietnamcům podařilo Rudé Khmery vyhnat,“ vzpomíná Tri.

Stopy po bojích jsou na kasinu i kostelu patrné dodnes a ani odminování, které v 90. letech na Bokoru zorganizovala OSN a které trvalo dva roky, není stoprocentní. Na Bokoru se první západní turisté objevili v roce 1996. Tehdy se ale jednalo o skutečnou divočinu.

„V kasinu jsem s několika výpravami dokonce přespával. V noci to tu kvůli mlze a skučícímu větru bylo pořádně strašidelné. Někteří turisté raději bděli celou noc venku u ohně,“ směje se Tri.

Přesto je znát, že ho nejistý osud kasina trápí. Triovo rozčarování je celkem pochopitelné. Ponuré ruiny na Bokoru lákají každým rokem více a více turistů, což pro některé místní lidi znamená významný zdroj příjmů. Pro Bokor však pohromu. A co se stane, když kasino zbourají?

„To je budoucnost. A tu nemá smysl řešit,“ dodává.