Tahiti - ráj s černými perlami na druhém konci světa

Časový rozdíl je jedenáct hodin a v letadle strávíte kolem 22 hodin. Tahitské a francouzské aerolinky sem létají z Paříže s mezipřistáním v Los Angeles. Za letecké zpřístupnění souostroví vlastně může druhá světová válka. Američané v roce 1942 vybudovali pro své bombardéry první velké letiště na ostrově Bora Bora. Do té doby se sem cizinci dostávali pouze loděmi, jako za dob Gauguinových.

Mezinárodní letiště v hlavním městě Papeete na Tahiti bylo otevřeno až v roce 1962. Dráha je jenom pár metrů nad oceánem a obří transkontinentální letadla přistávají těsně nad hladinou. V době příletů a startů nesmí v koridoru plout žádné lodě. Nejbližším větším územím je Nový Zéland a Chile, kam je to asi jako z Prahy do New Yorku.

Souostroví je rozhozeno jako perly a perličky v nedozírných vodách pod rovníkem v Jižním Pacifiku. Rozkládá se na ploše srovnatelné s Evropou. Tahiti s hlavním městem Papeete je součástí Společenských ostrovů. K Francouzské Polynésii patří ještě souostroví Tuamotu, Markézy, Gambrierovy ostrovy a Australské ostrovy. Oficiální řeči jsou francouzština a tahitština.

Jak už název napovídá, Francouzská Polynésie je autonomním zámořským územím Francie, ovšem s vlastním prezidentem, parlamentem a vládou. Jenom asi dvacet procent z 220 tisíc domorodců by si přálo úplnou samostatnost. Ostatním vyhovují tučné dotace přicházející z daleké Evropy.

Slouží zde i francouzští policisté, kteří se po půlroce střídají, aby se nenechali zkorumpovat. I ceny jsou zde srovnatelné s Francií, tedy podstatně vyšší než u nás. Průměrná mzda je ale v přepočtu neuvěřitelných 1200 eur. Což jsou v zemi, kde vám celoročně stačí tričko a kraťasy, nemusíte topit a rybu si můžete chytit v křišťálově čistém moři, velice slušné peníze.

Díky vzdálenosti jak od Evropy, tak i od Spojených států i od Japonska zde zatím není rozšířená masová turistika. K nejnavštěvovanějším patří Společenské ostrovy, kam patří vedle Tahiti s nejvyšším vrcholkem Mont Orohena (2241 m nad mořem) také Bora Bora Moorea ve tvaru srdce.

Všechny ostrovy jsou sopečného původu a patří k nejpozději osídleným místům na zeměkouli. Moře zde má celoročně velmi příjemných 26 °C, vzduch průměrně 24,7 °C. Díky tomu se zde setkáte většinou pouze s luxusními, a tudíž i patřičně drahými resorty. Čtrnáctidenní pobyt s letenkou pod 100 tisíc pořídíte stěží. Pokud jste však skromní a dostanete se sem mimo rámec organizovaného cestovního ruchu, můžete putovat od ostrova k ostrovu a užívat si skutečně jednoho z posledních rájů na zemi plnými doušky.

Cestuje sem poměrně hodně mladých lidí z Evropy, kteří pracují ve službách a poznávají život v Tichomoří. Můžete narazit i na české kořeny, protože koncem 19. a počátkem minulého století zde působili misionáři z Čech, kteří na ostrovech zanechali řadu potomků. V roce 1911 tu také deset měsíců působil Milan Rastislav Štefánik a mimo jiné pozoroval zatmění Slunce pro francouzskou akademii věd.

Vedle turistiky je jedním z nejvýznamnějších ekonomických odvětví Francouzské Polynésie chov perlorodek a obchod s jejich perlami. Ty tam jsou časy, kdy se hlavně ženy nořily do hlubin oceánu, aby z útesů odtrhávaly perlorodky a doufaly, že v nich najdou perlu. Dnes je v souostroví řada velkých farem, kde se chovají perlorodky v klecích. Jedna z nich je na ostrově Rangiora a jmenuje se Paul Gauguin po slavném malíři.

Ostrov Rangiora je součástí souostroví Tuamotu, asi hodinu letu z Papeete. Na rozdíl od většiny ostatních ostrovů zde uprostřed korálového prstence chybí centrální ostrov s kuželem sopky. Je to obrovský prstenec desítek korálových ostrůvků obklopujících druhou největší lagunu na světě. Je dlouhá 80 a široká 30 kilometrů s hloubkou vody kolem 25 metrů. Poskytuje ideální prostředí pro chov perlorodek. Na největším z ostrůvků mají i dvoukilometrovou silnici a letiště. Jinde auta nejezdí a jediným spojením jsou lodě.

Když perlorodka asi po roce vyroste ve speciálních klecích do dostatečné velikosti, vytáhnou ji na břeh a v laboratoři do ní pinzetou vloží kousek perleti a malé tělísko. Musí se postupovat velice opatrně, aby nebyl nedobrovolný hostitel poškozen. Tělísko perlorodku dráždí, a tak se ho snaží obalit perletí. Tak vznikají i přírodní perly, když se do mušle dostane třeba zrnko písku.

„Naočkovaná“ mušle potom putuje v kleci opět do moře. Po 40 dnech ji zase vyloví a zkontrolují, zda tělísko nevypudila, což se zde stává v šedesáti procentech případů. Mušle „vypuzovatelky“ zabijí, maso snědí (je vynikající) a lastury putují do Indie, kde z nich dělají perleťové knoflíky. Ty, které tělísko začaly obalovat perletí, putují v klecích opět do vody. Znovu je vyloví po roce a půl a vyjmou perlu. Pokud je mušle zdravá, putuje s novým tělískem opět do moře.

Perly se třídí podle tvaru do čtyř kategorií, pěti stupňů kvality, podle velikosti a barvy. Zdejší specialitou jsou černé perly. Jenom tato farma obhospodařuje přes sto kilometrů lan, na nichž jsou navázány klece s perlorodkami, které živí oceán.

Ve stále teplé vodě vydržíte hodiny. Stačí mít jenom brýle a šnorchl a připadáte si jako v obřím akváriu. Všude kolem les nádherných korálů, rybky a ryby všech barev, tu z díry vykukuje krab či muréna. Než se nadějete, to, co jste považovali za kus šedivého bahna, se začne hýbat a najednou je z toho obří manta.

Hroziví rejnoci se za kousek ryby nechají hladit jako přítulní psi. A jsou na dotek jemně sametoví a ne slizcí jako většina ryb. O barakudách a mořských želvách ani nemluvě. K oblíbeným kouskům při výletech po lagunách patří, že vás nechají potápět mezi dvoumetrovými žraloky citrónovými. Prý jsou vůči lidem neškodní, ale vhozené kusy ryb pojídají s opravdovou chutí. Potápět se můžete pochopitelně i hlouběji s dýchacími přístroji. Všude jsou dobře vybavené půjčovny s instruktory.