Článek
Prvním parádním vyhlídkovým místem bude věž hradu Choustník, ale než k tomuto objektu dospějeme, na skok se zastavíme u Kozího Hrádku. V těsném sousedství Sezimova Ústí je připravena návštěvníky přijmout stavba, o níž první zmínky pocházejí z roku 1377 (postavena ovšem byla dřív).
Kozí Hrádek měl řadu majitelů, nicméně hlavní jméno, s nímž bývá spojován, se netýká nikoho z nich. V roce 1413 se sem ale uchýlil mistr Jan Hus – o rok dřív na něho byla uvalena klatba a musel opustit Prahu. Napsal zde několik svých prací, uskutečnil řadu kázání – a v roce 1414 odešel na hrad Krakovec u Rakovníka. Právě on je tím zdejším nejvýznamnějším jménem.
Už po husitských válkách byl Hrádek veden jako pustý. Že se „nerozplynul“ v čase a prostoru, je zásluhou archeologických prací z druhé poloviny 19. století. Na úzkém ostrohu toho – stavebně vzato – zbylo docela dost. Natolik, aby se jednalo o jednu z nejnavštěvovanějších památek Táborska. Dodejme, že od roku 1962 má Kozí Hrádek statut národní kulturní památky.
Hrádek nyní vyměníme za hrad. Jeho zříceniny dominují výraznému vrchu (680 m) dvacet kilometrů jihovýchodně od Tábora. Jedná se o gotický hrad Choustník.
Postaven byl ve druhé polovině 13. století Benešem z Choustníka, v letech 1322–1579 patřil Rožmberkům, kolem roku 1614 byl opuštěn. I dnes, po bezmála kompletních čtyřech staletích, nadále působí skutečně majestátním dojmem. Dochovaly se zříceniny dvou hradních jader, vysoké zdi obklopující předhradí – a také 18 metrů vysoká hranolová věž západního jádra.
Ta si zaslouží zvláštní pozornost mj. proto, že slouží i jako rozhledna. Stačí vystoupat na její vrchol a přesvědčit se, že zejména za dobrého počasí (na jaké jsme v čase naší návštěvy s kamerou měli štěstí) nabízí skvělou vyhlídku na široké okolí.
Dva hrady máme za sebou, jeden ještě v zásobě, takže je vcelku načase na chvíli změnit žánr. Od vyhlídek to vezmeme přesně opačným směrem a půjdeme do nitra země. To místo se jmenuje Chýnovská jeskyně.
Nachází se 15 kilometrů východně od Tábora pod jižním svahem Pacovy hory. Jeskyně vznikla působením vody v dolomitických vápencích a i když postrádá krápníkovou výzdobu, její chodby mají natolik pozoruhodné tvary, že návštěvník se rozhodně necítí nijak ochuzen.
Přístupná trasa měří přes dvě stě metrů a pro veřejnost začala být postupně zpřístupňována již od roku 1868, čili pouhých pět let po svém objevení.
Na závěr této trasy se vypravíme k Mladé Vožici. Nejprve učiníme zastávku v místě dva kilometry vzdáleném. Do centra pozornosti se dostává zřícenina hradu Šelmberk.
Ocitli jsme se tak u další hradní rozhledny. Za ni bezvadně slouží 26 metrů vysoká válcová věž. Nejen vyhlídka zde zaujme, podobně úspěšné jsou i zbytky hradu vystavěného někdy před rokem 1318. V 16. století byl renesančně přestavěn, ovšem během třicetileté války zpustl.
Už tu padla zmínka o rodišti historika Augustina Sedláčka, tak se tu zastavme. Mladá Vožice má pro turistický objektiv totiž také co nabídnout. Mj. barokně přestavěný farní kostel sv. Martina s gotickou zvonicí či barokní poutní kapli nad městem.
Selmberg a Mladá Vožice Autor: Miroslav Šára, Právo
PŘÍŠTĚ se vydáme na okružní cestu ze Starého Plzence do Starého Plzence. Setkáme se tak nejen s památkami zmíněného města poblíž Plzně, ale i prastarou rotundou sv. Petra nad ním. A v nejvzdálenějším místě cesty navíc navštívíme hrad Radyni. |
Přečtěte si také: Středomoří na úpatí italských Dolomit |
---|
Sedíte na lavičce pod palmami, na zčeřené hladině jezera se prohánějí surfaři a v dáli se bělá horské údolí plné čerstvě napadaného sněhu. Takto vypadá září v městečku Riva na březích jezera Garda (Lago di Garda). Připomíná to spíše Středomoří, než kraj na úpatí velehor.Více se dočtete ve Víkendu, páteční příloze deníku Právo. |