Symbol Prahy klame tělem. Prašná brána není tak stará, jak vypadá

„Této bráně se říká Prašná, ale střelný prach se tu s největší pravděpodobností nikdy neskladoval,“ říká Karel Kučera na úvod. „Název Prašná se začal objevovat kolem roku 1715. Tehdejší předpisy by uložení střelného prachu uprostřed města nedovolovaly, navíc prach už byl uložen na jiných místech, zejména v letohrádku Hvězda,“ vysvětluje. Prašná brána, před kterou stojíme, ovšem neklame jen svým názvem, ale také vzhledem.

Jen pár kroků nedaleko stávala v minulosti jiná brána, svatého Ambrože, která byla součástí opevnění Starého Města. „Tam se vybíralo mýto a clo. Když například obchodníci přijeli na trhy, zaplatili poplatek za zboží, které přiváželi. Říkalo se jí také Horská, protože odtud vedla cesta do Kutné Hory,“ říká průvodce. Význam brány však po založení Nového Města Karlem IV. upadal, stavba chátrala a začalo se jí říkat Odraná.

V místech, kde dnes stojí Obecní dům, se přitom nacházel Králův dvůr, mezi lety 1383 a 1484 sídlo českých králů. „Když zde pobýval Vladislav Jagellonský, usoudil, že vedle jeho rezidence nemůže stát brána v tak žalostném stavu. Přiměl proto městské radní, aby postavili bránu novou,“ dozvídáme se. Stavět se začalo v roce 1475.

„Nová brána vznikla o kousek dál, aby se mohlo použít co nejvíce materiálu z té staré,“ pokračuje Karel Kučera. „Král ovšem přesídlil na Pražský hrad, a tak radní nechali postavit pouze čtyři obvodové zdi a ty provizorně zastřešili,“ dodává náš doprovod. Stavitelem brány byl původně mistr Václav, ten však na takové dílo nejspíše nestačil, a tak byl nahrazen významným gotickým stavitelem Matějem Rejskem.

Vedle toho, že se v bráně vybíralo mýto, sloužila také jako tzv. refugium, útočiště, kam by mohl panovník přejít z Králova dvora, se svými poddanými se zde schovat a bránit se. Nad vchodem byl tzv. smolný nos, tedy arkýř s otvorem, kudy by se na případné útočníky shazovaly předměty nebo horké tekutiny. „Schodiště nahoru je velmi příkré a postavené tak, aby se útočníci nemohli dobře bránit svými štíty,“ popisuje průvodce.

„Vím jen o jednom dalším příkladu na světě, kdy by městská branská věž byla použita jako refugium. Jedná se o věž svatého Jana Nebojácného v Paříži. Není to zřejmě náhoda, kontakty mezi Čechami a Francií probíhaly a odkazování na Francii či Itálii bylo u nás časté,“ přibližuje Karel Kučera.

Následně nám ukazuje zajímavý výkres. Zachycuje jednotlivé kvádry a zdobné prvky, ke kterým jsou přiřazeny barvy. „Růžová značí, že daná část byla postavena v době pozdní gotiky, tedy na konci 15. století. Zelené části pocházejí z novogotické dostavby, kterou vedl významný architekt Josef Mocker mezi lety 1878 a 1886. Konečně žlutou barvou jsou vyvedeny kusy vzniklé ve dvacátém století,“ vysvětluje kurátor pražských věží.

Stavbu obdivujeme jako starobylou gotickou památku, při pohledu na obrázek ovšem zjišťujeme, že pravda je to jen částečně. Velká část věže, zejména ta horní s ochozem a řada plastik i zdobných prvků, totiž pochází z konce 19. století. Přesně to pomohla určit metoda, kterou často využívají i kriminalisté.

Vyšetřovatelé používají metodu zvanou mechanoskopie tehdy, když se zabývají stopami po nástrojích na místě činu. „Například vybavení, které zloději používali k otevírání trezorů, zanechávalo specifickou stopu. To pomáhalo při usvědčování kasařů,“ dozvídáme se jeden z příkladů. Tato metoda se ovšem používá také ve světě umění a architektury.

„Podívejte se na kameny Prašné brány. Sami vidíte, že některé mají stopy jako od paličky na maso, ty zanechává nástroj zvaný pemrlice. Jinde je ovšem vzorek na kameni jemnější. Díky těmto stopám se dá určit, kdy byl který kámen opracován a jaké je tedy stáří dané části Prašné brány,“ vysvětluje průvodce.

Pokud by vás zajímalo, které části jsou nejnovější, má Karel Kučera odpověď: „Nejčastěji jsou to spodní kusy, kde stavebnímu materiálu škodila jednak sůl, kterou se v Praze v zimě solilo, a také moč, od zvířat i lidí.“

Stoupáme do prvního patra, schody jsou tu skutečně příkré, naštěstí se můžeme přidržovat provazu. Prohlížíme si vnitřní sochařskou výzdobu, na obrázku pak také podobu brány, jak vypadala ještě v 18. století. „Měla jednoduchou střechu, chyběl ochoz a většina ozdobných prvků. Brána byla také dříve natřená, nejspíše došeda. O gotických stavbách máme často představu, že je tvořil pouze neupravený holý kámen. Ve skutečnosti ovšem byly často velice barevné,“ říká náš doprovod.

Vstupujeme na můstek, který spojuje Prašnou bránu s Obecním domem a vznikl společně s tímto secesním klenotem. „Můžeme to vnímat i symbolicky, jako spojení stavby ze začátku dvacátého století s věží z konce patnáctého, dostavěnou v devatenáctém. Tedy jako odkaz k české minulosti,“ zmiňuje průvodce.

Na bráně si všímáme gotického arkýře, který sloužil jako tzv. prevét. Jednalo se o záchod, odkud výkaly padaly rourou k patě budovy. Z tohoto slova také vychází počeštěná podoba, tedy prevít, kterou se označuje zlý nebo nečestný člověk.

Pokračujeme po schodech nahoru a nahlížíme i dovnitř prevétu. „Je zde i nika, kam se mohla umístit olejová lampa a materiál pro hygienu po vykonání potřeby, k tomu tehdy sloužila otava či mechy,“ dozvídáme se od průvodce.

Vracíme se dovnitř a Karel Kučera nám na řezu podlahou ukazuje, jak se v minulosti šetřilo materiálem. „Smrkové trámy jsou z přestavby na konci devatenáctého století, dřevěné desky na nich jsou ovšem starší, ze století patnáctého. Když Mocker dostavoval bránu, nosné trámy musel vyměnit, ale desky ponechal,“ zjišťujeme.

Kdo si na místě poskočí, nepatrně se zhoupne, protože se trámy lehce prohýbají. Pro někoho to může být až nepříjemný pocit, kurátor pražských věží ovšem ubezpečuje, že stavba je důkladně zajištěná, právě tento stavební prvek se pak v budoucnu má ještě posílit.

Pomalu stoupáme nahoru do krovu. Zde jsou k vidění zdobné prvky, které byly z fasády sejmuty v 19. století – protože byly na některých místech poškozené, jsou opraveny pomocí sádry, je to například typický chrlič.

Na vyhlídce si pak užíváme jedinečných výhledů. „Prašná brána byla přístupná veřejnosti zřejmě už v sedmdesátých letech devatenáctého století, tehdy ovšem pouze na vyžádání. Zájemce musel dojít na Staroměstskou radnici, tam požádal kustoda a ten sem za poplatek přišel a provedl výklad,“ říká Karel Kučera.

Břidlicovou střechu kryje ochranná síť, nejen z bezpečnostních důvodů, ale také kvůli neukázněným turistům. „Několikrát se stalo, že si chtěli krytinu odnést domů jako suvenýr,“ kroutí průvodce hlavou. Prašná brána je přitom národní kulturní památkou. Náš doprovod také zmiňuje, že by se brzy mohla dočkat renovace.

„Příští rok by se mělo postavit lešení, fasáda se omyje a nacení se restaurátorské zásahy. Poté se může vypsat soutěž na zhotovitele,“ nastiňuje blízkou budoucnost. Po dokončení renovace by fasáda Prašné brány měla být světlejší než dnes.

„Dnes je načerněná, k čemuž se přistoupilo v šedesátých letech minulého století. Nečistoty v ovzduší tehdy zanechávaly na bráně stopy, černá vrstva to měla zakrýt,“ vysvětluje Karel Kučera. Jak bude tento symbol Prahy poté vypadat, na to si budeme muset nějaký ten rok počkat. Za návštěvu ovšem Prašná brána stojí už teď.

Seznam dalších procházek najdete na stránkách prazskevychazky.cz. Prašná brána je pro individuální návštěvu otevřena denně od 9 do 21 hodin, vstupné je 190 Kč, snížené 130 Kč, rodinné 380 Kč, první hodinu po otevření je vstupné zlevněno na polovinu.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Prašná brána