Švýcarské Alpy jsou jako luxusní bonboniéra

Švýcarská alpská střediska nejsou jen někde, ale jsou všude tam, kde hory tuto zemi pokrývají.

Mnohá mají tradici výletních míst dlouhou více než sto let. Nerozvíjela se překotně, nejsou tam paneláková sídliště, ale původní horské vesnice nebo města, která se časem rozrostla, aniž by přišla o svůj charakter a atmosféru.

V jejich prospěch mluví i to, že většina z nich je stejně populární a navštěvovaná nejen v zimě, ale i v létě (byť samozřejmě zimní návštěvníci co do počtu převažují), tudíž jsou více zabydlená než třeba většina vysokohorských středisek ve Francii. Není výjimkou, že v jednom místě ovládá veškerý turistický průmysl několik rodin, které si podnikání předávají z generace na generaci a jen výjimečně mezi ně pronikne někdo nový.

Tato okolnost má i jednu méně pozitivní stránku. Ve Švýcarsku se méně než jinde daří alternativním zimním sportům a aktivitám. Je s podivem, píší někteří recenzenti, že takoví milovníci tradic a pořádků vůbec pustili do hor snowboardisty.

Říká se, že i ta levná švýcarská střediska jsou drahá, že i levné víno je tam drahé, ale člověk si může být jist, že bude dobré.

Totéž se říká o tamní kuchyni. Většina znalců se shoduje, že švýcarské Alpy jsou jako luxusní bonboniéra. Každý kousek čokolády je jinak nazdoben a má jinou chuť, ale všechny jsou vynikající.

Dvě městečka tvoří středisko, jemuž je více než sto let. Leží v jižním Švýcarsku, v kantonu Wallis, a je tam prý nejčistší vzduch v celé zemi. Crans-Montana (1500 m n. m.) se prostírá na slunečné straně Alp a lyžuje se v prostoru od 1500 do 3000 metrů nad mořem na 160 kilometrech sjezdovek. Ta nejdelší vede z ledovce Plaine Morte a měří 12 kilometrů.

Ze svahů je vidět desítka čtyřtisícovek, včetně Matterhornu a Mont Blanku. V Crans-Montaně se příliš nevydovádějí nároční lyžaři. Černých sjezdovek je tam jen pár, ale to zčásti nahrazují bohaté možnosti lyžování mimo sjezdovky, což je dobré provozovat s horským vůdcem.

Na širokých a nikterak záludných červených sjezdovkách, jichž je ve středisku nejvíce, si užijí středně pokročilí lyžaři. Podobně bohatý výběr mají začátečníci. Za co je Crans-Montana velebena, to je zároveň jejím prokletím. Slunce každý den a za každých okolností je sice příjemné, ale velká část sjezdovek je už kolem poledne „upečená“.

Vzhledem k tomu, že pouze o málo více než desetina sjezdovek má umělé zasněžování, není snadné udržovat sjezdovky v dokonalém stavu.

Společně s Zermattem a s Davosem tvoří Svatý Mořic (1770 m n. m.) slavné trojhvězdí zimního Švýcarska. V kolonce, „na kolik to přijde“, má Sv. Mořic jako jediný šest měďáků, symbolizujících finanční náročnost tamní dovolené.

Když se mluví o Sv. Mořici, je to na dvojí povídání. To první je o nejprestižnější části města – Dorfu, o kasinu a luxusních restauracích. Je to povídání o golfu, kriketu a koňských dostizích na zamrzlém a zasněženém jezeře, o hodinkách Rolex a špercích od Cartiera, o banketech, koncertech a módních přehlídkách. To první povídání se dá shrnout do prostého konstatování, že každý, kdo v evropské vysoké společnosti něco znamená, by měl být viděn ve Sv. Mořici.

Ten druhý příběh je mnohem prostší, je o lyžování. Lyžařský prostor kolem Sv. Mořice nabízí solidních 350 km sjezdovek, ale je velmi členitý a spojení mezi jednotlivými oblastmi není zrovna snadné.

Největším areálem se 158 km sjezdovek je Corviglia-Marguns, kam se můžete dopravit ze Sv. Mořice lanovkou. Nad areálem ční Piz Nair (3055 m n. m.), pod ním jsou tratě, na nichž se závodilo při mistrovství světa v roce 2003, a pamatují dokonce zimní olympiádu v roce 1928. Jsou zčásti černé, ale většinou červené.

Skibusem je třeba dojet do Surleje, odkud vede lanovka na Piz Corvatsch (3450 m). V tomto prostoru na protější straně údolí je na 120 km červených a černých sjezdovek. Další areály jsou menší a vzdálenější. Znalci se shodují, že prostor kolem Sv. Mořice poskytuje vynikající podmínky pro běžecké lyžování.

Sv. Mořic se neuzavírá ani těm, kteří mají na dovolenou skromnější rozpočet. Mnohých akcí se návštěvníci mohou zúčastnit jako diváci, při procházkách po městě je rozhodně co k vidění. Ubytování – značně levnější než ve Sv. Mořici – lze najít v okolních osadách, jako jsou Celerina, Pontresina, Silvaplana či Surlej nebo Zuoz.

Je to podobné jako s Neapolí. Teprve až uvidíte Zermatt (1620 m n. m.), můžete si dovolit umřít. Lyžařský průvodce The Reuters Guide Where to Ski napsal: „Jen málo míst může nabídnout tak vyváženou kombinaci svahů pro zdatné lyžaře a pro středně pokročilé, záruku sněhu, fantastickou scenérii, alpský šarm, horské restaurace s výbornou kuchyní a vynikajícím výhledem.“

Jedním dechem ale průvodce dodává, že samotné středisko nemá obvyklého uvolněného ducha jako mnozí z jeho konkurentů. V sezóně tu bývají početné skupiny Japonců a Američanů, mezi návštěvníky převažují ti od čtyřiceti výš. Do osady je sice zakázán vjezd motorovým vozidlům, ale všudypřítomné elektrotaxíky se stačí postarat o zmatek a zácpy v ulicích.

Ve všech třech oblastech, které tvoří lyžařský prostor Zermattu (celkem kolem 400 km sjezdovek), začínají sjezdovky vysoko nad třemi tisíci metry. Na ledovec na Klein Matterhorn (největší evropský prostor pro letní lyžování) vede nejvyšší sjezdovka v Evropě, končí ve 3800 metrech. Tam je také nejvyšší vyhlídková plošina v Alpách, z níž je vidět na čtyři desítky čtyřtisícovek. Vzhledem k tomu, že většina sjezdovek je obrácena k severu, je po celou sezónu velká pravděpodobnost dobrých sněhových podmínek.

Pro zdatné a náročné lyžaře je nejlepší oblast pod Stockhornem, kde je několik černých sjezdovek. Podobné terény jsou pod Klein Matterhornem, kde je navíc mnoho možností lyžovat mimo sjezdovky. Tamní terén je ale docela nebezpečný a průvodci varují, že bez horského vůdce tam není bezpečno.

Pro středně pokročilé lyžaře je ve všech třech oblastech velký výběr červených a modrých sjezdovek, přičemž někde se červená prolíná s černou a modrá s červenou. Pro začátečníky mají průvodce jednu velmi prostou radu – jeďte se učit jinam.

O Davosu (1550 m) se traduje, že je nejstarším švýcarským skutečným zimním střediskem. Původně tam byla sanatoria (zlí jazykové tvrdí, že mohou i za dnešní poněkud unylý vzhled střediska), ale už v roce 1931 tam postavili železnici, která sloužila zejména lyžařům. O tři roky později tam byl postaven první vlek.

Davos se táhne v délce nějakých čtyř kilometrů na dně širokého údolí. Na jeho západní i východní straně jsou rozlehlé svahy, na nichž je dohromady kolem 220 km sjezdovek.

Na východní straně údolí je největší souvislý prostor (120 km sjezdovek) mezi Weissfluhjochem a Gotschnagratem, známý jako Parsenn.

Je tam několik černých sjezdovek, které si takové označení opravdu zaslouží. Velký výběr mají ti, kteří se raději drží červených. Jsou to zpravidla celkem poklidné několikakilometrové sjezdy. Nejdelší tamní sjezdovka měří 12 kilometrů a převýšení má dva kilometry.

Na protější straně údolí jsou čtyři menší areály se všemi kategoriemi sjezdovek. S Davosem jsou spojeny skibusem.

Davos patří do zmíněného trojhvězdí nejznamenitějších středisek Švýcarska a tomu odpovídají i ceny. Tomu nejhoršímu se lze alespoň zčásti vyhnout, když se člověk ubytuje v některé z osad, které jsou v rozumném dosahu na cestu autem. Doporučován je také Kloster, starobylá alpská osada, která je spojena přes Gotschnagrat s davoským údolím lanovkou.

Dvě vzájemně propojená střediska jsou na jižním okraji Bernských Alp. Adelboden– Lenk nabízí 200 km sjezdovek všech stupňů obtížnosti, nejvíce je modrých pro mírně pokročilé.

Jsou tam ale i náročné sjezdovky, což je patrné mj. z toho, že se tam každoročně jezdí Světový pohár. Nevýhodou střediska je relativně nevelká nadmořská výška, tj. sněhové podmínky nemusejí být vždy dokonalé.

Svahy jsou ale obráceny k severu, což tento handicap poněkud vyrovnává. Vzhledem k relativně snadné dostupnosti z ČR (z 880 km je pouze 40 km mimo dálnici) jezdí do Adelbodenu i české CK. Využívají např. toho, že středisko je zaměřeno na rodiny (je držitelem ocenění Familien wilkommen), takže třeba děti do 6 let lyžují zdarma.