Světelná show rozzářila pošmournou krajinu Českého Středohoří

Vlak brzdí v obci Libochovany a těch pár cestujících vystupuje a pospíchá do svých domovů. Nikoho by možná ani omylem nenapadlo, že se někdo může vydat opačným směrem na louku, pole a do lesa. Žlutá značka míří nad Labe do míst zvaných Porta Bohemica, což je vlastně údolí, kde řeka vstupuje do Českého Středohoří. Neopakovatelné výhledy jsou z několika míst, nás značka vede do Přírodní rezervace Kalvárie a k vyhlídce Tři kříže.

Vskutku krásné místo, ještě krásnější by určitě bylo, kdybychom měli onen dechberoucí výhled. Takhle to spíš vypadá, že jsme na konci světa a nikde jinde nic jiného než bílo. Ani posadit se moc taky nedá, protože studený vítr tomu příliš nepřeje. Nic naplat, na výhled budeme muset jindy a pokračujeme po zelené kolem hradiště Hrádek se zachovalými valy, kde žili naši předci už v době kamenné až do raného středověku. Zdejší hradiště bývá v některých pramenech spojováno s hradem Canburgem, který se nepodařilo dobýt franckému králi Karlu Velikému a po kterém historici už mnoho let marně pátrají.

Hradiště opouštíme okolo kaple sv. Huberta směrem do liduprázdného lesa. O chvíli později se zpoza stromů v mlžném oparu objevuje kaple Navštívení Panny Marie. Skvěle doplňuje lesní genius loci. Kaple stojí na místě bývalé tvrze, původně byla dřevěná, od roku 1759 je zděná. Na oltáři je obraz z roku 1758. V červenci k ní přicházejí poutníci na liturgickou oslavu.

Pusto a prázdno pokračuje až do obce Kamýk. Malá obec nenabízí jen zříceninu stejnojmenného hradu, ale také pamětní světnici Bedřicha Smetany, který zde strávil se svou ženou Betty Ferdinandiovou několik svatebních dní. Ve světničce lze zhlédnout několik jeho kreseb.

Hrad Kamýk pochází z roku 1319, což ho řadí mezi nejstarší české zříceniny. Král Jan Lucemburský ho dal v léno Jindřichu Jednorožci, o několik desítek let později měl již známějšího majitele – Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Poslední dny své slávy zažil v 16. a 17. století, následně se začal rozpadat. Hrad měl velkou obytnou věž, předhradí a několik obytných budov. Renesanční přestavba se Kamýk pokusila přiblížit více rodinným požadavkům, ale příliš se to nepovedlo. Jedním z důvodů může být také poloha na vysokém čedičovém suku, který nenabízí příliš mnoho místa.

Z hradu toho moc neuvidíte ani dnes. Zdi a zbytky oken doplňuje pozůstatek donjonu nahoře ve skále. Úzká cestička, která vede do útrob věže, je ale zamřížovaná, aby tam lidé nelezli. Zřejmě za účelem ochrany památky, ale i návštěvníků. Vidět tak můžete zbytky brány a oken. Za krásného počasí samozřejmě rovněž podhradí a okolní kopce.

Poněvadž naplánováno máme ještě mnoho kilometrů, na Kamýku se nezdržujeme a vyrážíme po modré pod kopec Plešivec, kde narážíme na další kapli, tentokrát Narození sv. Jana Křtitele. Zajímavostí kromě kaple je také cedule naučné stezky, která je psaná ručně psacím písmem. Z jakého je roku, se nám ale nepodařilo zjistit. Původní kaple zde stávala už v 16. století a měl v ní být pohřbený Vilém z Kamýka, nynější je z roku 1660. Vedle kaple lze obdivovat památné statné duby.

Ovšem ne příliš dlouho. Výstup na Plešinec nepatří mezi nejnáročnější, ale úplně jednoduchý také není. Kopec vysoký 509 m.n.m. má významná suťová pole a především ledové jámy, které se objevují na několika místech Českého Středohoří. V dutinách se hromadí studený vzduch, který nemůže proudit, a proto se v jámách udržuje led a sníh někdy až do léta.

Strmá kamenitá cesta se objevuje až před vrcholem. Mlha zde již není, přechodem 400 m.n.m. zmizela jako pára nad hrncem. Otevírá se tudíž skvostný pohled na celé České Středohoří v čele s Lovošem a Milešovkou. Inverzní opar jako by oddělil dva světy od sebe. Města a obce dole za oponou, kopce a vrcholy nad nimi. Paprsky slunce prostupující mezi mraky dodávají celé scenérii povznášející náladu. Kdyby nad inverzí bylo jasno, byl by to vskutku pohádkový pohled. Jediným rušivým elementem je vítr. Fotogeničnosti místa přispívá hrad Kamýk, který vykukuje z bílé hmoty.

Seběhnutí z Plešivce po druhé straně zabere několik minut, delší cesta je však do obce Hlinná. Abychom dneska vystřídali téměř všechny barvy, jdeme opět po žluté na kopec Hradiště. Inverze se sem přes vrcholky nedostala, tak je cesta hned veselejší. Hradiště je ještě o 40 metrů vyšší, a proto je odtud také dobrý rozhled, možná i o něco lepší než z Plešivce. Je totiž vidět do více světových stran až na hrad Hazmburk. Paprsky slunce ale ne a ne zasvítit přímo na věže. Dole pod kopcem připomíná mlžný opar peřinu, zčásti pole a louky přikrývá, zčásti jsou vlivem vyšší nadmořské výšky odkryté.

Z Hradiště pokračuje cesta prosvětleným lesem do Skalice, kde znovu měníme značku, abychom se dostali až do cíle - Litoměřic. Údolím Pokratického potoka čas utíká rychle. Míjíme Národní přírodní památku Bílé stráně, kterou tvoří opuková stráň s bílou půdou, jež je obohacena slínitými vápenci. Roste zde spousta teplomilných bylin, samozřejmě ale na jaře a v létě.

Zanedlouho vcházíme do města. Vycházeli jsme téměř za tmy a přicházíme za tmy, proto nemá smysl se v Litoměřicích příliš zdržovat a míříme přímo na nádraží, jehož hala moc přívětivě nevypadá, ale těch pár minut se to dá vydržet.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.