Svatojakubská cesta mi pomohla srovnat si myšlenky, říká 24letá Klára

„Napadlo mě to poprvé po střední škole, když jsem nastupovala na vysokou školu a říkala jsem si, že bych chtěla najít něco, díky čemu tu vysokou školu přežiji, abych se měla na co těšit, až ji dodělám,“ rozpovídala se Klára Nováková.

„Na sociálních sítích jsem narazila právě na tuto cestu do Santiaga de Compostela a řekla jsem si, že to je přesně ta duchovní pouť, kterou bych chtěla absolvovat,“ dodala.

„Přípravy byly takové hodně rozkouskované. Už docela dávno jsem si začala dohledávat různé informace, ve kterých byla popsána přímo ta cesta. Tedy hlavně to, co si člověk má vzít s sebou, co je potřeba, jaké jsou druhy cesty. Já jsem vlastně neměla vůbec nic. Takže s tím sháněním věcí mi to zabralo nějaké dva tři týdny,“ popsala Nováková.

Odlétala prý s malým batohem a sama byla překvapená z toho, že se jí tam vše potřebné vešlo. „Měla jsem tam boty na přezutí. Je dobré mít společně s teniskami ještě jedny boty. Potom samozřejmě sportovní oblečení, spodní prádlo a malý spacák s ručníkem. Ty jsem ale nakonec nevyužila, protože ve všech ubytováních to bylo v pořádku,“ vysvětlila.

Původně plánovala každý den hledat ubytování na následující noc, to asi ale nakonec rozmyslela. „Bylo mi řečeno, že tím, že je léto, tak to jde hodně lidí a města podél cesty jsou malá, takže tam není tolik míst na přespání. Radši jsem si tedy zarezervovala předem ubytování na všechny noci,“ dodala. Častou praxí v případě těchto poutních cest je ale v hledání ubytování právě z noci na noc.

„Já jsem vstávala poměrně brzy. Už jen tím, že jsem byla na ubytovnách a lidé tam vstávali také dost brzy. Nebylo to tiché prostředí. Mně to ale nevadilo, protože jsem měla o to více času na cestu samotnou,“ vysvětlila cestovatelka.

„Vstávala jsem tedy kolem sedmé osmé hodiny ranní. Bylo to lepší i kvůli počasí, protože ráno tam samozřejmě bylo příjemněji než přes den. Pak celý ten půlden až den byl jen o chození. Střídaly se různé terény, buďto to bylo kolem oceánu, nebo to bylo po lese či polních cestách,“ řekla.

Záleželo ale samozřejmě také na vzdálenosti. Některé dny ušla Klára 35 kilometrů, jindy 16. Odvíjelo se to od vzdálenosti ubytování. „Někdy se mi povedlo být v cíli už kolem oběda, jindy jsem došla až večer,“ doplnila.

„Bod zlomu u mě nenastal. Pořád převažovalo nadšení. Nejhorší asi bylo to převýšení. To tam není tak vysoké, ale ve Španělsku je pak mnohem více kopců než v Portugalsku. Když má za sebou člověk už třeba třicet kilometrů a přijde kopec, tak to si řekne, že už je to náročné. Nikdy to ale nebylo tak strašné, abych to vzdala,“ vzpomněla na srpnovou cestu.

„Strašně mě tam zaujala portugalská příroda. Nadšená jsem tedy byla ze všeho, ale nejvíce z toho, když jsem celý den mohla jít podél oceánu, poslouchat ho a třídit si u toho myšlenky. Nebo nepřemýšlet vůbec nad ničím a prostě jenom jít,“ dodala.

„Já jsem se toho nebála. Mám a měla jsem pocit, že Portugalsko je bezpečná země. Samozřejmě že moji rodiče mi to vymlouvali, nebo aspoň mamka. Nicméně přátelé byli ti, kteří mě přesvědčili, abych šla sama,“ vysvětlila.

„Dalo mi to strašně moc věcí. Já asi nedokážu specifikovat tu nejvýznamnější věc, ale spoustu věcí – jako třeba větší klid anebo to, že člověk ví, jak se vypořádat s různými myšlenkami. Samozřejmě jsem se cítila dobře i po fyzické stránce. Já jsem po škole a po tom všem opravdu potřebovala čas sama pro sebe, čas na přemýšlení a čas u něčeho, co mám ráda, což je to chození,“ řekla Novinkám.

Kdyby prý měla něco doporučit zájemcům o absolvování této poutní cesty, tak je to prý včasné řešení ubytování. „Asi bych si to také rozložila na trochu více dnů. Myslím, že dvanáct dnů namísto mých deseti by bylo podstatně lepší pro klid v duši. Jinak bych asi nic neměnila,“ dodala.

„Hlavně bych všem, kdo o tom přemýšlí, řekla, že nejdůležitější je prostě jít. Ne každý totiž udělá ten první krok, neřekne si, že půjde, nevymezí si čas. Tam jde vážně jen o to si zarezervovat letenku a jít,“ vzkázala Klára.

Na pouť lze vyrazit celoročně. Mimo letní měsíce ji absolvuje méně lidí, a tak je tam větší klid a lépe se shání ubytování.

„Mám vybranou další trasu, kterou bych chtěla jít. Ta je náročnější, chodí se po horách. A jednou bych chtěla zvládnout tu francouzskou cestu, která má nějakých 660 kilometrů, ale na to budu potřebovat minimálně šest týdnů,“ uzavřela povídání.