Článek
Polynésané nazývali tento prastarý sport he’e nalu, což znamená klouzání po vlnách. Na konci Velkého stěhování národů se stal nejrozšířenějším polynéským sportem. V různých podobách se uchytil od Nového Zélandu přes Havaj až po Rapa Nui a Novou Guineu.
V západní Polynésii, Melanésii a Mikronésii byla surfová prkna především krácením dlouhé chvíle dětí, hlavně kluků. Ve východní Polynésii se sportu věnovala i děvčata bez ohledu na věk. Hlavním centrem se staly havajské ostrovy, kde se sport zapsal nejvýrazněji do dějin tohoto sportu.
Oceán a jeho vlny byly pro obyvatele Tichomoří posvátné - věnovali jim mnoho básní, modliteb, ale i jeskynních kreseb. Na konci 18. století připlul k havajskému pobřeží James Cook, domorodci ještě nikdy neviděli tak obrovskou loď, a tak mávajíce a volajíce aloha vítali Cookovu posádku jako bohy.
Surfing byl dlouho jen havajským sportem. To se změnilo až před první světovou válkou, kdy se surfing dostal do Kalifornie. Opravdová exploze začala v 60. letech minulého století, surfování se stalo módou a životním stylem. Přišli Beach Boys i ležérní životní styl.
Rozšíření z Ameriky do Austrálie a Afriky
Americká móda rychle zapustila kořeny v Austrálii a Jižní Africe a nakonec všude, kde mají alespoň nějaké vlny. Na přelomu 60. a 70. let začal měnit surfing svou podobu, dlouhé vlasy a kouření marjánky ustupovalo a ze surfování se stával pomalu byznys.
Dnes je surfing nejen sport, zábava a postoj k životnímu stylu, ale také velký kolotoč peněz. Závody a soutěže k surfingu neodmyslitelně patří, neboť i dříve bylo vítězství otázkou nejen cti, ale také bohatství.
Mnoho dnešních profesionálních jezdců tvrdí, že pláže bývají při závodech čím dál více zaplněné, konkurence je tvrdší, ale aloha spirit (duch, charakter) doposud nezmizel.
Turisté se učí surfovat na havajské pláži Waikiki.