Štýrsko láká turisty na terénní auta, kola i pohled do propasti

Plošině tu říkají Sky Walk: Nebeská procházka. Je to nadsázka pro turisty, ale pozorovat odsud oblohu posetou hvězdami, které se tady zdají na dosah, by určitě nebyl všední zážitek. Povede se asi málokomu, protože se tu obtížně hledá nocleh.

Dachstein je jedním z nejslavnějších rakouských ledovců. Zdejší oblast se ocitla dokonce na seznamu památek UNESCO. Na plošinu se dostanete hned ze stanice lanovky, která sem jezdí. Za slunečného počasí je odsud krásný pohled na Alpy, nad kterými se často vznášejí narůžovělé chuchvalce mraků připomínající cukrovou vatu.

Stál jsem se skleničkou sektu na ocelové plošině a trochu se mi třásla kolena. Dole pod horskými štíty bylo přes dvacet stupňů, tady, téměř ve třech tisících metrech, minus tři a foukal vítr. To však nebyl skutečný důvod, proč jsem se lehce roztřeseně plížil kolem zábradlí plošiny.

Na její konec zasadili architekti mezi železné rošty velké tlusté sklo. Skrz něj, ale i skrz rošty mezi botami jsem mohl vidět 250 metrů hlubokou propast k nejbližším rozeklaným skalám. Mohl, ale radši nechtěl. Měl jsem pocit, že bych pak místo sektu potřeboval spíš panáka. Nakonec to spravil horký čaj v restauraci nade mnou.

Potom jsem si nafotil ocelová lana lanovky, která se v jednom velkém oblouku snášela až do dolní stanice. Kilometr tam a kilometr zpátky. Když k jejich váze přičtete váhu kabin, zjistíte, že tahle atrakce má 18 000 kilogramů. Dolní stanice je pár kilometrů od Schladmingu.

Dva kříže na vrcholu Dachsteinu porcovaly nízko letící mraky jako kuřecí řízky. Asi sto metrů pod mohutným vrcholem hory byl vchod do jeskyně. Říká se jí tady Ledový palác. I když byl začátek léta, brodili jsme se k ní od lanovky sněhem. Dovnitř jsme vešli přes turniket, jako do metra. Ale ocitli jsme se v úplně jiném světě.

V chodbách obložených silnou vrstvou ledu zněla konejšivá elektronická hudba a rozsvěcovala se barevná světla. Osvětlovala objekty a sochy z ledu. Vytvořili je tu čínští sochaři. Vedle antických sloupů jsme tu narazili třeba na obrovskou chobotnici nebo na hrdiny kasovního trháku Doba ledová: lenochoda Sida, mamuta Manfreda, šavlozubého tygra Diega a veverčáka Scrata.

V jednom ze sálů stál i ledový trůn. Na chvíli do něj usedla skutečná královna, a to královna krásy: Taťána Kuchařová, Miss ČR a Miss World 2006. Blesky fotoaparátů přítomných novinářů doprovázely to usednutí odpovídajícím ohňostrojem.

V dalším ze sálů seděl za ledovým klavírem otec symfonie a smyčcového kvarteta, geniální rakouský skladatel Josef Haydn. Génius měl u nosu kapku vody. Nikoliv ledovou, nýbrž skutečnou. Naše početná skupina zadýchala jeskyni tak, že obvyklá teplota uvnitř Dachsteinu, která je +0,2 °C, trochu stoupla. Kdyby návštěvníci zahřáli Ledový palác příliš a sochám by hrozilo opravdové tání, přivezli by provozovatelé jeskyně speciální chladicí zařízení. A to by srazilo teplotu rychle dolů.

Pokud se chcete o Ledovém paláci, vstupném i otevírací době dozvědět víc, podívejte se na internetovou adresu www.dachsteingletscher.at. Klikněte na češtinu a pak na slovo Dachstein nahoře na liště. Hned druhý článek je o jeskyni. Bohužel v angličtině nebo němčině.

Motory terénních čtyřkolek řvaly a jejich kola se protáčela. Stoupání na speciální trati v lese u vesničky Gröbming bylo pořádně ostré. Budilo dojem, že se auto musí každou chvíli překlopit. Jakmile se přehouplo přes vrchol, padala trať stejně prudce dolů. Byla to pořádná porce adrenalinu. A zároveň možnost vyzkoušet si své jezdecké schopnosti.

Pokud by vás zaujala stejně jako nás, podívejte se na web www.4x4park.at. Text je jen v němčině. Majitelem této atrakce byl příjemný stařík v kostkované bekovce. „Jmenuju se Herman Maier,“ představil se mi. Zasmál jsem se. Bylo to stejné, jako kdyby mi u nás řekl: Jmenuji se Jaromír Jágr.“ Hermann Maier je slavný sjezdař a jeden z nejpopulárnějších rakouských sportovců vůbec. Háček byl v tom, že majitel areálu s teréňáky se jmenoval Hemann Mayr. A tenhle rozdíl v písmenkách poznáte z výslovnosti dost těžko.

S terénními auty jsme pak vyrazili do hor na salaš Viehbergalm. Je oblíbenou zastávkou milovníků horských kol. Odpočinou si tady a dopřejí si různé speciality. Mně z nich nejvíc chutnalo prkénko s místními plísňovými sýry a hlavně sametovým špekem. Turisté tu mohou také přespat. Noc v dřevěném stavení stojí 20 eur za osobu i se snídaní.

V jedné z chatek plápolal v krbových kamnech oheň. Na lůžku ležela pod dekou Taťána Kuchařova, která si chtěla vyzkoušet syrovátkovou masáž.

Syrovátka působí blahodárně na pleť. Krásně ji zvláčňuje. „Jaké to bylo?“ ptám se jí později. „Musíte masáž vnímat střízlivě,“ říká. „Asi od ní nelze očekávat odblokování kloubů nebo uvolnění svalů jako na rehabilitaci. Bylo to spíš takové příjemné hlazení a relaxace.“

Sympatická Rakušanka se při pohledu na mě pousmála a energicky popadla mé horské kolo. Naučeným pohybem ho pověsila na hák u kabiny lanovky a šoupla mě samotného dovnitř. Než jsem se vzpamatoval, začala kabina majestátně stoupat na horu Planai (1906 m).

Z lidí se stávali mravenečci a ze slavného lyžařského střediska Schladming krabička od sirek. Dole pode mnou, v místech, kde jsou v zimě vyhlášené sjezdovky, se teď zelenaly trávníky a louky.

V jezírku, nad kterým jsem se v kabině vznášel vzhůru, se odrážela okolní krajina i s oblohou. Stoupal jsem potichu, jen za jemného svištění větru, jako v horkovzdušném balónu.

Cesta na Planai stojí dospělého 7,5 eura. Já jsem neplatil nic, protože mi v hotelu, kde jsem se ubytoval, dali takzvanou Sommer-card. Díky ní jsem měl vleky a zhruba stovku dalších atrakcí nebo služeb zadarmo (víc se o tom, co nabízí a jak ji získat, dozvíte na www.sommercard.info).

Nahoře foukal studený vítr. Hermann Gruber, šéf organizace propagující tuto oblast, vytáhl mapu s jednadvaceti cyklotrasami. Ukázal, kterou vybral pro naši partu. Byl milosrdný. Vedla převážně z kopce dolů. Mapu koupil dole u lanovky. Nevyčetli jsme z ní jen to, kudy jet, ale také délku trasy a její profil.

Ještě jsem rychle zkusil udělat sentimentální fotku trávníku posetého žlutými horskými květy. Projížděly kolem něj na kolech dvě dívky v červených bundách. Zasvítily proti hráškově zelenému svahu jako semafor a ujely mi ze záběru. Fotoaparát zachytil jen dva oblé dívčí zadečky a zbytky sněhu za nimi.

Skočil jsem na kolo a svištěl dolů za naší partičkou. Zdejší cesty i stezky jsou vesměs ve velmi dobrém stavu a lákají k tomu, aby na nich člověk vyzkoušel rychlý sjezd. Byl příjemný, netrval však dlouho. Déšť nás zahnal na horskou chatu. Ale ještě než jsme dopili svařák, prodralo se mezi protrhanými mraky slunce.

Vyšli jsme na terasu. Proudy světla předváděly v krajině před námi světelné efekty, které tak bravurně zvládali barokní malíři. Tráva se rozsvítila, silnice zaleskly a mraky vytvářely na obloze fantasmagorické obrazce.

Připadal jsem si jako na divadle. A zkoušel krásné scenérie nafotit. Nebyly to jediné pěkné obrázky, pro které jsem si dojel na zdejších, hezky upravených a přehledně označených cyklostezkách.

Spousta užitečných informací o zdejších atrakcích, ubytování i nabízených službách je na www.schladming-dachstein.at. Praktické rady na cestu do Rakouska, třeba jak naplánovat trasu nebo kde naleznete čísla tísňového volání, případně kontakty na zastupitelské úřady, najdete na www.austria.info/cz.

Můžete rovněž zavolat na bezplatnou informační linku 800 180 800 (po-pá od 9.00 do 17.00) nebo napsat mail na: info@rakousko.com. Hodně konkrétních poznatků a rad nabízí také Turistický průvodce Rakousko (nakladatelství JOTA).