Středověký Rothenburg vytvořil kulisu mnoha filmům

Mezi snímky, které tu vznikly, patří třeba Chitty Chitty Bang Bang (1968), píseň z tohoto filmu byla nominována na Oscara i Zlatý glóbus. Točil se tu i historický dokument Martin Luther (1953, dvě nominace na Oscara) či snímek Báječný svět bratří Grimmů (1962).

Město si „zahrálo“ i ve spoustě dalších filmů včetně Disneyova oscarového Pinocchia (1940), jednoho z nejúspěšnějších animovaných snímků všech dob. Jeho tvůrci okopírovali hrázděnou budovu na rozcestí Plönlein a její okolí. Představovala Pinocchiův rodný dům. Město se objevilo i v úspěšné počítačové hře ze série Gabriel Knight. Procházíme romantickými uličkami hezky udržovaného centra. Vypadají idylicky, přestože historie Rothenburgu moc idylická nebyla.

Stačí se vrátit třeba jen o necelých osmdesát let zpět, kdy ke konci druhé světové války americké letectvo vybombardovalo východní část města. Nad nedalekým skladištěm ropy v obci Ebrach byla tehdy mlha, a tak se strategicky nevýznamný Rothenburg stal náhradním cílem. Pumy poškodily nebo zničily sedmdesát procent východní části města. Rozhodující památky zůstaly naštěstí nepoškozené.

Místní tu po válce opravili poničené domy nebo je znovu postavili. Samozřejmě ve spolupráci s památkáři. Po válce sem Američané rádi jezdili jako turisté, což se ostatně dodnes nezměnilo. Starobylé městečko se jim líbí. Řada z nich přispěla Němcům na jeho obnovu. Byli mezi nimi i vojáci z bombardovacích perutí.

Město zažilo největší rozkvět ve středověku. Stalo se křižovatkou obchodních cest. Nikdy se ale úplně nevzpamatovalo z následků třicetileté války a z toho, že důležité obchodní stezky začaly vést jinudy. Ztratilo na významu a na víc než dvě stě let se tu čas jako by zastavil. Zřejmě i díky tomu si zachovalo svou středověkou tvář.

Tato nevýhoda se proměnila ve výhodu v průběhu devatenáctého století, kdy o něm začal psát novinář a kulturní historik Wilhelm Heinrich Riehl. Právě on objevil znovu Rothenburg pro turisty z Německa, ale také z Anglie, Francie a dalších zemí. K zájmu lidí přispěli i romantičtí malíři, kteří malebné město nad zeleným údolím s vinicemi a nad potokem Herrenmühle rádi malovali. Jejich krajiny měly navíc úspěch.

Stojíme v samotném centru Rothenburgu proti budově na severní straně Tržního náměstí, hned vedle radnice. Odbíjí jedenáctá hodina a ve štítu budovy se u velkých hodin otvírají okna, ve kterých se objevují dvě barevné postavy z dob třicetileté války. Vlevo je vrchní velitel katolických vojsk generál Graf von Tilly, vpravo starosta města Georg Nusch.

Podle legendy řekl generál starostovi roku 1631, že poražené město nevypálí a jeho obyvatele nepobije, když dokáže vypít na jeden zátah džbán s víc než třemi litry vína. Starosta to dokázal a město tak prý zachránil. Tato historka je podle všeho vymyšlená. Neuvádí ji žádný z věrohodných pramenů, které jinak popisují okupaci města Tillyho vojsky docela přesně. To ale místním vůbec nevadí, každý rok si připomínají tuto událost na festivalu nazvaném Mistrovské pití.

Vystoupali jsme po schodišti na hradby a vydali se po zastřešené kamenné cestě s dřevěným zábradlím. Středověké opevnění měří kolem čtyř kilometrů a obejdete po něm větší část města. Z hradeb je hezký pohled na střechy hrázděných domů, na chrámy, věže ve hradební zdi i na vstupní brány do města. Ale také na upravené zahrady a dvorky zdejších lidí. Úplně nejkrásnější je ovšem vyhlídka z vrcholu radniční věže. Vidíte z ní celé město i mírně zvlněnou krajinu, která ho obklopuje.

Impozantní kostel sv. Jakuba dokládá někdejší bohatství Rothenburgu. A je asi jediným gotickým kostelem na světě, kterým vede průjezd, navíc se stylovým lomeným obloukem. Vznikl podle všeho kvůli nedostatku místa. Dnes jím neprojíždějí povozy, ale auta. Zaujal mě také vyřezávaný oltář zachycující výjevy z Kristova života. Líbilo se mi, že si pro Ježíše nepřišli římští legionáři, ale rothenburští strážní, a z nebe místo many nebeské padaly místní preclíky.

Vydali jsme se na noční procházku městem s ponocným. Měl na sobě klobouk, plášť a v rukou držel halapartnu i lucernu. Na krku mu visel roh na troubení. Se svérázným humorem nám vyprávěl, jak vypadá život ve středověkém městě. Líčil nám zážitky s opilci, zloději a milenci, popisoval krásu vinic i špínu města, kde lidé žijí se zvířaty a vylévají splašky na ulici.

Popisoval nám trestání nepoctivých obchodníků stejně jako zážitky z války a epidemií moru. Jeho vyprávění bylo barvité, mnohem poutavější než obyčejný výklad průvodce. Na procházky s turisty chodí téměř denně.

V restauraci hotelu a vinařství Zvon (Glocke) jsem ochutnal místní speciality. Zvěřinová klobása byla hutná, aromatická, ale dost sytá a tučná, daleko víc mi chutnala bílá, příjemně kořeněná klobáska, uvařená v mírně nakyslém nálevu společně s cibulí nakrájenou na kolečka.

V pekařství a kavárně Friedel nám současný majitel vysvětlil, jak vzniká další místní specialita: sněhová koule. Vyrábí se z pruhů lehce sladkého těsta svinutých do sebe a stlačených do tvaru větší koule. Jak, to nám ukázal. Těsto, které se usmaží v oleji, pak můžete z koule ulupovat. Má chuť vánočního pečiva.

Vyrábí se v Rothenburgu od roku 1882. Kdysi se dost cukrovalo, proto připomínalo sněhové koule. Dnes se prodává i s nejrůznějšími čokoládovými polevami. Nejlepší mi připadaly koule bez nich a bez cukru, připomínaly méně sladké, ale křupavé vánoční pečivo.

Sedíme za mohutným stolem v podzemí vinařství Zvon. Obklopují nás velké dubové sudy, svítí tu tlumené světlo a planou svíce. S Alfredem Thüraufem ochutnáváme jeho vína. Je to vinař ze staré školy. Pracuje tradičními metodami a je mu cizí spěch. „Dobré věci chtějí čas,“ říká. Na svých vinicích pěstuje řadu tradičních nebo polozapomenutých odrůd: Adelfrankisch, Kristaller, Gutedel, Tauberschwarz a další.

Některé ochutnáváme. Třeba rotling, svěží ovocité růžové, které se vyrábí společným lisováním vybraných červených a bílých hroznů. Voní a chutná po jahodách, malinách a třešních. Velice zajímavý byl i sylvaner, překvapivě mohutné bílé víno s tóny zralé hrušky, bylin a krásnými kořenitými chutěmi. „Život je příliš krátký na to, abychom pili špatná vína,“ říkal vinař, když nám ho naléval.

Druhý den nám dal ochutnat sylvaner jako svařák. A sice ve vinárně na Tržním náměstí. Stačí ho prý jenom lehce osladit, není třeba používat koření. Měl pravdu, bylo výborné, sladké i kořenité, ale jenom jemně. Bílý svařák místo červeného je regionální specialita. Když ho prý ve vinárně bude mít někdo před sebou, půjde velmi pravděpodobně o někoho místního. Nebo o zvědavé turisty, jako jsme byli my.