Strategickou hru v centru Prahy nepokazí ani špatné počasí

Do rodinné strategické hry se může zapojit kdokoli, kdo se zaregistruje na internetových stránkách a zaplatí 480 korun za skupinu maximálně pěti lidí. Hry se leckdy účastní 120, ale třeba i 250 lidí. „Někdy musím zájemce odkazovat na příští termín.“

Čím se rodinné hry liší od běžných bojovek, které v pražských ulicích pořádají skautské oddíly či domy dětí? Jednak je děti hrají společně s rodiči či příbuznými, úkoly jsou obtížnější, a při jejich plnění se leckdy zabaví i dospělí.

Každý člen skupiny má přesně danou roli. Jeden je vedoucím zodpovědným za to, že se skupina neztratí, další písařem, jiný odpovídá za komunikaci s ostatními skupinami, přičemž role se mohou v průběhu hry měnit nebo jeden člen může plnit více úloh.

„Hru si nejvíce užijí děti mladšího školního věku. Účastnit se mohou i předškolní, ale měly by být schopné splnit jednoduchý úkol,“ upřesňuje Kovaříková. Občas pochopitelně rodiče s sebou berou i malé děti s kočárky, aby si mohli zahrát s těmi staršími. Skupina se během hry nesmí rozdělit a je také zakázáno běžet. Povolena je pouze rychlejší chůze.

Všichni vycházejí ve stejné chvíli z téhož místa. Místo srazu prozradí organizátorka krátce před zahájením hry. Cíl známý není, jeho odhalení je součástí hry. Hráči by měli cíle dosáhnout ve stanoveném limitu, obvykle to bývají dvě hodiny.

Hry jsou na prvním místě zamýšleny pro rodiny s dětmi, třeba i většími. Zúčastnit se jich může kdokoli, třeba i skupina dospělých. Kovaříková dokonce přemýšlí o variantě určené výhradně pro skupiny bez dětí.

V současnosti má v repertoáru pět her na různých místech Prahy: Pražský hrad a tajná zpráva, Vyšehradské bitvy, Lov na Starém Městě, Koňský trh (na Václavském náměstí) a Probuzení mostu odehrávající se na Karlově mostě. Za jednu z nejúspěšnějších her pro mladší děti považuje tu na Starém Městě, kde se skupinky v křivolakých uličkách vžívají do rolí lovců, kteří mají „ulovit“ daná zvířata a předat je obchodníkovi.

„Tuhle hru jsme hráli jako úplně první v roce 2007 s asi 20 rodinami,“ vzpomíná Kovaříková. Tehdy prý pršelo, ale nikoho to neodradilo, navíc ji to přivedlo na myšlenku, že by hra měla vždy končit v nějakých uzavřených prostorách, kde bude teplo a zážitky budou moci doznít. Zajímavou zkušeností je pro účastníky také návštěva Karlova mostu v ranních hodinách, kdy tu ještě nejsou žádní turisté.

A teď už si jdeme vyzkoušet podvečerní rodinnou hru na vlastní kůži. Stojíme před Pražským hradem a právě se chystáme pustit do soutěžení. Je tmavý, studený a trochu větrný zimní podvečer. Dostáváme papír s otázkami, mapu hradu a instrukce jak zjistit, kam máme naši tajnou zprávu pro krále doručit.

Erika Kovaříková nás prosila, abychom nikomu později neprozrazovali přesné úkoly, které tu musíme řešit, abychom nepřipravovali budoucí účastníky o překvapení. Můžeme ale prozradit, že je třeba mít oči opravdu všude, dobře se dívat a nespokojit se s prvním pohledem, který někdy bývá zrádný. Rodina, kterou doprovázíme, se účastní už několikáté hry a se zakladatelkou se zná už mnoho let.

„Úžasná byla tramvajová hra,“ vzpomínají na jednu z her. „Jezdili jsme po městě tramvají a poznávacím znamením mezi skupinami byly červené balónky.“ Lidé prý kroutili hlavou nad tím, kde se v dopravě vzalo tolik lidí s balónky… „Je také moc fajn, že spolu takhle můžeme něco podniknout jako rodina, synovi už je patnáct, a tohle ho s námi pořád baví,“ dodávají.

Tma a zima nejsou ze začátku moc příjemné, ale uklidňujeme se tím, že tentokrát nesněží ani neprší, jak se už podle paní Eriky v minulosti víckrát stalo. Hra se totiž kvůli špatnému počasí nikdy neruší.

Pomalu si začínáme všímat toho, že skupin, které potkáváme, je stále méně a méně. Že by už všechny byly v cíli? Rodinka totiž nemusí nutně obejít všechna stanoviště – pokud jí vychází jasná tajenka, může už nějaké místo vynechat a jít do cíle. Důležitý je především čas.

Nakonec máme všechny úkoly splněné, nicméně několik písmenek nám stále chybí, protože jsme na ně nikde nenatrefili, a také ta, která máme, nám žádnou příliš smysluplnou tajenku neskládají. Že někdo vůbec místo cíle neodhalí a pak musí potupně telefonovat organizátorům, se téměř nestává. To nakonec nepotká ani nás, zjistíme totiž při zkoumání, že jsme měli (přes správné odpovědi) několik písmenek v tajence špatně.

Když dorážíme k cíli, koukneme se na tajenku, která vyšla jiné skupině (během hry se nic takového nesmí, ale když už jsme na konci, že…). Uklidní nás, že dává ještě menší smysl než ta naše.

Nakonec se scházíme v teplé restauraci, kam se dostavujeme jako čtvrtí od konce, ale pořád v limitu. Při pohledu na účastníky hry sedící za stoly vrtíme hlavou nad tím, že jsme řadu z nich na svých cestách určitě vůbec nepotkali…

A pak už přichází „pan král“, aby si přečetl zprávy od jednotlivých skupin a pasoval dětské účastníky na rytíře. „Není třeba dávat na konci nějaké zvláštní dary,“ říká k tomu Kovaříková a dodává, že důležitá je především radost ze hry.

Pokud si budete chtít hradní dobrodružství zopakovat, máte možnost 7. března. Adresu pro posílání přihlášek a všechny další informace najdete zde.