Strašlivá pevnost, z níž nebylo úniku. Z olympijské Marseille je to k ní, co by kamenem dohodil

Už na lodi si člověk uvědomí, že na povídačkách o tom, že kdo by se náhodou dostal z cely, postaralo by se o něj moře, něco bude. Tedy až na jednu v celém světě známou výjimku.

Jako by kobku kamenné cely opustil jen před několika dny. Na pevnosti If, kam Alexandre Dumas umístil podstatnou část děje románu Hrabě Monte Christo, nemusí mít návštěvník velkou fantazii, aby se dokázal přenést alespoň na chvíli do doby, v níž se nespravedlivě odsouzený Edmond Dantes navštěvuje s abbém Fáriou. A to dírou ve stěně, ze které se jim společným úsilím za měsíce dřiny podařilo odstranit část kamenných balvanů a vytvořit tunel jako průchod.

Ten je k vidění stejně jako obě cely slavných vězňů, a kdo by náhodou trpěl absolutním nedostatkem představivosti, tomu pomohou v sousedících celách promítané ukázky z jednoho z nejslavnějších filmových zpracování příběhu s Jeanem Maraisem v hlavní roli.

Každý, kdo film zná, si po výstupu na jednu ze tří věží pevnosti okamžitě dokáže představit místo, odkud za větrného jitra svrhla stráž pytel zatížený dělovou koulí s mrtvolou, o které se domnívali, že to je zesnulý abbé. Pravda, nic takového se na pevnosti, která měla od roku 1532 chránit rejdu významného přístavu, nestalo.

Skutečnost, že by v celách bez oken někdo přežil, a ještě k tomu roky kopal tunel, jak nám pan Dumas předestřel, byla nemyslitelná. Vždyť vzhledem k podmínkám, které zde panovaly, vězni přežívali průměrně jen devět měsíců. Bohatí, kteří si mohli zaplatit „nadstandard“ v podobě okna či přilepšené stravy, déle.

Ale to všechno a mnoho dalšího při prohlídce mohutné pevnosti návštěvník zjistí dokonce i v češtině, pokud požádá o tištěného průvodce, jenž je v naší řeči k dispozici. Na pevnosti If totiž velmi dobře vědí, že se Hrabě Monte Christo, kterého Dumas vydal v roce 1844, velmi rychle stal oblíbenou četbou a posléze filmovou podívanou i v Česku. Ostatně i tento román pomohl k tomu, že obávaná kartouza byla už roku 1880 zpřístupněna veřejnosti.

Prohlídky pevnosti jsou většinou individuální, na vyžádání je i průvodce. Podívaná zabere zhruba půldruhé hodiny. Kdo chce, může popustit uzdu fantazii i déle. Jen nesmí zmeškat poslední loď do přístavu. Cely nocležníky nepřijímají.

Za prohlídku stojí samozřejmě i celé město, které bylo po staletí vzhledem k významnému přístavu mnohonárodnostní a také tak trochu adrenalinové. Ostatně to je dodnes a v noci se vydávat o samotě do některých částí není podle průvodců příliš radno.

Ovšem jak říká Magdaléna Bujabéza Rejžková, která v Marseille žije, o městě píše a snaží se o propojení francouzské a české kultury: „Kdo jednou toto město navštíví, zamiluje si ho natolik, že se do něj chce vracet.“ Za vyzkoušení tohoto tvrzení Marseille i okolí určitě stojí.