Stopem po Blízkém Východě: z Istanbulu do středu Turecka

Autobusem z Česka jsme se dopravili do bulharské Sofie, dále do Istanbulu, města ležícího na obou stranách Bosporského průplavu, který spojuje Evropu a Asii. Propočítali jsme si, že budeme potřebovat zhruba deset dolarů na osobu a den, proto jsme si nemohli dovolit rozhazovat hned od prvních dnů.

Bydlení jsme si zprvu vybírali v hostelech, jež jsme často střídali s ubytováním v soukromí, a to podle pohostinnosti obyvatel. Istanbul nám ukázal přívětivou tvář a mohli jsme se zabydlet přímo v centru, v podkrovním bytě s palandami uzpůsobeným pro více nocležníků. Ovšem s výhledem přímo na Bospor. V moři tu plavou medúzy, delfíni, rybáři chytají především sledě, na maličkých loďkách se kymácí jak nudle v bandě, když kolem nich propluje velká loď.

Vzhledem k tomu, že jsme si nejčastěji vařili sami buď v kuchyňce, nebo na lihovém vařiči, pochutiny jako koření jsme nakoupili na místním tržišti. Stánky byly plné ovoce, zeleniny, buráků různých druhů, koryandru, máty, černého pepře, papriky, majoránky a čili.

.: Trh s ovocem a zeleninou

Snaživí, až vlezlí obchodníci z ostatních krámků se nám samozřejmě snažili vnutit konvičky či ručně tkané perské koberce, ty jsme si vzhledem k celkové délce naší cesty ale nemohli dovolit tahat s sebou. Na trhu i v obchodech byl nespočet uměleckých předmětů, kovaných, ručně tepaných mečů, misek, talířů. Dále se prodávaly hudební nástroje: píšťaly i turecké bubny zvané tabla.

Po týdnu v Istanbulu už jsme se mohli cítit jako doma. Čas jsme si nemuseli hlídat, neboť z turisty opěvované Modré mešity a Hagie Sofie se pravidelně pětkrát denně ozývali mudžahedíni.

Ženy byly oproti střednímu a východnímu Turecku oblečeny velice evropsky, většinou neměly zahalené tváře, díky čemuž jsme mohli obdivovat jejich ušlechtilou orientální krásu a husté havraní vlasy.

Zato pánská móda jako by ustrnula na počátku 20. století, kdy asi Turecko zachvátila konfekční módní vlna a muži sňali turbany, hábity, a oblékli si károvaná hnědá či šedá plstěná sáčka a turecké kalhoty se zdrhnutím u kotníků vyměnili za tesilky s puky. Legrační bylo vidět turecké děti oblečené ve stejném stylu v malých sáčkách.

.: Dřevěný domek kontrastuje s tureckou architekturou, v níž se hojně využívají kámen a cihla.

Rádi bychom se vypravili směrem do vnitřního Turecka, nejdříve však musíme lodí přeplout do asijské části Turecka a dále kousek vlakem. Nasedáme na vlak do nejbližšího města Izmit a seznamujeme se s ochotnou tureckou policií, která nás posouvá směrem na Ankaru, hlavní město. Krajina je krásná, hornatá, občas vesnička, stromy jsou převážně listnaté. Všude, kde stojí pár domů, je aspoň malá mešita.

Dodržujeme pravidlo vyhýbat se velkým městům, neb jsou dle jejich pověsti většinou semeništěm zla, kriminality a špíny. Jen při průjezdu se nám Ankara nelíbí, je to špinavé panelákové město umístěné blízko národního parku Milli Parki, a tak nepohrdneme kempem za Ankarou.

Zde se ovšem dějí věci v muslimské zemi nevídané, v kempu není ani jedna ženská noha, na každém plácku u auta se vaří, zpívá a popíjí rakije. Jsme prý první cizinci, kdo tu spí, rarita. Domluva s Turky se zhoršuje, vládne pouze turečtina, velmi málo němčina.

Směrem na Kapadokyi, v Aksaray, míjíme karavanu maringotek a povozů tažených koňmi, kočující Cikány. V Turecku jejich tradice nepotlačují, nechají je kočovat. Když chtějí, nechají je bydlet - povětšinou kolem Istanbulu. Pokud se usídlí v nějaké vesnici či městečku, mohou se měsíc zdržet, vydělávat si muzikou, drobnými pracemi, anebo krádežemi.