Stíhačky i umělá lavina. Megalomanská show na rakouském ledovci zanechá diváky v němém úžasu

Je první dubnový pátek a naše výprava se po krátké pauze po celodenním lyžování vrací na místo činu – na stadion v horské kotlině pod černou tratí č. 31 u spodní stanice lanovky Schwarze Schneide v nadmořské výšce 2670 metrů. Vybíráme si místo u hrazení, které odděluje diváckou zónu od jeviště. Tím je nejen plocha dojezdu „svěťácké“ sjezdovky, ale také samotná pista, okolní svahy a celý horizont s rozeklanými horskými štíty, jež se tyčí k bezmračné obloze. Jakmile se začne stmívat, Hannibal nastupuje na scénu.

Píše se rok 218 př. n. l. a vojevůdce z Kartága shromáždil armádu čítající asi 60 tisíc vojáků, 15 tisíc koní a desítky bojových slonů. Chystá se dobýt Řím, k jehož branám by se sice snáze dostal po moři, jenže nemá dostatek lodí, a proto volí obtížný přechod přes alpské průsmyky zaváté sněhem. Čeká ho extrémně nebezpečná cesta, avšak pokud ji zvládne, vpadne římským legiím do zad tam, kde ho vůbec nečekají.

Show začíná na zhruba desetimetrové sněhové pyramidě, kterou po většinu představení okupují tanečníci – studenti z katedry tance na univerzitě v Novém Mexiku. Už po několika minutách na scénu přijíždějí rolby, které se proměňují ve slony.

Synchronizovaný sjezd 150 lyžařských instruktorů přes sněhové duny představuje africké kmeny v Hannibalových službách. Další lyžaři s loučemi se spouštějí po svazích ve volném terénu mezi skalami. Vojevůdce sám usedne na trůn na vysoké mobilní věži a udílí rozkazy.

Lanovka se dává do pohybu a z každé kabinky září výkonný reflektor. Objevují se další rolby. A další stroje. Nejdřív skútry. Pak motorky. Když se ozve typický rytmický zvuk rotoru, nevěřícně si vyměníme pohledy. Vzápětí se přiřítí helikoptéra a snad minutu burácí jen několik metrů nad našimi hlavami. Poté přilétá druhá, třetí a čtvrtá a na scénu se začnou snášet parašutisté.

Zdá se, že tohle je zlatý hřeb, ale pak se ozve temné dunění a zpoza skalního převisu se vyřítí stíhačky. Jejich vzdušný souboj se stane součástí děje. Následuje exploze doprovázená oslnivým zábleskem a z bočního svahu se pomalu začíná sunout – do liduprázdných míst daleko od nás – uměle odpálená lavina.

Precizní choreografii tanečníků a všech strojů dotváří hudba a pyrotechnické efekty, které osvětlují ledovec a skalní štíty gejzírem barev. Vše je perfektně sladěné. Do příběhu občas zasáhne vysílání fiktivní Carthago TV a na obřím plátně vedle pyramidy se promítají detailní záběry toho nejzajímavějšího – ať už z hlavní stage přímo před námi, nebo vysoko na okolních svazích.

Napínavá a intenzivní show trvá přes hodinu, než ji zakončí ohňostroj. Představení připomíná film na gigantickém plátně, je však trojrozměrné a živé. Kam se na open air přírodní scénu s ledovcem hrabe i ten největší IMAX.

Hannibal svůj zdánlivě šílený projekt dotáhl do vítězného konce. Za pouhých 15 dní Alpy skutečně přešel, byť strastiplnou cestu nepřežilo asi 40 tisíc mužů z jeho armády. Megalomanská podívaná, na které se podílí přes 500 převážně místních lidí nejen v rolích tanečníků, herců, lyžařů a rolbařů, ale také jako technici, zvukaři apod., přitahuje návštěvníky již přes dvě dekády. Premiéra proběhla v roce 2001 a od té doby se představení reprízuje vždy po dvou letech.

Několik praktických rad na závěr. Na Hannibala se rozhodně teple oblečte. Během naší návštěvy se přes den dalo lyžovat bez bundy, ale po setmění teplota na ledovci výrazně poklesla. Ideální je lyžařské oblečení. Žízní a hladem trpět nebudete, u několika stánků přímo v komplexu stadionu je k dispozici rychlé občerstvení. Vstupenky se dají koupit v předprodeji, na oficiálním söldenském webu nebo na místě u pokladen lanovek.

Když už budete mít cestu do Söldenu, zajděte se podívat do nejvýše situovaného muzea Jamese Bonda na této planetě a v přilehlých galaxiích. Expozice u horní stanice lanovky Gaislachkoghbahn (3038 m) nazvaná 007 Elements přibližuje svět nejznámějšího agenta Jejího Veličenstva a speciálně předposlední bondovku Spectre, která se natáčela přímo na zdejších sjezdovkách.