Staroměstská radnice ukrývá vězení i „kosmickou raketu“

Když se řekne Staroměstská radnice, většině z nás se nejspíš vybaví radniční věž s pražským orlojem z roku 1410, nejstarším stále fungujícím orlojem na světě. „Ve skutečnosti je radnice komplexem několika historických domů, které byly postupně vykupovány a připojovány k radnici,“ říká Antonín Baloun, manažer tohoto objektu a průvodce Prague City Tourism.

Začínáme v nejstarším z domů, který původně patřil kupci Volflinu od Kamene. „Dům byl vykoupen v roce 1338, kdy radnice vznikla, a ve druhé polovině 14. století k němu přibyla radniční věž. Ve své době to byla vůbec nejvyšší stavba v Praze,“ říká náš doprovod.

„Věž vznikla z důvodů reprezentace, aby staroměstští konšelé ukázali svoji moc, měla ovšem také praktickou roli. Na vrcholu věže sloužili hlásní, kteří v případě požáru či útoku nepřátelského vojska vyvěšovali bidlo s červeným praporem, v noci pak lucernu, a hráli na trubku,“ dozvídáme se.

V roce 1807 přibyl na věži ochoz v novogotickém stylu. „Nejspíš to byl první případ novogotické architektury v Praze,“ říká průvodce. Na konci 18. století se také na věži poprvé objevily ciferníky. Během Pražského povstání v roce 1945 byly zničeny a poté nahrazeny ve zjednodušené podobě. V roce 2018 bylo rozhodnuto, že se na věž vrátí ciferníky v jejich barokní verzi, autorem jejich podoby je orlojník Petr Skála.

„Velká ručička ukazuje hodiny, ty byly pro lidi v době baroka nejdůležitější. Malá ručička pak označuje minuty — je to tedy obráceně než u dnešních hodin a hodinek. Lidé nám občas zavolají, jestli nám nejdou špatně hodiny, ale mohu je ubezpečit, že vše funguje správně,“ usmívá se Antonín Baloun.

Zajímavostí také je, že původně měla věž bílou omítku, až v roce 1908 byla během rekonstrukce omítka otlučena, aby vynikly velké pískovcové kvádry. „V rámci nedávné obnovy se zvažovalo, zda bílou barvu věži nevrátit, ale podle památkářů mají lidé současný stav už zažitý. Nic se proto neměnilo,“ vysvětluje.

Co žádný návštěvník radnice nevynechá, je vstup na vyhlídku. Věž je vysoká 69,5 metru, zájemci se dostanou na ochoz do výšky 42,5 metru. Nahoru nás vyveze moderní výtah od architekta Marka Housky, který tu slouží teprve od roku 1999. „Je to zajímavé umělecké dílo, má připomínat startující raketu. Podívejte se na něj, až pojede nahoru, uvidíte na jeho podlaze čtyři světelné trysky,“ vybízí nás průvodce.

Výtah spolu s ocelovou konstrukcí zaujal i odbornou veřejnost, získal ocenění Interiér roku nebo cenu Grand Prix.

Kdo se vydá po schodech, může si zase prohlédnout netradičně zbarvené opukové zdivo. „Většinou má béžovou barvu, ale tady zčervenalo vlivem vysokých teplot. Stalo se tak samozřejmě při požáru, jenž zde vypukl během Pražského povstání,“ říká náš doprovod.

Na historických snímcích nám pak ukazuje, jak Staroměstská radnice vypadala po ostřelování nacisty. Nenávratně zničeny byly celé budovy, tedy kompletní severovýchodní křídlo, kde se nacházela třeba pracovna primátora. To byla nádherná dřevem obložená místnost ve stylu secese, dílo architekta Jana Kotěry.

„V tomto křídle sídlil také pražský archiv, tedy místnosti plné papíru a archiválií, to požár bohužel uspíšilo,“ dozvídáme se. Po válce se několikrát plánovala dostavba radnice, odvážné plány představil třeba Josef Gočár nebo Karel Prager, který chtěl v místech historických domů vztyčit obří pyramidu, nikdy však k dostavbě nedošlo. Alespoň prozatím.

„Během Pražského povstání byl ostřelován i samotný orloj, uvnitř jeho mechanismu se totiž pohyboval odbojář,“ pokračuje Antonín Baloun.

„Shořel příbytek hlásného i gotické dřevěné schodiště a vyhořela kaple Panny Marie v prvním patře. Zničeny byly sochy apoštolů orloje a jeho mechanismus se zřítil dolů do sutin zdiva a popelu,“ říká průvodce. Znovu se stroj roztočil až tři roky po skončení druhé světové války, prvního července roku 1948.

Poničeny byly během povstání také budovy jižního křídla, které se staly součástí areálu Staroměstské radnice v 15. a 19. století. Naštěstí přežily a můžeme se jimi kochat dodnes včetně impozantního Brožíkova sálu, kam nyní vstupujeme.

„Je to největší místnost Staroměstské radnice, vybudována byla v roce 1879. Původně zde zasedalo městské zastupitelstvo, ale to se po druhé světové válce přestěhovalo do budovy na nedalekém Mariánském náměstí. Brožíkův sál byl změněn v reprezentační prostor a hostil významné návštěvy,“ vypráví průvodce a jmenuje některé slavné hosty: britskou princeznu Dianu a královnu Alžbětu II., japonského císaře Akihita nebo někdejšího francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca.

„Sál se jmenuje podle dvou obřích pláten, která namaloval Václav Brožík. První obraz zachycuje mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici v roce 1415, druhý volbu Jiřího z Poděbrad českým králem roku 1458. Tato volba se odehrála právě na Staroměstské radnici,“ dozvídáme se.

„Brožík na obrazech často zachycoval známé osoby. Ve tvářích šlechticů můžeme poznat Bedřicha Smetanu, Josefa Dobrovského či Františka Ladislava Riegra. Zvěčnil i sám sebe, jedná se o druhou postavu zleva, která sedí a sleduje volbu krále,“ ukazuje průvodce.

Vracíme se v čase opět do doby středověku, přicházíme totiž ke kapli Panny Marie. „Jejím autorem byl Petr Parléř, prvně byla vysvěcena už v roce 1381, za vlády Václava IV.,“ říká náš doprovod. V předminulém století tyto prostory upravil Josef Mocker, jenž je také autorem místního oltáře.

„Ten po válce skončil na půdě radnice. Do kaple se vrátil až v roce 2018, na jeho obnově pracovalo sedmnáct restaurátorů z celého Česka po dobu deseti měsíců,“ počítá průvodce.

Ve vedlejší místnosti, staré obecní síni, nám pak ukazuje další zajímavost — na boku schodiště jsou malá dvířka s petlicí. „Ve středověku to byla šatlava, kam se zavírali třeba dlužníci. Bylo to lehčí vězení, a dokonce se vězni mohli vyměnit s rodinným příslušníkem, který si trest odseděl místo nich,“ popisuje Antonín Baloun.

Seděli tu ovšem také někteří ze 27 českých pánů, kteří byli roku 1621 popraveni na Staroměstském náměstí. Ve stísněných prostorách jsme jen chvíli, přesto na nás doléhá pochmurná atmosféra. Raději pokračujeme dál.

Vcházíme do jedné z nejmalebnějších gotických síní na světě, staré radní síně. Je tu opět znát Parléřův rukopis, byť v tomto případě už místnost tvořili jeho žáci, vznikla totiž okolo roku 1400, tedy až po mistrově smrti.

„Tady zasedali konšelé a také zde probíhaly soudy. Aby soud probíhal spravedlivě, to připomínala socha trpícího Ježíše Krista, nejcennější sochařská památka Staroměstské radnice ze začátku 15. století,“ ukazuje průvodce.

Návštěvníci tady nevědí, kam se dívat dříve. Jsou tu nádherně vyvedené městské znaky, novogotický nábytek od Josefa Krannera nebo lustry, které elektrifikoval sám František Křižík. Všímáme si také cechovních znamení — některá rozluštíme snadno, tři ryby zastupují pochopitelně rybáře. Co však označují postavy Adama a Evy? „Jedná se o hrnčíře, motiv připomíná, že byl podle bible Adam stvořen z hlíny,“ zjišťujeme.

Pokračujeme do Jiříkova sálu, kterému vévodí bysta Jiřího z Poděbrad z roku 1873 od sochaře Tomáše Seidana. Další místnosti pak můžeme navštívit jen díky tomu, že se účastníme podvečerní prohlídky. Jinak totiž tyto prostory neslouží prohlídkám, ale svatbám. „Tady se také nachází jediná kubistická stopa na celé radnici, je to nábytek vytvořený podle originálu Vlastislava Hofmana z roku 1912,“ zmiňuje průvodce.

Úplně jiné myšlenky nás čekají, když přicházíme do podzemí radnice. „Původně se jednalo o přízemí románských domů, ale kvůli povodním Pražané ve 13. století uměle zvedli úroveň terénu. Z těchto prostor se tak stalo podzemí,“ vysvětluje náš doprovod.

Sem se umisťovali zločinci typu vrahů či penězokazů. Dodnes si můžeme přečíst vyryté letopočty, jména či jen symboly lidí, kteří neuměli psát, ale chtěli tu zanechat nějakou stopu. Prohlížíme si dvě zkřížené sekery, mohl je tu zanechat třeba odsouzený řezník.

Osud jedné podzemní části je ještě zajímavější. „Kdysi se jednalo o soukromou budovu a byla zde kaple. V patnáctém století tady ovšem vznikla mučírna, kde později působil i známý kat Jan Mydlář,“ popisuje průvodce.

„Dnes je tu památník Pražského povstání. Tento kříž vznikl z trosek severovýchodní části Staroměstské radnice, vytvořen byl 8. května roku 1945,“ ukazuje Antonín Baloun.

Následně se vracíme do hlavního vestibulu Staroměstské radnice, kde nás čeká poslední zajímavost. „Výzdobu na stěnách má na svědomí malíř Mikoláš Aleš. Od roku 1909 tu byla jeho malba, tu však poničila vlhkost a nahradila ji mozaika se stejnými motivy. Dokončená byla v roce 1939 už za protektorátu, ale nastupujícím Němcům se nelíbil její slovanský a vlastenecký obsah. Rozhodli proto o jejím zničení,“ vypráví Antonín Baloun.

Češi ovšem přišli s výmluvou, že by otlučení mozaiky mohlo poškodit statiku celé budovy, a Němci přistoupili na „pouhé“ zakrytí uměleckého díla. Po válce se zjistilo, že mozaika boje přečkala, překvapivě zůstala v neporušeném stavu a můžeme se jí kochat dodnes.