Staré legendy a pověsti Bojnického zámku

Bojnický zámek se tyčí na travertinové skále, kterou vytvořily termální prameny. Ty tu také vyhloubily jeskyni a studnu, do které se můžete podívat i zespoda. Prochází totiž jeskyní, jež je přístupná v rámci prohlídky. Jeskyně je krásně nasvícená a teplota se zde pohybuje okolo osmi až deseti stupňů celý rok. Kdysi odtud vedla tajná chodba do Mariánského kostela na náměstí, ale v minulosti byla zasypána z bezpečnostních důvodů.

První písemné zmínky o Bojnickém panství pocházejí z roku 1113. Nejprve zde stávala dřevěná tvrz, místo které byl během 13. století vystavěn kamenný hrad. Na Bojnicích se vystřídalo několik šlechtických rodů a hrad s nimi postupně získával svou podobu. Poslední rod, který obýval zámek, byli Pálffyovci, kteří zrekonstruovali zámek v italskorenesančním slohu.

Až budete procházet zámkem, zastavte se na chvíli v orientálním salónku, kde se můžete kochat nádherným maurským stropem. Stěny zdobí orientální obklady a v rozích jsou umístěny mohutné vázy z Číny a Japonska, nepřehlédněte ani velké zrcadlo. A pěkně se na sebe usmějte. Kdo se prý do zrcadla na sebe podívá a usměje, omládne a zkrásní.

Skutečné překvapení pak najdete ve Zlatém sále, který dostal název podle zlatem zdobeného stropu. Na světě existují pouze dva takovéto stropy. Ze shora vás bude pozorovat stovka andělů, uprostřed vystupuje erb Pálffyovců – jelen se zlámaným kolem, lemovaný stuhou s nápisem „Omnia cum tempore“ (Všecko má svůj čas), což bylo heslem grófa Jána Františka Pálffyho, posledního majitele zámku. V Bojnicích mají ale jen kopii zlatého stropu, originál najdete v Benátkách.

Ve Zlatém sále najdete čtyři velké obrazy, ale jeden z nich je na svou dobu poněkud nevšední. Jedna z klečících žen má totiž dvě tváře. Odborníci tento jev vysvětlují dvěma teoriemi, buď ji autor takto namaloval schválně, protože každý nosíme dvě tváře. Nebo dvě tváře mohly vzniknout díky stáří obrazu, kdy vrchní vrstva vlivem času ustupuje a odhaluje takto přemalovaný obličej, který se malíři nelíbil.

Ložnice grófa Pálffyho je vybavena nábytkem z doby Ludvíka XVI. Pokoji dominuje stále funkční klavír z roku 1884 a obraz s prostorovou geometrií, kde sochy s deseti postavami vždy opticky směřují k vám. Podobný jev najdete u obrazu Mony Lisy. Za druhým nádvořím se dostanete do místností s bohatě vyřezávanými stropy z dubového a červeného smrkového dřeva. Umělečtí řezbáři tu po sobě zanechali vícero skvostů.

Až uvidíte dřevěné křeslo připomínající trůn, dobře si rozmyslete, jestli si na něj sednete. Kdo se na něj posadí, bude nesmírně bohatý, ale zemře sám, bez lásky a rodiny. Sedával na něm prý gróf Pálffy, který skončil přesně podle legendy. V další místnosti pak mají na zábradlí tři ze dřeva vyřezané psíky a každý představuje jednu lidskou povahu. Až si jednoho vyberete, dozvíte se, jestli jste intelektuál, spekulant nebo rošťák.

Pokud se budete pozorně dívat, možná okolo zámku najdete roztroušené zkamenělé zlaťáky. Podle pověsti patří kastelánovi, kterému se nelíbilo, že jsou Bojnické koupele volně přístupné bohatým i chudým. Rozhodl se proto koupele s teplými termálními prameny zpoplatnit a postavil zde stráž, aby na pořádek dohlížela. A když jednou přišel žebrák prosit, jestli by se mohl v prameni umýt, vyhodili ho a poslali na něj psy. Než žebráka psi roztrhali, proklel kastelána slovy: „Nechť tvoje duše skončí v pekle, a nečestné peníze se přemění na kameny!“

Kastelán mávl nad kletbou rukou, ale když našel ve věži místo zlaťáků kamínky, vyházel je z okna. Proto se prý v okolí nacházejí malé ploché kamínky. Podle paleontologů jsou to zkamenělí živočichové z druhohor s trefným názvem penízkovci.