Stanuli jsme tváří v tvář keporkakům. Okolní svět v tu chvíli přestal existovat

Plavat ve společnosti velryb bylo mým snem už nějaký čas. Jakmile jsem zjistil, že u australského Exmouthu existuje možnost skočit do vody za keporkaky, bylo rozhodnuto.

Načasování mé návštěvy navíc nemohlo být příhodnější. Do Exmouthu, který byl jednou z posledních zastávek mé cesty okolo Austrálie, jsem dorazil vloni v září, kdy je aktivita kytovců velmi vysoká. A kromě nich je tam v tomto období stále ještě i pár žraloků obrovských, největších žraloků na světě.

Firem, které tuto aktivitu provozují, je v místě hned několik. Při průzkumu a porovnávání cen a služeb mě však zaujala společnost Ningaloo Whaleshark Swim, jež kromě jednodenních výletů pro turisty nabízí i týdenní dobrovolnictví na lodi.

Jde sice o zkušenost, za kterou případný zájemce musí zaplatit, přesto mi ale nabídka v porovnání s běžnou tour přišla výhodná. Zatímco za jednodenní výlet na lodi s plaváním se žralokem obrovským či keporkakem na otevřeném oceánu člověk zaplatí okolo 500 dolarů (cca 7300 korun), týdenní dobrovolnictví vyjde na 240 dolarů (3500 korun).

Výměnou za několikahodinovou pomoc s rutinními záležitostmi, jako je příprava pokrmů pro zákazníky či mytí lodě a nádobí, jsem měl kromě poskytnuté stravy každé ráno možnost skočit do vody a užívat si krás podmořského života u korálového útesu Ningaloo.

Právě ranní šnorchlování sloužilo posádce lodi k ověření plaveckých schopností všech účastníků tour a předejití případným problémům při odpoledním plavání s mořskými obry. To už jsem jako dobrovolník garantováno neměl, neboť společnost musí dodržovat přísná pravidla o maximálním počtu lidí v blízkosti zvířat – u žraloka obrovského je limit deset osob, u keporkaka osm plus průvodce.

Klienti však do vody skáčou opakovaně, a tak mi posádka lodi slíbila, že pokud bude v danou chvíli ve vodě lidí méně, můžu se přidat. A štěstí se na mě usmálo hned první den, kdy jsem se rázem octl v bezprostřední blízkosti (limit jsou tři metry po stranách a čtyři metry za ocasem) asi pětimetrového žraloka obrovského. Člověk tak nějak ví, že jde o obrovského tvora, ale jeho skutečnou velikost a krásu si naplno uvědomíte až ve chvíli, kdy plavete přímo vedle něj.

Blízké setkání s největším žijícím zástupcem žraloků, který se dožívá až 130 let, jsem v následujících dnech zažil ještě několikrát, mým tajným přáním však bylo plavat i po boku keporkaků.

Plavání s kytovci je ovšem mnohem komplikovanější. Na rozdíl od něžných obrů, jak se žralokům obrovským pro jejich klidnou a mírumilovnou povahu přezdívá, jsou keporkaci mnohem aktivnější a s ohledem na jejich váhu, která dosahuje až čtyřiceti tun, mohou pro člověka představovat podstatně větší riziko.

Právě proto posádka lodi spolupracuje s pilotem malého letounu, který krouží nad oceánem a hledá vhodné „kandidáty“. Jakmile pilot spatří velrybu, která je klidná a neskáče vysoko nad hladinu, předává kapitánovi lodi instrukce, v jakých místech se kytovec nachází.

Po čase usilovného pátrání a netrpělivého čekání dává jeden z členů posádky lidem na lodi pokyny, ať se připraví na výstup. „Jeden z vás se může přidat teď a druhý s další skupinou později – ale rychle!“ instruuje i mě a druhou dobrovolnici kapitán paluby. „Tak začni ty,“ říká mi Australanka Rachel, aniž by věděla, že mi tímto rozhodnutím splní dlouholetý sen.

Rychle nazouvám ploutve, nasazuju masku a plný adrenalinu čekám na pokyn. „Teď!“ zakřičí člen posádky a já se společně se skupinkou dalších nadšenců ocitám na otevřeném oceánu a jen kousek opodál vidím hřbet tvora obrovských rozměrů. Jakmile nahlédnu pod hladinu, nevěřím vlastním očím. Když vidím, jak kousek ode mě proplouvá čtveřice elegantních velryb, svět kolem přestane existovat.

Show ale ještě nekončí. Když se totiž ohlédnu na druhou stranu, úžas střídá panika. Mým směrem totiž plave obří samice s mládětem a já jim jen tak tak uhýbám. V tu chvíli už dostáváme instrukce, ať se okamžitě vrátíme na palubu lodi, která se k nám mezitím vrátila.

Vzápětí zjišťuju, že došlo k situaci, která nastat neměla. Plavání s mláďaty velryb je v Austrálii přísně zakázáno, protože samice mohou v případě pocitu ohrožení na člověka zaútočit. Šlo však o nečekané setkání, pilot totiž zpočátku viděl jen dvě velryby a zbytek se k nám rozhodl přidat až poté, když jsme byli ve vodě.

Firmy poskytující tento zážitek se samozřejmě snaží podobné situace minimalizovat, jde však o divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí, tudíž jim zcela zabránit nelze. V naprosté většině případů však tito kytovci nebezpeční nejsou, a pokud se k člověku sami přiblíží, jde z jejich strany spíše o zvědavost.

Nutno podotknout, že i druhá skupina klientů, včetně zmíněné dobrovolnice Rachel, později několikrát skočila do vody, ale bohužel se na ně štěstí ani jedinkrát neusmálo.

Budu-li ale mluvit za sebe, strávit týden na lodi jakožto dobrovolník bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v Austrálii učinil. A na zážitky, které jsem tam během týdne posbíral, jen tak nezapomenu.