St. Anton, komorní lyžařské středisko s pěti hvězdičkami

Lyžuje se tu od listopadu do května. Na začátku a na konci sezóny hlavně na vrcholu Vallugy (2811 m n. m.). Lyžaři si tady nepochvalují jen jízdu na sjezdovkách vybavených vesměs nejmodernějšími vleky, ale také lyžování mimo ně, tzv. freeride. Je tu pro ně příhodný terén, zkušení instruktoři a obvykle i dostatek sněhu.

St. Anton a navazující areály sice neohromují návštěvníky celkovou délkou svých sjezdovek (i když víc než 130 km není zas tak málo). Spíš je příjemný pocitem určité komornosti, která kontrastuje s návaly v obřích střediscích, připomínajících jakési továrny na lyžování.

V malém městečku je navíc všechno blízko, takže obvykle není třeba přejíždět někam autem, řešit problémy s parkováním atd. Většina fanoušků lyžování vytýká St. Antonu pouze jednu věc: jeho ceny. Ubytování od 35 do 55 eur se snídaní za noc se tu shání hůř. Ale stačí si najít nocleh v některé z okolních obcí. A v rychlých občerstveních vedle restaurací na sjezdovkách není problém koupit něco k snědku do 10 eur.

Zadrnčely lyže a zdálo se, že výstavní bruneta v přiléhavé bílé kombinéze efektně zabrzdí až těsně u nálevního pultu. Bar pod širým nebem stojí totiž přímo na konci jedné ze sjezdovek v St. Antonu. Všichni muži za pultem sledovali tohle bílé ženské „ferrari“ svými pohledy. Seděla pak u pultu sama s kamarádkou, uprostřed hejna chlapů. Muži totiž tvoří v lednu 80 procent návštěvníků střediska.

„Čím to,“ zeptal jsem se Martina Ebstera, ředitele turistické centrály v St. Antonu. „Ženy si myslí, že je tu v lednu moc chladno,“ směje se. „Proto přijíždějí až v březnu nebo v dubnu. Aby si víc užily slunečních dnů a trochu se i opálily.“

Pokud se ale chtějí s někým seznámit, jsou pro ně leden a část února ideálním obdobím sezóny. Výběr mají velký. Naopak na nákupy zimního zboží bývá lepší spíš zmíněný březen a duben, kdy ve zdejších obchodech, ale i luxusních buticích, běží naplno zimní výprodeje. Značkové zboží se dá koupit za velmi zajímavé ceny.

Asi kilometr dlouhá sjezdovka byla osvětlená silnými reflektory jak divadelní pódium, na kterém se má odehrávat nějaké drama. V tomto případě šlo spíš o show. Obstarali ji účastníci Interski, mezinárodního kongresu Světové mezinárodní organizace lyžařů a snowboardistů. Akrobatické kousky tu předváděli lyžaři i snowboardisté.

Nejzajímavější mi připadala vystoupení lyžařských skupin, které tu do rytmu hudby vytvářely při sjezdu působivé obrazce. Show uzavřel ohňostroj odpalovaný z rolby u sjezdovky. Pokud se do St. Antonu podíváte, zajímejte se v místní turistické centrále, který den tu bývají podobná noční vystoupení. Obvykle to je středa večer, od 21.00 hodin.

Už když vejdete do vyhlášené restaurace hotelu Hospitz v nedalekém městečku St. Christoph, je vám jasné, že jste se neocitli v tuctovém podniku. Z galerie fotek v předsálí podniku rychle zjistíte, že si její návštěvu nenechal ujít ruský exprezident Vladimir Putin, bývalý kancléř Helmuth Khol, wimbledonský vítěz Boris Becker, španělský král Juan Carlos a tak bychom mohli dlouze pokračovat ve výčtu celebrit.

Kuchyně je tu vynikající, stejně jako špičková rakouská vína. Setkali jsme se tu s majitelem věhlasného podniku - Adi Wernerem (75), který se proslavil také jako obchodník s vínem. Vyprávěl nám vtip o Goethovi. Básníka se kdysi ptali, co mu připadá na světě nejkrásnější. „Poezie, víno a ženy,“ odpověděl slavný spisovatel.

A kdyby se měl něčeho zříct? „Asi poezie,“ mínil. A kdyby si měl vybrat mezi ženami a vínem? „To je těžké,“ bránil se Goethe. „Nejspíš by záleželo na obalu,“ zažertoval.

Adi Wernerovi jako by se tento vtip stal osudem. Proslavily ho totiž originální obří láhve s víny z neslavnějších francouzských vinařství z oblasti Bordeaux: Mouton-Rothschild, Margaux, Palmer… Tyto magnum láhve, jak se jim říká, mají 12, 15 nebo 18 litrů.

„Co stojí jedna taková exkluzivita,“ zeptal jsem se ho, když jsme stáli ve sklepě, údajně bývalém krytu, obloženém na stěnách a dokonce i na stropě těmito láhvemi. „Nedávno se mě na to samé ptala jedna klientka,“ usmál se pan majitel.

„Zajímala ji 12litrová láhev ChevalBlanc z roku 2002. Zavolal jsem kamarádovi do londýnské dražební síně Christie’s, za kolik by ji tam v tu chvíli vydražili. Zjistil mi, že za 20 000 eur. To se té dámě zdálo hodně. Ale nakonec víno na svatbu syna koupila.“

Zdá se, že pořídila levně. V nabídce Adi Wernera najdete 15litrový magnum s tou samou značkou, jen starší o ročník, za 48 000 eur. Podle odhadu odborníků má ve sklepě víno za 5 miliónů eur (125 mil. Kč).

„Co by stála v Hospitzu večeře ve dvou?“ ptal jsem se ředitele místní turistické centrály Martina Ebstera. Odhadoval to na 100 až 120 eur, záleželo by prý na víně. Pokud si ale přijdete do podniku dát k baru pivo nebo horký svařák, pořídíte je za rozumné peníze. A můžete si dohodnout i to, že se přidáte k nějaké ze skupin, které se zajdou podívat i do sklepa s víny. Je to impozantní podívaná.