Španělská Extremadura. Extrémně tvrdá, něžná i hrdá

Svědčí o tom mnoho „dvojčat“, stejnojmenných měst v Latinské a Jižní Americe. Třeba Mérida, hlavní město mexického Yucatánu, nebo kolumbijský Medellín. A náhoda to opravdu není.

Říká se jí „terra conquistadora“ čili země dobyvatelů. Hernán Cortés je nejspíš dodnes prokletý duchy všech Aztéků, kteří se kdy narodili. Francisco Pizarro je na tom stejně, až na to, že jemu padla za oběť říše Inků. Ale je též zapsán coby objevitel Peru, stejně jako Francisco de Orellano, objevitel úžasné řeky Amazonky.

„Zlatí“ hoši, kteří dobyli Latinskou a Jižní Ameriku, pocházejí z regionu, který dnes nese název Extremadura. Jejich rodný kraj býval chudý, i to je možná vyhnalo vstříc dobrodružství. Díky nim se region znovu nadechl a s bohatstvím dobyvatelů a objevitelů sám zbohatl. Pak znovu upadl v zapomnění tak mocné, že ve dvacátém století to byl nejchudší kout Španělska. Právě jeho opuštěnost mu opět přinesla slávu a bohatství. Ale postupně.

Tak to je ona. Kosmologická mozaika, turistická atrakce, lahůdka pro fotografy - Casa del Mitreo. Tak se dnes jmenuje součást unikátního komplexu římských památek ve městě Mérida. Podle dochovaných staveb je zřejmé, že Římané přikládali městu velký význam. Založil ho císař Augustus jako kolonii pro veterány ze svých legií.

Původně pojem colonia označoval vojenské sídlo na dobytých teritoriích, ale časem se začal používat u všech velkých sídel pro římské občany za hranicemi Říma.

Stavitelům, kteří budovali město takříkajíc na zelené louce, dal císař za úkol, aby zde bylo veškeré pohodlí a vyžití, na které byli lidé zvyklí. Takže stavby civilní, náboženské i zábavní, mnoho z nich lze v Méridě spatřit dodnes. Zbytky fóra a chrámu, amfiteátr nebo hipodrom dávají tušit, že tady se budovalo velkoryse.

Zapomenout nesmíme ani na inženýrské projekty, tedy akvadukty či potrubí, a samozřejmě soukromé domy. To všechno v Méridě najdete v měřítku v této oblasti nevídaném a ve stavu zachovalém. Výjimečnost někdejší kolonie Augusta Emerita byla před třiceti lety stvrzena zápisem na seznam Světového dědictví UNESCO.

Památky na římské osídlení tady najdete doslova na každém kroku. A nejen památky. Ve městě vzdáleném asi 80 kilometrů od Méridy jsme v restauraci potkali pár mladých lidí s tak římskými rysy, jako by ožily dvě antické sochy naráz. Nepřijeli ale z minulosti, nýbrž z vedlejšího města. To je ta španělská láska ke všemu, co vám dělá život radostnějším. Za dobrým jídlem se domorodci klidně vydají i desítky kilometrů. Ale zpět do Méridy.

Těžko říct, zda je víc ohromující antické divadlo nebo Národní muzeum římského umění. Architekt Rafael Moneo vytvořil stavbu, která už teď obstojí sama o sobě jako pamětihodnost. Muzeum bylo otevřeno v roce 1986. Oproti římským památkám včera, oproti životu lidskému je to již jedna celá generace. Přesto vypadá, jako by ho vyprojektovali dnes, ale i jako by tady stálo odjakživa. Opravdu výjimečná budova. Aby také ne, vždyť skrývá výjimečné poklady nashromážděné během vykopávek ve městě a okolí.

Čím to, že se z bohatého regionu stal kraj, kde „nic nepomáhá žít tak, jako myšlenka na smrt"? Člověk se až otřese, když slyší slova vyřčená stařenkou na konci dokudramatu Země bez chleba, jímž slavný španělský režisér Luis Buñuel zahájil v roce 1933 filmařskou kariéru.

Jenže všechno zlé je pro něco dobré. Odlehlost a opuštěnost kraje způsobily, že se zdejší příroda i památky zachovaly v unikátní kondici. Což neplatí jen o antických stavbách, ale i o období středověku. A zlé s dobrým ještě v jiném kontextu: zájem turistů o Extremaduru odstartovala, považte, pandemie covidu. Vysvětlení je logické. Odlehlý pustý kraj, kde na jednoho člověka připadají tři ovce, jak tvrdí místní… nevýhoda se najednou stala výhodou.

Španělé s nadšením objevovali zvláštní krajinu neporušenou průmyslovou, ba ani turistickou revolucí. Vděčně přijali otevřenou náruč opuštěného kraje. A už ho neopustili.

Ze Sevilly jsme vyrazili vypůjčeným autem na sever. Řídila jsem už v mnoha jižních krajích, ale tak klidné a kvalitní silnice (ba i řidiče!) jsem jinde nezažila. Skvělé cesty vedly od města k městu, jedno úchvatnější než druhé. A mezi tím krajina. Zelená. Zvláštní úkaz pro sluncem sežehnuté vnitrozemí Španělska. Barvu bych nazvala pyrenejskou zelení, protože se příliš nepodobá té naší, středoevropské.

Ještě něco mi na té krajině připadalo zvláštní. Je až vzorně upravená, ale nejsou to pole, zahrady ani sady. Je to déhesa. Krajina lesů a luk obdělávaná člověkem tak, aby zde byl dostatek pastvy pro zvířata a dostatek dubů cesmínovitých, jejichž plody konzumují legendární černá iberská prasátka.

Dubů ale nesmí být moc, množství na hektar je přesně dané. Stromy mají širokou korunu, dávají tak stín, když slunce praží zvířatům na zátylek. Součástí krajiny jsou i nádrže na vodu, všechno má smysl i řád a pro projíždějící zvláštní půvab.

„Na jaře déhesa rozkvete do dechberoucích barev. Jednou jsem zažila, jak turisté brebentící v autobuse zčistajasna zmlkli a sledovali v úžasu krajinu ubíhající za okýnky,“ vypráví mi cestou znalkyně Španělska, obdivovatelka Extremadury, překladatelka a občasná průvodkyně Zuzana Churanová. Ale to už zastavujeme ve městě, kterými se kromě dějin prohnaly také filmové štáby.

Po náměstí v Cáceres cválal na koni Gérard Philipe neboli Fanfán Tulipán. Bránu v gotickém opevnění zase dobře znají milovníci seriálu Hra o trůny. Filmaři to tady mají docela jednoduché. Nemusí nic upravovat, město vypadá přesně tak, jak ho ve středověku postavili. Gotické nejsou ojedinělé domy či ulice, gotické je tady úplně všechno, jde prý o nejrozsáhlejší gotický městský komplex v Evropě. Zdejší středověké a renesanční památky jsou od roku 1986 zapsané na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Kameny, kameny a zase kameny - pod nohama, kolem, nad hlavou. Na tu se snášejí kapky deště, ale vůbec nám to nevadí. Městu to najednou dodá trochu temnoty, jako by si na nás sedl temný stín středověku. Tady nemusíte zapojovat fantazii. Tohle fantazie je.

Neruší ji obchůdky se suvenýry ani vývěsní štíty restaurací či okénka s kebabem. Dělá to dojem, že si rytíři, měšťané, mniši a chudí jen na chvíli odskočili. Město není osiřelé ani mrtvé. I tady jsou obchody, restaurace či centrum pro turisty, jen je vše decentně skryté za gotickou oponou z kamene. O Extremaduře, regionu se zvláštním tajemným kouzlem, jsem toho napsala jen zlomek. Mohla bych pokračovat. Ale dochází mi vyhrazené místo. A také slova. Protože tohle se jimi vypoví jen těžko. Přijeďte a pochopíte.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Španělska, Eurovíkendy