Španělská Costa del Sol - krásné pláže i jedinečný styl života

Prvořadým lákadlem je dozajista teplé moře (v posledních letech bylo počátkem sezóny neobvykle chladné), příjemné pláže doplněné veškerou myslitelnou infrastrukturou a již zmíněný styl života.

Costa del Sol se snaží udržet si pověst módního a tak trochu vznešeného kousku jihošpanělského pobřeží. Týká se to především letoviska Marbella.

V kopcích nad městem jsou početné kolonie drahých vil a rezidence mezinárodních celebrit, v přístavu Puerto Banus kotví druhá největší flotila jachet na světě.

Na vrcholu své slávy byla Marbella na přelomu 70. a 80. let, ale dodnes se snaží si svůj statut udržovat. V jejím okolí jsou golfová hřiště, která patří k velmi vyhledávaným, vznešené kluby a drahé hotely, ve městě samém jsou módní obchody, zlatníci nebo hodináři vyhlášených světových značek. Pod svícnem bývá často tma, a tak lze i v Marbelle najít cenově přijatelné ubytování a klidnější prostředí než v největším letovisku na Costa del Sol, nedalekém Torremolinos.

Torremolinos je mnohem „demokratičtější“ než vznešeně se tvářící Marbella. Desítky hotelů na pobřeží zpravidla příliš nezastírají, že jim jde o hlavně o to, aby se do nich vešlo co nejvíce hostů, a jejich okolí se zase stará, aby tu byl ve dne i v noci dostatek zábavy.

Torremolinos je rušné a v sezóně návštěvníky přeplněné místo, vyhovující především těm, kteří ani o dovolené nechtějí příliš zahálet. Před třiceti lety bylo ale pouhou větší vesnicí s několika hotely na pobřeží, v nichž turistický ruch teprve začínal.

Bylo to jedno z poutních míst evropských hippies těsně před tím, než se jejich kolonie odstěhovala do marockého Márakéše. Ona místa a ono období poutavě popsal James Michener v knize Zatoulaná generace.

Od Torremolinos se příliš neliší sousední Benalmádena. Také tam jsou rozlehlé hotelové komplexy, spousty turistů přes den na plážích, večer pak v početných hospodách, barech a zábavních podnicích, jakým je třeba Tivoli, který je v sezóně otevřen až do tří hodin ráno.

Blíže k Gibraltaru jsou klidnější letoviska, Estepona, Manilva a Sotogrande, kde jsou spíše penzióny a menší hotely, méně příležitostí k večerním a nočním povyražením, a proto je východní část Costa del Sol označována za vhodné místo pro milovníky klidné dovolené a pro rodiny s malými dětmi.

FOTO: Profimedia

Na východ od Málagy je pobřeží, jemuž se říká Costa de Alméria nebo také Costa Tropical. K nejvyhledávanějším střediskům tam patří Almunécar a Nerja. Obě městečka nabízejí „více Andalusie“ než ta již jmenovaná: bílé domy, úzké uličky s atmosférou, kterou ještě turisté nestačili „vydýchat“.

Costa del Sol i Costa Tropical mají písčité pláže, jedny o délce několika kilometrů, jiné zase úplně malé. Pláže jako Portichuelos u Gibraltaru jsou divoké, všechno, čím se chcete v horkém dni občerstvit a posilnit, si tam musíte přinést sebou.

Na Portichuelos je také dobré mít slunečník nebo dokonce stan. Nejde jen o pálící slunce, ale také o to, že u Gibraltaru bývá „průvan“ a jemný písek hnaný silným větrem umí být velice nepříjemný.

V Andalusii, která byla osm staletí pod nadvládou severoafrických Maurů, došlo k ojedinělé symbióze dvou kultur a způsobů života, která zejména v podobě četných stavitelských památek přetrvává dodnes. V andaluském vnitrozemí jsou tři klenoty, na něž (nebo alespoň na některý z nich) by si návštěvník rozhodně měl udělat čas.

Maurský palácový komplex Alhambra v Granadě je označován za vrcholné dílo maurského stavitelství. V paláci Nasridovců, který je nejcennější částí Alhambry, návštěvníci obdivují především skvostně zdobené sály a otevřená vnitřní prostranství, patia s bazény a fontánami. K Alhambře patří i Generalife, letní palác a zahrady s množstvím stinných zákoutí, altánků a jezírek.

Právě „vodní hospodářství“ bylo nedílnou součástí středověkého maurského stavitelství. Bazény a fontány nejen zkrášlovaly interiéry paláců a patia, ale v kombinaci se stavebními prvky fungovaly (a dodnes fungují) jako účinná klimatizace.

Sevilla je označována za nejpozoruhodnější z oněch tří míst. Je kolébkou býčích zápasů a tamní aréna patří k největším ve Španělsku, je tam gotická katedrála – podle Guinnessovy knihy rekordů největší na světě – postavená, jak bývalo zvykem, na místě někdejší mešity. Kostelní věž Giralda je přestavěný minaret.

V katedrále jsou údajně uloženy ostatky objevitele „nového světa“ Kryštofa Kolumba. Stejně pozoruhodným stavitelským dílem je Alcázar, komplex královských paláců, v němž jejich katolická veličenstva, Isabela a Fernando, plánovala objevitelské a dobyvatelské plavby. V jednotlivých částech Alcázaru je jako v katalogu k vidění všechno, čím vynikala maurská architektura.

Třetí z andaluských klenotů je od moře nejvíce vzdálená, venkovská a opomíjená Córdoba. Největší atrakcí Córdoby je Mezquita, mešita, která bývala ve svých dobách největší v islámském světě. Poté, co maurské území dobyli Španělé, stal se z muslimské modlitebny svatostánek křesťanský. V rozlehlém prostoru, jehož strop je podepírán osmi stovkami sloupů, může být slouženo až pět mší současně.

Každý, kdo se chystá zhlédnout některých ze tří andaluských klenotů, by měl přijet na místo připraven a poučen alespoň tím, že by si o něm přečetl pár stránek v turistickém průvodci, aby věděl, čeho z množství detailů a pozoruhodností si zejména všímat.