Sníh Moskvě sluší. Ruská metropole dokáže v zimě okouzlit

Lidé nabalení v šálách, beranicích, čepicích a rukavicích splašeně křepčí před pódiem, ze kterého vyhrává ve zběsilém tempu romská kapela. Zastřený hlas zpěvačky má čarovnou moc a kozačky na nohou přihlížejících se mění v botky-samochodky, které jejich majitele vtáhnou do víru na udusaném sněhu a nechají je zapomenout na lezavý mráz.

O pár metrů dál se pořádají hry pro děti, na kterých se podílejí se zápalem i dospělí. Je libo srážení pyramidy z „ledových“ krychlí (v plastové podobě) pomocí obrovského rovněž plastového praku nebo závod v chůzi na obřích sněžnicích, které si musí najednou nazout pět soutěžících?

Moskvané koncem února slaví svůj masopust, kterému se ve východoevropských zemích říká maslenica. Je to neděle, kdy nikdo nesmí zůstat doma, ale musí s kamarády či rodinou vyrazit ven do zasněžené přírody a cestou spořádat pořádnou nálož zdejších lívanců zvaných bliny. Lze si je dát v bezpočetných variantách na sladko i na slano. V Gorkého parku je prodávají v mnoha stáncích, před kterými se točí dlouhé fronty, zatímco u méně početných prodejních míst s jindy oblíbeným šašlikem a pizzou není ani noha.

Necpat do sebe na maslenicu bliny je pro Rusy společenská svatokrádež. Rozhodně větší než v následujících postních týdnech, které scházejí do Velikonoc, jíst maso či mléčné produkty. Přestože se do Ruska po rozpadu Sovětského svazu pravoslavná víra s velkou slávou vrátila, se stravovacími návyky výrazně neotřásla.

Mimochodem kostely jsou skvělým místem, kde se dá najít útočiště před mrazem venku. Uvnitř se totiž topí, a to takovým způsobem, že rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou je hodně přes 30 stupňů. Je tam příjemně jako v sauně, zvláště když se vzduchem line vůně zapáleného kadidla. Člověk zalituje, že se chvilku nedá posadit na lavici a pohovět si. Ale bohužel v pravoslavných svatostáncích se modlí „na stojáka“. O nedělích bývají chrámy plné. Zvláště ženy v povinných šátcích líbají svaté obrázky s takovou vroucností, že se ptáte, kde sovětští soudruzi za sedmdesát let brutálního potírání náboženství udělali chybu.

Klášter svatého Petra je pod nánosy sněhu. Dva mniši se lopatami snaží pročistit pěšinu k jednotlivým chrámům rozlehlého komplexu, který ze známé ulice Petrovka není vidět. Párek vyjde z roztopeného kostela, mladík si narazí beranici, rozhlédne se a pronese: „Vot éto tipíčnaja Rasíja.“

Má pravdu. Moskva je jak z pohádky, ve které se vyřádil děd Mrazík. Radost z toho pochopitelně nemají řidiči, kterým bílá pokrývka zpomaluje cestu po silnicích. A už vůbec ne pracovníci technických služeb, kteří vozovky od půlnoci, kdy se duchna nad metropolí roztrhla a zasypává město strojovým tempem, při uklízení nezastavili.

Počínání mužů v oranžových vestách je ukázkovou demonstrací sisyfovské práce. Rudé náměstí, které den předtím bylo vymeteno a sníh navršen na místech, kde jsou v létě kousky trávníku, vypadá jako bílá sibiřská pláň, nad kterou o to více vyniknou barevné cibule chrámu Vasila Blaženého nebo rudé hvězdy na věžích Kremlu.

Muzeum ruských dějin i za jiných okolností vypadá jako výtvor nestřídmého cukráře, ale s nynější „šlehačkovou“ polevou nabývá podoby dokonalého architektonického dortu.

A nezapomeňme na obchodní dům GUM, jehož 242 metrů dlouhá fasáda je tak přeplácaná žárovkami i světýlky, že se tomu nevyrovnává ani ten nejkýčovitější vánoční dům na Floridě. Z toho padnete na zadek. I když za tohle možná spíš mohou ometené kočičí hlavy, které s další várkou vloček dokonale kloužou.

Na okrasném osvětlení ulic si Moskvané v zimním období dávají opravdu záležet. Zářící výzdobu mají všechny hlavní bulváry, ale i pěší zóny. Například nad uličkou Nikolskaja vedoucí na Rudé náměstí mají tak hustou síť žároviček, že to připomíná neuronovou mapu mozku. Na mostech přes řeku jsou lampy doplněné světýlky do podoby šampusek.

A mimochodem řeka Moskva, to je zimní kapitola sama o sobě. Večer ji vidíte rozbitou na silné kry, aby tudy mohly proplout výletní lodi, které ani za největších mrazů nepřestávají vozit turisty toužící hezky z tepla kajuty od horké polévky poznat krásy metropole. Ale ráno už jsou jizvy na ledě zase zaceleny do doby, než je krunýř na toku opět proražen. Nekonečný vzájemný souboj ruského člověka a ruské přírody tu můžete pozorovat z první řady.

Řeku se vyplatí sledovat čtyři kilometry proti proudu od centra. Dorazíte na místo, které je symbolem nového sebevědomí Ruska, které si ho po historicky krátkém výpadku za Jelcinovy éry rychle obnovilo. Stojí tu Moscow City, které si obyvatelé občas poruští na Moskva City. Je to komplex prosklených mrakodrapů, v němž se koncentrují nejvytáhlejší budovy Evropy. Ze sedmi nejvyšších staveb starého kontinentu jich je tady na malém prostoru rovnou pět. A nejde jen o rekordy. Moscow City je krásné. Jeden věžák se točí do spirály jako DNA, jiný má rozházená patra, jak roztočená Rubikova kostka. A vše zasazené do nedávno napadaného sněhu.

Ten pokrývá i rozlehlé plochy Parku vítězství, kde si Rusko připomíná svůj rozhodující podíl na porážce nacistického Německa. Čisticí vozíky se zoufale snaží udržet alespoň jednu přístupovou cestu k muzeu, kde mimo jiné mají několik nástěnných maleb živě znázorňujících zásadní bitvy Velké vlastenecké války, jak místní říkají druhé světové. Když se prodírám chumelenicí, jsem rád, že jsem si pod džínsy nechal jako druhou vrstvu kalhoty od pyžama, a napadá mě, že právě v takovém počasí skončili nacisté svůj útok na Moskvu v roce 1941. Nyní ruskou zimu nevydržela čestná stráž u věčného ohně, který si oběti konfliktu připomíná před muzeem. Její budky jsou kvůli silnému mrazu prázdné.

Bílá nadílka zakrývá i mnohé nedokonalosti, takže město pod tím přírodním nánosem vypadá krásně čistě. Napadá mě, jestli pod sněhem neskončili i nezřízení pijani vodky, kterými je Rusko proslulé. Nakonec jich pár najdu, ale v podchodech do metra.

Každopádně všeobecně bělostný dojem kazí jen mohutně čmoudící komíny továren, které se v Moskvě na rozdíl od západních metropolí nacházejí příliš blízko centra a nad prašanem pokrytými střechami narušují panoramatické výhledy, ať si najdete jakékoli vyvýšené místo.

Jedno takové můžete objevit po půlhodinové cestě metrem na jih od centra v areálu Kolomenskoje, kam se carové předtím, než Petr Veliký přestěhoval hlavní město do Petrohradu, uchylovali k odpočinku na svou letní rezidenci. Slunce chladně září a lesopark kolem díky sněhu po pás a blankytnému nebi nad ním vypadá jako reklama na ledničky. Pár lidí tu na stezky mezi stromy vytáhlo běžky, ale na svahu nad řekou si tu podnikavec zřídil placenou sjezdařskou dráhu, když prostor rolbou pěkně udusal. Na pořádné lyže to opravdu není, ale sáňky tu uplatnění najdou. Nebo si od byznysově orientovaného Rusa můžete vypůjčit nafouknuté duše a za 200 rublů půl hodiny sjíždět uhlazený vršek.

Nebo se můžete pustit kolem chrámu Nanebevstoupení Páně, který nechal postavit Ivan Hrozný a který vypadá jako raketa připravená ke startu, a pak lesoparkem o rozměrech 390 hektarů k sídlu samoděržaví. Dřevěná stavba září novotou. Dokončena totiž byla až v roce 2010 podle plánů paláce, který kvůli jeho zanedbanému stavu nechala strhnout Kateřina Veliká v polovině 18. století.

Cestou k budově s pečlivě vyřezanými ornamenty vás možná předjedou saně tažené koněm, kde se místo aristokracie vozí turisté. Je to, jako kdybyste se teleportovali do ruské bajky, která musí končit slovy: Moskvo, bílá ti sluší.