Skrytý skvost mezi Jadranem a Alpami. Čas tu plyne vlastním tempem

K tradicím patří starobylé zavlažovací kanály, kterým se říká rogge. Vznikly ve 12. století a v malém měřítku připomínají kanály v Benátkách. Rogge sloužily k zavlažování polí, zahrad, přiváděly vodu do města a umožňovaly dopravu drobného zboží. Kanály svým silným proudem uváděly do pohybu padesát vodních kol, která poháněla mlýny a drobné stroje řemeslníků.

Dnes patří rogge k pozoruhodnostem městské architektury, k romantickým místům s můstky a s mnoha malými hospůdkami. Procházky kolem kanálů, jež odvádějí vodu z potoka Torre, jsou hezkým zážitkem, přičemž ty nejkrásnější úseky se nacházejí v ulicích Molin Nascosto, Via Zanon, Via Giuseppe Verdi, na piazza Patriarcato nebo v Borgo Mercatovecchio. Nejdelší zhruba pětikilometrová část vede z ulice Roggia di Palma přes zahradu Giardino Ricasoli do Via Vittoria Veneto.

Cesta kolem kanálů nás zavádí také ke knihařské dílně, kterou vlastní Eva Seminara. Vcházíme do malého starobylého krámku, kde to voní typickým aroma starých knih, vanilkou, dřevem a hořkými mandlemi. Majitelka nás zve do sousední dílny plné pracovních nástrojů, abychom se podívali, jak se knihy obnovují.

„Původně jsem pracovala v malém nakladatelství v Udine, které se specializovalo na publikace o regionu Furlansko-Julské Benátsko. Když nakladatelství zaniklo, přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Knihy jsou mojí vášní, a proto jsem se před čtyřiadvaceti lety rozhodla převzít Legatoria Moderna, knihařskou dílnu, která existovala od roku 1966,“ vypráví Eva Seminara. Podnikavá Italka zpočátku pracovala v dílně se zkušenou starší kolegyní.

Od ní se naučila restaurovat, vázat knihy a dělat vazbu z různých surovin, jako je například kůže, kov, dřevo a plátno. Jednou dokonce vázala knihu i do pravé krokodýlí kůže, přičemž svazek měl formát 5×5 centimetrů.

Dnes se Eva zaměřuje hlavně na restaurování starých knih a vede workshopy pro ty, kteří se chtějí seznámit s tímto řemeslem a vlastnoručně si uvázat svůj deník nebo notes. Různě dlouhých workshopů se může zúčastnit kdokoli, začátečník i pokročilý, jen se musí na termínu a ceně domluvit předem.

„Knihařství je ohroženým řemeslem, v našem městě jsou jen dva knihaři a další dva v celé provincii. Proto školím učně a pořádám workshopy, aby tato krásná práce pokračovala a mohli ji vykonávat další řemeslníci. Byla by obrovská škoda, kdyby zanikla,“ dodává Seminara.

Udine je proslulé svou gastronomií. Během toulek ulicemi narážíme často na podniky s názvem osteria, které pocházejí z latinského slova hospes (ten, kdo poskytuje pohostinství). Většinou vznikaly v blízkosti náměstí, trhů nebo cest. V osterii se dříve jídlo nepodávalo, měla k dispozici jen sklad vína ke koupi. Lidé si tam nosili vlastní stravu, večeřeli a pili víno, které osteria nabízela.

Podniky, jejichž počátky sahají až do antiky, jsou populární i dnes. Zařízené vesměs bývají v rustikálním stylu a podává se v nich víno a jednoduché regionální speciality (uzeniny, sýry, těstoviny, pizza, grilované maso, ryby). Jídlo se často servíruje na velkém talíři, ze kterého hosté u jednoho stolu jedí společně. Osterie mají příznivé ceny a lidé je navštěvují hlavně po práci a večer, když si chtějí posedět a setkat se s přáteli.

Nabízejí vesměs vína, která jsou považována za jedna z nejlepších v Itálii. Výnosy z vinic sice nejsou velké (v průměru tři a půl tuny na akr), ale vinaři dávají přednost vysoké kvalitě před masovou produkcí méně chutného vína. Tradice pěstování hroznů pochází již z dob Byzantské říše, kdy regionem vedla obchodní stezka do Benátek.

Moderní rozvoj vinařství začal v 70. letech minulého století a dnes se na 20 tisících hektarech pěstuje třicet odrůd vinné révy. Kromě mezinárodních jako Chardonnay a Sauvignon je to hlavně Ribolla, Picolit, Verduzzo a Friulano. Tato odrůda je ve Friuli známá od 16. století a dává svěží vína s ovocnou chutí, jež se skvěle párují s prosciuttem.

Mezi největší lahůdky patří šunka San Daniele, pojmenovaná po městečku vzdáleném jen třiadvacet kilometrů od Udine. Její výroba začala ve středověku, kdy se místní obyvatelé pustili do chovu prasat.

Vynikající chuť prosciutta uchvátila i napoleonské vojáky, kteří jej brali jako válečnou kořist při svých taženích v Itálii. Po připojení Friuli k Italskému království se šunka dodávala do všech regionů a k evropským soudům. Za její skvělou chutí stojí kvalitní vepřové maso, zvláštní mikroklima při sušení a výrobní proces, který se po staletí předává z generace na generaci.

Součástí je solení mořskou solí, potírání směsí obilné mouky a vepřového tuku, sušení a zrání. Během něj pak pracovníci šunkárny výrobek kontrolují a zapichují do něj jehlu z koňské kosti.

Tenká, špičatá a velmi porézní pomůcka zachytí vnitřní aroma prosciutta a kontrolor pak může očicháním prozkoumat její vůni. Šunka by měla jemně vonět po sušeném ovoci, lískových oříšcích, dřevě a soli. Masný produkt uzraje po třinácti měsících a poté je připraven ke konzumaci.

„Šunku podáváme vždy čerstvou. Ručně ji zprava doleva nakrájíme na tenké plátky, aby měla dobrou vrstvu tuku na okrajích a uvnitř plátku. Poté ji hned podáváme našim hostům. Nakrájené prosciutto je totiž nejlepší zkonzumovat do dvou hodin, jinak v teplotě vyšší než sedm stupňů Celsia ztrácí chuťové vlastnosti,“ říká číšník v osterii.

Udine bylo přes 300 let pod nadvládou Benátské republiky a vliv Serenissimy se odráží na místní architektuře a památkách. K nejvýznamnějším patří hrad Castello, který leží na kopci nad městem. Podle legendy vznikl pahorek v roce 452, kdy hunský vůdce Attila vyplenil Aquileiu. Když přitáhl do rovinaté oblasti, nařídil svým vojákům, aby postavili vyvýšeninu, ze které by viděl hořet jedno z největších měst Římské říše.

Hunové tedy nosili ve svých helmách a štítech zeminu a postupně navršili skoro sto čtyřicet metrů vysoký vrch. Původně zde od středověku stávala pevnost, ale když ji v 16. století zničilo zemětřesení, byl místo ní postaven renesanční palác.

V impozantní budově sídlil jeden z prvních parlamentů na světě, rada Patria del Friuli. Sněm se scházel až desetkrát ročně a zasedání nikdy netrvala déle než jeden den.

Dnes v paláci sídlí muzea, galerie a knihovna. Z hradu vede cesta přímo na Piazza Liberta, na krásné náměstí v benátském stylu, které lemují vzdušné, úchvatné lodžie. Odtud je to jen pár kroků k udinské katedrále, která je spojena s českými dějinami. V roce 1387 se stal akvilejským patriarchou Jan z Moravy, nemanželský syn moravského markraběte Jana Jindřicha, bratra Karla IV.

Během výkonu své funkce se dostal do konfliktu se šlechtickým rodem Savorgnanů, který ovládal Udine. Ti pak nechali moravského biskupa v roce 1394 zavraždit a odmítli mu vybudovat hrob. Proto bylo jeho tělo hned následujícího dne pochováno do hrobky jeho strýce a předchůdce v úřadě Mikuláše Lucemburského v dómu zasvěceném Panně Marii.