Šinkansenem napříč Japonskem od Tokia po Nagano

Prohlídku Tokia začneme císařským palácem. Jeho budovy se nacházejí v nádherných zahradách. Ty však zůstávají pro veřejnost uzavřené, a je tedy nutné spokojit se s pohledem zvenčí. Hlavní palác, zničený bombardováním koncem 2. světové války, prošel přestavbou v roce 1968.

Nedaleko paláce se rozkládá jedna z nejrušnějších částí Tokia – čtvrť Ginza. V 17. století byla pouhou ulicí řemeslníků, zejména razičů stříbrných mincí. V 19. stol. se tady postavilo mnoho městských a obchodních domů. Dnes jde o rušnou nákupní a bankovní zónu zejména pro návštěvníky, kteří nemají hluboko do kapsy.

Velkou atrakcí Tokia je areál budov Sunshine City, rozprostírající se poblíž stanice metra a vlaků Ikebukuro. Nejvyšší mrakodrap tu má šedesát pater. Do posledního vyjedete za zvuků hudby neuvěřitelně rychlým „supervýtahem“ a spatříte obrovskou část Tokia jako na dlani. Konce metropole nelze dohlédnout, neboť na zástavbu navazují další satelitní města, aniž je mezi nimi volný prostor.

Dle oficiálních údajů má Tokio na dvanáct miliónů obyvatel, ovšem včetně aglomerací je tento údaj výrazně vyšší. Je neuvěřitelné, že ve středověku stála na tomto místě, na nehostinných mokřadech, malá vesnice. Tak tomu bylo ještě na konci 16. století. Poté nastal tak prudký rozvoj města, zvaného původně Edo, že koncem století osmnáctého se počet jeho obyvatel blížil půldruhému miliónu.

Severně od Tokia je letovisko Nikkó. Cesta tam vede přes město Utsonomiya, odkud vás do cíle dopraví šinkansen Yamabiko. Zdejší stejnojmenný Národní park Nikkó má rozlohu 1402 km2, jeho součástí jsou i četné církevní stavby, v jejich areálu vás jako první přivítá třeba pětipatrová pagoda, rekonstruovaná v roce 1818.

Po zaplacení 1300 jenů zhlédnete svatyni Tóšógú, nacházející se na místě osídleném prvními buddhisty už někdy kolem 8. století našeho letopočtu. Současný areál pochází ze 17. století a na jeho výstavbě se podílely tisíce řemeslníků.

:.Ve stanici na ostrově Kjúšú právě stojí jeden z rychlovlaků – Sonic Express. Foto: Luboš Forejt

Hlavní chrám – Džindža – je pozlacený, zdobený dřevořezbami, s povrchovou úpravou červeným lakem. Velkolepě působí obě hlavní brány Jómeimon a Niómon (se dvěma siláckými králi). Bokem stojí svatyně Yakusi, kde je na stropě namalován drak v letu. Interiér je buddhistický, ale vnější úprava je ve znamení šintó.

Další zastávkou se stalo Nagano. Během jízdy do tohoto města bylo možné sledovat zasněžené vrcholky okolních hor. Nagano je správním střediskem stejnojmenné prefektury a má přes 400 000 obyvatel.

Ke zdejší hlavní památce, chrámu Zenkódži, přijíždějí ročně milióny návštěvníků. Byl pravděpodobně postaven někdy v 7. století a vyznačuje se tolerancí ke všem buddhistickým sektám. Údajně zde bylo opatrováno jedno z prvních vyobrazení Buddhy. Velmi impozantně působí vstupní brána Niómon.

Sapporo je správním střediskem ostrova Hokkaidó a má necelé dva milióny obyvatel. Kromě jiného se proslavilo výrobou piva, které se zde začalo vařit už v roce 1876. Proto se tu též nachází muzeum piva, otevřené v červenci 1987 a renovované v roce 2004.

Honšú a Hokkaidó spojuje nejdelší podmořský tunel na světě. Je dlouhý téměř 54 kilometrů a necelá polovina vede pod mořem v hloubce 100 až 140 metrů.

Chcete-li vidět alespoň některé z 250 romantických ostrovů zálivu Macušima, musíte se vrátit na Honšú a dojet na malé nádraží Macušima Kaigan (asi v polovině cesty mezi Aomori a Tokiem). Jeden z ostrovů se jmenuje Ošima a je dosažitelný z pobřeží přes krátký, červeně natřený most. Ve skalách jsou tady vytesány buddhistické sochy a ke spatření jsou i četné jeskyně, které dříve sloužily k meditacím.

Na pobřeží zálivu Macušima se nacházejí svatyně Entsuin a Tenriin. Nejproslulejší je však chrám Zuiganji, náležející jednomu ze směrů buddhismu – zenovému, který vznikl v Číně. Chrám byl založen začátkem 9. století a přestavěn v roce 1609.

Mishima leží na trati z Tokia do Kjóta. Do těchto míst jsem se zatoulal superexpresem Hikari, abych spatřil uctívanou, nejvyšší japonskou, na vrcholu zasněženou, horu Fudži (3776 m). Stále se na ni nahlíží jako na sopku, avšak naposledy o sobě dala vědět v roce 1707. Nachází se asi 100 km západně od Tokia, a velmi často tone v mracích.

Kjóto je asi dvoumiliónovým správním střediskem stejnojmenné prefektury a bylo po dlouhá staletí kulturním, uměleckým i náboženským centrem Japonska. Naštěstí neutrpělo válečné škody. Chrámů a svatyní se zde nachází na dva tisíce. Je tu také mnoho muzeí, univerzit, paláců i zahrad.

V posvátném městě Hirošimě patřily první kroky Mírovému parku s Muzeem atomové bomby, která explodovala nad tímto městem 6. srpna 1945. Vstupné do muzea je opravdu symbolické, po přepočtu asi osm korun. Vystavují se zde původní předměty, které jako zázrakem bombardování přežily. Pochopitelně lze uvidět četné fotografie zničené aglomerace. V parku hoří věčný oheň, upoutá i památník zahynulých dětí.

Jedním z nejzachovalejších objektů je Gembaku Dóm – Hirošimský Dóm, který původně sloužil komerčním účelům. Jde o projekt českého architekta Jana Letzela z roku 1915. Zbývá dodat, že kritického dne zahynulo na 200 000 lidí a 90 % města, které má dnes přes milión obyvatel, bylo zničeno.

Město Beppu na východě ostrova Kjúšú je lázeňským centrem s asi 150 000 obyvateli. Vše tady bublá a vře a mnohá místa jsou zahalená do páry. Beppu náleží k nejvýznamnějším japonským lázním a každým rokem sem přijíždí několik miliónů návštěvníků.

Abych stanul i na posledním z největších ostrovů Šikoku, vydávám se do města Tokušima na východě ostrova. Cestou se ještě stavím v Okajamě, kde je hrad z roku 1587, zničený za 2. světové války, a restaurovaný v roce 1966. Z dlouhého mostu mezi ostrovy Honšú a Šikoku spatří cestující romantické ostrůvky a mořské útesy.

V Tokušimě je turistickým magnetem hora Bizan, na kterou jezdí lanová dráha. (Zpáteční jízdenka stojí 1000 jenů.) Shora je z jedné strany nádherný výhled na město, z druhé na vzdálené pohoří.

S Japonskem se loučím v Ósace. Na samý večer, za tmy, využívám k cestě od nádraží k hradu okružní vlakovou linku Loop Line. Objevuji velkolepě osvětlený hrad, postavený v roce 1583. Hrad byl několikrát přestavován, současná replika je z roku 1931. Na poslední chvíli spěchám k nádraží Tennoji, kde stačím alespoň obejít svatyni Sitennodži. Při posledních krocích zhasíná vnější osvětlení. Je to symbolická tečka za putováním po Japonsku.