Šibenik: Z průmyslového přístavu se stal turistický ráj

A přesně takhle prokouklo město. Stát investoval dost peněz do modernizace Šibeniku, do turistických atrakcí a do obnovy památek. Získal na to i hodně prostředků z evropských fondů. Dvě z jeho pamětihodností se dokonce ocitly na seznamu kulturních památek UNESCO: katedrála svatého Jakuba (2000) a pevnost sv. Mikuláše (2017). V celém Chorvatsku je na tomto seznamu deset památek. Pro malý Šibenik, který má zhruba 35 tisíc obyvatel, je to tedy velký úspěch.

Katedrála, postavená v letech 1431 až 1536, je velmi unikátní díky použité stavební technologii. Její tvůrci, které vedl Juraj Dalmatinec a později Nikola Florenťan, ji postavili z dokonale opracovaných kamenů, aniž by použili maltu nebo beton. Podobně jako to dělali stavitelé pyramid. Prostě je sesadili promyšleně k sobě. To platí i pro klenbu stropu a pro kopuli. Jenom v některých místech použili pro jistotu železné spony.

Celé tajemství jejich originální technologie se nepodařilo úplně odhalit ani při nedávné rekonstrukci stavby. Restaurátoři proto raději vyztužili některá exponovaná místa železnými podpěrami a betonem. Stavba je zajímavá i tím, jak se v ní během sta let výstavby podařilo harmonicky skloubit prvky gotiky a renesance.

Mohutná pevnost svatého Mikuláše stojí u vjezdu do rozlehlé zátoky, na jejímž břehu leží Šibenik. Úspěšně ho chránila po staletí. Spolu s řetězem, který byl natažený napříč a bránil vjezdu nepřátelských lodí. Pevnost nebyla nikdy dobytá a nikdo se o to ani nepokusil. Vzbuzovala respekt. Bylo dobře střeženým tajemstvím, že její stálou posádku tvořilo jen 25 vojáků a pět střelců. Stala se dokonalým příkladem obranné stavby a válečné psychologie z dob Benátské republiky. Vojáci tu měli sklad potravin, kuchyni, kanalizaci, ale třeba také kapli. Kastelán stál paradoxně v jejich čele.

Z hradeb pevnosti je dnes pěkný výhled do okolí, zvlášť za jasného dne. Ale ještě hezčí pohled je z podobných benátských pevností nad Šibenikem: jednak z Barone a také ze svatého Michala. Ta vznikla na místě bývalého opevnění chorvatského krále Petara Krešmira IV. Ztělesňuje tisíc let vítězství a porážek zdejších lidí. Město například nikdy nedobyli Osmané.

Na jednom z vítězství se podle legendy podílely i ženy. Prý namočily své závoje do místního medu a turečtí útočníci se do nich zapletli, takže bylo snazší je likvidovat.

Užíval jsem si při pohledu z Barone západ slunce nad souostrovím Kornati, jedné ze dvou zdejších přírodních rezervací. Je ideální pro milovníky plachtění, potápění, vodních sportů, ale i pro výlety na lodi.

Bylo příjemné toulat se v křivolakých uličkách starého města, které hodně připomínají ty italské. Najdete tu spoustu romantických zákoutí, ale také kavárny, hospůdky a taverny. Mimochodem, přímo naproti katedrále svatého Jakuba můžete zajít do michelinské restaurace Pelegrini.

Na jednom z kostelů jsem našel železné kruhy, kterými se v minulosti provlékala lodní lana. Na nich visely plachty, aby se tu na malém náměstíčku v centru dalo obchodovat a lidé zůstali i za žhoucího slunce ve stínu. Nikdo se nepohoršoval, že tady k něčemu tak přízemnímu využívají „posvátné“ zdi kostela. Ten však nebyl jen duchovní, ale i společenskou stavbou, kolem které se lidé přirozeně setkávali.

Narazíte tu také na budovu Národního divadla, které si místní, podobně jako u nás, postavili ze svých peněz. Bohužel v něm nemohli hrát představení v chorvatštině, ale jen v úředním jazyce okupantů: v italštině. Ale i to se časem změnilo. Navíc se tu konaly také lidové slavnosti, přirozeně v chorvatském jazyce.

Památek a turistických atrakcí je ve městě řada. Včetně přístavů pro plachetnice nebo jachty a také spousta hezkých pláží, které najdete spíš v okolí města než přímo v něm. Stačí se podívat na: sibenik-tourism.hr/en/.

Nedaleký národní park Krka protíná stejnojmenná horská řeka s křišťálově čistou vodou, která má místy až azurovou barvu. Dá se po ní plout na lodích. Je na ní bezpočet vodopádů, ale rovněž jezera. Vodopády tu vytvářejí různě členité kaskády a další útvary. Některé jsou nízké, ale některé mají téměř 60 metrů. Na řadě míst lákají lidi, aby se pod nimi vykoupali.

Ale to je zakázané. Jednak kvůli ochraně přírodního parku a jednak kvůli bezpečí lidí. Tisíce hektolitrů vody mají neuvěřitelnou sílu a někde vytvářejí nebezpečné víry. Turisté se tu smějí koupat jen na vyhrazených místech. V průzračné, avšak studené horské vodě je to sice romantické, ovšem obvykle ne úplně nejpříjemnější.

Na řadě míst zrekonstruovali v parku několik původních staveb, včetně starých vodních mlýnů, ale také elektráren z 19. a začátku 20. století. Ostatně Šibenik byl díky geniálnímu vynálezci Nikolu Teslovi prvním evropským městem, které začalo používat střídavý elektrický proud pro osvětlení ulic a náměstí (1895). Světové prvenství mu uniklo o vlas. Americké Buffalo a elektrárna u Niagarských vodopádů ho předběhly o pár dní.

Idylickým místem na jednom z jezer vytvořených řekou Krka je ostrůvek Visovac. Žijí tu v klášteře františkáni. Shromáždili pozoruhodnou sbírku historických cenností a relikvií, ale také řadu vzácných knih a prvotisků v latině i v chorvatštině. Dělají tady i velice jemnou a překvapivě ovocitou rakiji. Vedle slepic či záhonků se zeleninou tu zároveň najdete plovoucí garáže a v nich zaparkované motorové čluny. Vidět mnichy v kutně, jak v nich uhánějí ke břehu, je docela kuriózní obrázek.

U Šibenického mostu, který překlenul zátoku u města, stojí speciální kiosek Oysters 22. Tady si v sezoně můžete koupit úplně čerstvé ústřice a sníst je na stojáka. Protože je nejím a nerozumím jim, zeptal jsem se dvou francouzských novinářů, které jsem tu potkal, jaké jsou. Říkali, že výborné a hlavně čerstvé. Podle toho, jak v nich mizely, to nebyla jen zdvořilostní fráze.

Místní farmáři je chovají v sádkách šibenické zátoky, kde se mísí sladká a slaná voda. Ústřice tu mají hojnost potravy, navíc jejich přítomnost svědčí o čistotě vody. Pokud byste je chtěli ochutnat, podívejte se na dalmatiaseafood.com, kapitola: ústřice 22.

Hebké domácí šunce, kterou tady suší, říkají pršut. Místní farmář nám z ní v areálu restaurace u vinařství Baraka odkrojil jemné plátky. Je sametová a příjemně aromatická. Ale výborné jsou i šťavnaté jehněčí kotlety, které tu na otevřeném ohni pod širým nebem ugriloval kuchař v dalmatinském kroji. Ochutnali jsme také vína z Baraky.

Původně vznikala pro potěšení kamarádů a přátel. Protože měla úspěch, založili tu malé vinařství, které klade důraz na kvalitu, ekologii a udržitelné hospodaření. V jejich produkci najdete vedle známých druhů vín pro nás ne příliš známe bílé odrůdy Debit, Trbjan, Maraštinu nebo červený Babič a Plavinu.

Podobně zajímavá byla i ochutnávka vín v nedalekém vinařství Testament. Jeho produkty opakovaně získávají ceny v prestižní mezinárodní soutěži známého časopisu Decanter a také v oceňované International Wine Challenge. Že chorvatská vína pozvolna prorážejí do světa, o tom svědčí i úspěchy špičkových producentů, třeba vinařství Iločki podrumi. Jejich polosladký Traminac 2019 se servíroval během obřadu při nedávné korunovaci anglického krále Karla III.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zájezdy do Chorvatska