Sen budoucnosti - vlakem z Pekingu do Londýna za dva dny

V Číně, která se ekonomickým vzestupem dere hned za USA a vybírá si jen nejmodernější technologie, mají jiný pohled na cestování. Sázejí na superexpresy, které se řítí závratnými rychlostmi a vládne v nich bezpečná automatika.

Z Maglevu, soupravy na magnetickém polštáři v pevninské Šanghaji, či z THSR (Taiwan High Speed Rail) na ostrovním Tchajwanu, fungujícím na bázi japonského šinkansenu, se za jízdy určitě vyskočit nedá. A proč taky? Sviští prostorem přesně na čas. A když se o nějakou vteřinku zpozdí, hned se pasažérům hluboce omlouvají.

Peking má teď velkolepé plány postavit rychlodráhu také do Evropy. To vlastně znamená i s návazným spojením do Hoštic. Při troše představivosti by se tak Troškova průvodčí mohla setkat se svou čínskou kolegyní. Obě jsou si podobné, veselé a roztomilé, ale podobnost vlaků…

Když elegantní souprava doutníkového tvaru přisviští k nástupišti stanice u šanghajského mezinárodního letiště, pětiletý Čchen začne rozjařeně tleskat. Spolu s rodiči přiletěl do Šanghaje z Pekingu okouknout světovou výstavu EXPO 2010. Maglev, nejrychlejší dopravní prostředek na světě, si pochopitelně nenechali ujít.

Tak jako chodí v Praze rodiny do zoo na gorily, patří v Šanghaji na program výlet za soupravou vznášející se neslyšně a supersvižně na elektromagnetickém koberci či podušce. Na 31,8 kilometru „letu“ z mezinárodního letiště Pu-dong do centra Šanghaje potřebuje maglev, který slouží od posledního prosincového dne roku 2002, něco málo přes osm minut. Jinak řečeno: řítí se průměrnou rychlostí 220 km/hod.

Na displejích v každém vagónu se v jednu chvíli objeví jinak stěží představitelné číslo 430km/hod., u něhož se rozveselení a natěšení turisté s oblibou fotí.

Lístek vás vyjde na 50 jüanu (asi 152 Kč), zpáteční na 80, a pokud máte letenku na ten den, dostanete deset jüanů slevy. Mimochodem: za taxi na stejný úsek zaplatíte 120 jüanů – a pojedete zhruba sedmkrát déle.

Ještě jedna rada na závěr: dávejte si dobrý pozor, pokud budete chtít maglev vyfotografovat „ze země“. Může se vám totiž snadno stát, že budete mít prázdný záběr. Prostě ho nestačíte „cvaknout“.

Jinak na to šel Tchaj-wan. Tak dlouho koketoval s návrhem opřít projekt o vysokorychlostní technologii eurovlaků, společný podnik firem GEC-Alsthom (hlavního výrobce francouzských TGV) a Siemense (hlavního výrobce německých expresů ICE), až nakonec přehodil výhybku na japonské konsorcium a proslulý fenomén zvaný šinkansen.

Ať už to bylo či nebylo politické rozhodnutí, jak se dlouho spekulovalo, ambiciózní systém, spuštěný v lednu 2007, funguje na výbornou. Navíc má jednu vymoženost, kterou právě tektonicky neklidný Tchaj-wan dovede ocenit: poplachový detekční systém zemětřesení.

Převážně visutá trať THSR (s vůbec nejdelším světovým viaduktem o délce 157,3 km) vede podél západního pobřeží ostrova ze severní metropole Tchaj-peje do jižního přístavního města Kao-siungu, měří zhruba 350 kilometrů a vlakové soupravy 700T ji bez zastávky proletí za 90 minut, zatímco dříve k tomu vlak potřeboval 4,5 hodiny. Když spoj staví ve všech stanicích, trvá cesta dvě hodiny.

Tchajwanský šinkansen je projektován pro rychlost až 300 km/hod, přičemž na nejrychlejším úseku naměří průměrně 250 km. Může mít superexpres při takové rychlosti vůbec zpoždění?

Na hlavním nádraží v Tchaj-peji visí před nástupem do elegantního bílo-oranžového šinkansenu v podzemním koridoru oznámení: v dubnu 2010 byl jízdní řád 3842 spojů při toleranci pětiminutového zpoždění dodržen na 99,77 procenta. Návštěvník z Česka může nad takovým výkazem práce jen obdivně zírat.

Když usednete do jednoho z 12 vagónů soupravy THSR (celkem 989 míst), připadáte si jako v letadle. Jen křesla jsou širší a mají kolem sebe více prostoru. Na elektronickém panelu nad dveřmi neustále přebíhají informace o průběhu cesty. Kde a kdy vlak staví a jaké má případné zpoždění.

Momentálně dvě minuty, ale ty strojvůdce za chvíli vynuluje. Jen malinko přidá. Cestující to vůbec necítí, sedí si jako v peřince. Vlak se vůbec netřese. Jedno oznámení je dobré si přepočítat: za kouření ve vlaku, které je zakázáno, činí pokuta v přepočtu zhruba sedm tisíc korun.

Ve vlaku je vše potřebné – od kabiny pro přebalování kojenců (i ve standardní třídě) až po individuální audiosystém a přípojky pro notebooky (v business třídě).

Ale kdo potřebuje vyrazit na WC, zjistí, že je opravdu jako v letadle. Místa kolem sebe je málo. Vrtěti se moc nedoporučuje, co kdyby třebas mobil z pásku na kalhotech spadl do mísy.

Myšlenku něco kritizovat ale rychle rozežene milá obsluha, která – jako v letadle – pravidelně projíždí s vozíky všemi vagóny a nabízí občerstvení. Mladá palubní průvodčí THSR na nečekanou otázku, zda někdy slyšela o České republice, se chvíli zamyslí a pak s úsměvem anglicky prohodí: „Vítám vás na palubě.“

Tchajwanci jsou prostě vstřícní. Jako by vystoupili z ulity dlouhé izolace. Cizince vítají a jsou rádi, když se s nimi mohou dát do hovoru. Tchaj-wan samozřejmě není ČLR, ale patří k „jedné Číně“, i když s rozdílným výkladem tohoto pojmu. Tak alespoň zní vzájemný konsenzus z roku 1992. Tato Čína má s dálkovými expresy ještě mnoho plánů.

ČLR už drží jeden rekord: loni v prosinci odstartovala nejrychlejší dálkový expres na světě. Jezdí průměrnou cestovní rychlostí 350 km/hod mezi Wu-chanem v centrální Číně (provincie Chu-pej) a Kantonem (provincie Kuangtung) na jihu země.

Obvyklou desetihodinovou cestu v délce 1069 km zkrátil na tři hodiny. Délka vysokorychlostních železnic na čínské pevnině se má přitom prodloužit na 12 tisíc km.

Nejambicióznějším projektem Říše středu má být ale rychlovak z Pekingu do Londýna. Jezdit má začít do deseti let a lítat rychlostí přes 320 km/hod. V cíli trasy dlouhé 10 820 kilometrů by měl být do dvou dnů.

Po tzv. kulturní revoluci (1966–76) se v obchodech prodávaly leda vatované kabáty či krumpáče a lopaty. Něco na způsob dnešní Kimovy Severní Koreje. Uplynulo jen o něco více než 30 let a Čína vyráží svým hospodářským rozmachem konkurenci dech.