Šéf české účasti na výstavě Expo: Někteří návštěvníci se chovají dramaticky jinak, než jsme očekávali

Pro mě je to vyústění bezmála tří let příprav. Byla to dlouhá a intenzivní cesta. Jsem prvořadě rád, že se nám podařilo otevřít jednu z konstrukčně nejnáročnějších budov v Japonsku včas. Od japonských návštěvníků jsme zaznamenali množství pozitivních ohlasů, z čehož mám samozřejmě radost. Těším se, že následujících 170 dní budeme prezentovat Česko na této největší akci dekády.

U takto významného projektu, kdy stavíte náročnou budovu na druhé straně světa v úplně odlišném kulturním prostředí s úplně odlišnými pravidly a legislativou, nikdy nevíte. Ano, kolikrát ve mně byla malá dušička, že se to nestihne. Ale od chvíle, kdy jsme začali budovu stavět, od nějakého druhého týdne, jsme byli v lehkém předstihu oproti plánu.

Nebudu lhát, když řeknu, že si naši místní partneři mysleli, že nemáme šanci to stihnout. Ale i přesto, že to až do posledního dne bylo hodně intenzivní, pavilon jsme otevřeli včas.

Tak to by bylo asi na samostatný článek, možná spíše dokonce knihu. Těch výzev byla celá řada. Každý den bylo něco, co nás překvapilo.

Japonci jsou známí tím, že hodně vymazlují procesy. Zároveň jsou ale jednoduchou věc schopni zkomplikovat tak, že ji děláte pět hodin. Do dneška jsem trávil půlhodinu každý den tím, že jsem pánům z ostrahy vysvětloval, že jako generální komisař můžu jezdit nějakou bránou, protože to k nim nedoputovalo. A takhle to bylo každý den. Zas a znovu.

A podobných věcí bylo okolo celé stavby nepočítaně. Japonci navíc nepříjemnou věc neřeknou nikdy napřímo, takže musíte důkladně číst řeč těla a různé nepřímé náznaky.

Velké obavy jsem měl v polovině listopadu 2023, kdy mi na stavebním úřadě v Ósace naznačili, že takto komplikovanou budovu nikdy neviděli a schválit její projekt bude opravdu těžké. „Opravdu těžké“ v překladu totiž znamená, že to je zcela nemožné.

Naštěstí mě architekt masterplanu Expo a Velkého kruhu Sou Fujimoto ve správnou chvíli nasměroval k panu Imamurovi na ministerstvo půdy, infrastruktury, dopravy a cestovního ruchu v Tokiu, který se osobně podílel na tvorbě místních stavebních zákonů, a ten nám přesně řekl, jak postupovat, co vše doložit a co upravit, aby budova legislativní požadavky splnila. Byly to stovky hodin práce navíc, ale výsledek za to stojí.

Máme radost, že se líbí samotná budova. To bude totiž náš nejviditelnější exponát. Očekávaná návštěvnost světové výstavy se blíží 30 milionům návštěvníků a dovnitř do pavilonu se nám může hypoteticky dostat až desetina, kdybychom byli hodně úspěšní. Návštěvnická cesta také funguje, má velkou kapacitu. Ale je celá řada drobných věcí, které musíme vylepšit.

Způsob představení příběhu té cesty. V prvních dnech jsme zvolili tzv. free flow. Zjistili jsme ale, že když jde tu cestu někdo, koho moc nezajímá obsah a chce se jen jít podívat nahoru na náš výhled, tak s sebou obvykle strhne zbytek skupiny. Když si neprohlédnou obsah, který k tomu máme v naší aplikaci, tak pak návštěvnické cestě nerozumí. Zkoušíme tak nyní změnit koncept a pouštět návštěvníky po menších skupinách.

Je dramatický rozdíl mezi tím, když děláme komentovanou prohlídku, a mezi tím, když si to ti lidé prochází sami. Umělci často tvrdí, že umění mluví samo za sebe. Jsem ale přesvědčený o tom, že veřejnosti je třeba alespoň základ přiblížit. Nemusíme ale řešit nic elementárního jako někteří kolegové z jiných pavilonů.

Třeba s tím, že jim vůbec nefunguje koncepce. Zjistili, že jim tam pláčou děti, ztrácejí se lidé anebo narážejí do objektů. Jsem rád, že nemusíme řešit něco takového. Někteří návštěvníci se ale chovají dramaticky jinak, než jsme očekávali.

Běžně jsem se nesetkal s tím, že když někam umístíme vymezovač prostoru nebo jinou zábranu vyznačující, kam návštěvníci nemůžou, že to řada z nich – včetně Japonců – nerespektuje. Nikde jinde mimo výstaviště Expo jsem se s tím nesetkal, takže mě to překvapilo. Může to ale být tím, že z pozice návštěvníka má člověk úplně jinou perspektivu, než když je „na druhé straně pásky“.

Jen za první den jsme přivítali přes deset tisíc návštěvníků, a to jsme otevírali později. Jedna z našich hlavních obav byla ta, že se budou lidé zdržovat na terase příliš dlouho, zacpe se to tam a nastane problém pro samotnou návštěvnickou cestu. Aktuálně však vyhodnocujeme zpětnou vazbu návštěvníků a posléze zvážíme, zda můžeme přístup upravit. Už teď ale víme, že těch drobností, které chceme zapracovat pro celkové zlepšení zážitku, je celá řada.

Když jsem dával odhady prodejů piva, tak mi kolegové nevěřili s argumentem, že je české pivo na japonské chutě příliš těžké. Odhadoval jsem, že se bude prodávat nějakých tisíc piv denně a první dny ukázaly, že mé odhady nebyly mimo mísu. I takových hlavních jídel vydá restaurace za den zhruba 700.

Další pípy tam skutečně připravené jsou, ale aktivujeme je postupně. Cílem je zvýšit i počet servírovaných jídel, ale chceme udržet kvalitu jídla i servisu, a taky nechceme, aby náš pavilon byl jen o pivu…

Mysleli jsme na to. Máte pravdu, že Plzeňský Prazdroj se vyrábí pouze v Česku a doba nezbytná na doručení lodního nákladu a jeho proclení je zhruba na úrovni deseti týdnů, takže my tu máme v tuto chvíli takovou zásobu, že nám pokryje minimálně tři až čtyři měsíce provozu pavilonu.

Spotřebu průběžně monitorujeme a po nějakých třech týdnech už budeme znát skutečnou průměrnou denní spotřebu i případné odchylky. Když bude třeba, velmi rádi pivo přiobjednáme.

Je v našem zájmu, aby se restauraci dařilo. Provozovatel restaurace nám jako pronajímateli prostoru v pavilonu platí obratové nájemné, konkrétně sedm procent z obratu. Takový přístup v minulosti nebyl běžný a byl to trošku risk, ale zatím to vypadá, že se jednalo o rozhodnutí správné.

Současně se snažíme vylepšit i náš obchod s upomínkovými předměty. Vzhledem k množství návštěvníků není možné, aby všichni procházeli restaurací, jak jsme původně předpokládali. Nájemné bude důležitý zdroj financování provozu pavilonu, takže pořád hledáme cesty, jak výkon zlepšit.

Rozhodnutí o tom, že bychom mohli udělat speciální uniformy, padlo až na přelomu loňského a letošního roku. S panem Černým jsme se dohodli rychle, ale s uniformami na prodej jsme nepočítali. Oblečení jakožto merch je zpravidla značně problematické.

Potřebujete mít dostatečnou skladovou zásobu v různých velikostech – když nemáte k dispozici požadovanou velikost, zákazníci jsou nespokojení, a když vám po skončení akce cokoliv zbyde, je to čistá ztráta. Nechali jsme si v této věci zpracovat studii a ověřovali si její závěry u pořadatelů podobně velkých akcí, že pravidelně na prodejích oblečení prodělávají peníze.

Nicméně u návštěvníků zájem o uniformy evidujeme a zvažujeme v nějaké formě zařazení do prodeje. Mimoto je tady v Japonsku poměrně náročné dostat podobné produkty přes celníky, takže stále ještě promýšlíme, jak bychom to technicky udělali.

Zatím se tu konalo několik koncertů skvělého českého pianisty Ivo Kahánka a Dua Jamník a koncerty jsou pokaždé neuvěřitelně plné. My jsme počítali s kapacitou Daisue Hall okolo 150 až 180 lidí, koncerty Ivo Kahánka běžně navštívilo přes 300 lidí. Jsou ochotní stát a poslouchat hudbu.

Je vidět, že česká hudba a česká kultura obecně v Japonsku skvěle funguje. Chystají se tam navíc i byznysové konference. Zatím z prostoru máme velkou radost.

Tento týden nás navštěvuje ministr financí, v květnu by měl dorazit ministr průmyslu a obchodu, ale objevují se u nás i hosté z dalších evropských zemí a v neposlední řadě z Japonska. I o tom je Expo.

Není to realita. V tuto chvíli nám náš japonský partner, společnost Daisue, avizovala, že v průběhu stavby došlo k nějakým vícenákladům spojeným s požadavky, které vznikaly v průběhu projektu, a dostali jsme nějaký předběžný seznam.

Průběžně verifikujeme tyto požadavky, a protože už finalizujeme nějaký výhled, požádali jsme vládu, aby nám navýšila rozpočet na profinancování onoho cash flow.

Ano. Máme už ale několik zájemců na odkup pavilonu. Po konci Expa, kdy by mělo dojít k jeho prodeji, se dostaneme velice blízko k původně schválenému rozpočtu. Teď je tu ještě další výzva, ale ta se brzy vyřeší.

Na základě mezinárodní úmluvy o světových výstavách máme jako účastnická země nárok na vrácení DPH (v Japonsku Consumption Tax, pozn. redakce) na všechny produkty a služby spojené s výstavou.

Nicméně japonské ministerstvo financí až v průběhu, kdy už začaly stavby probíhat, informovalo, že o vrácení místního DPH je možné žádat až po zkolaudování stavby. Teď tedy potřebujeme profinancovat i ono DPH, ale to by nám japonská strana měla během 3. kvartálu vrátit. Informace, že by bylo ale něco stavěno na dluh, pravdivá není.

V podstatě je to do 30 procent, celkové náklady na stavbu pavilonu tedy budou někde okolo 240 milionů korun. Celou řadu produktů a vybavení pavilonu jsme získali na partnerské bázi. Od zabezpečovacích produktů až po světelné instalace a množství dalších věcí.

Máme tady pavilon, jehož komerční hodnota je minimálně o 100 milionů vyšší, než je cena nákladová. Pro srovnání, náklady na Expo v Šanghaji v roce 2010, kde Česko vlastní pavilon nestavělo, činily zhruba 500 milionů korun, a to nám od té doby proběhla značná inflace.

Celá budova je koncipovaná tak, aby byla rozmontovatelná. Máme dva vážné zájemce přímo z Japonska, dalšího z Česka a teď zrovna se nám ozval další, u kterého zatím ověřujeme vážnost jeho zájmu.

Nejvýhodnější variantou by samozřejmě bylo stavbu prodat přímo tady v Japonsku. Mohlo by se zachovat nejvíce materiálu, včetně kabeláže atd. Reálnou variantou je ale i návrat pavilonu do Česka, odkud pocházejí dřevěné CLT i skleněná fasáda a odkud máme další zájemce. Vidělo by ho tak více Čechů a mohl by sloužit k dalším účelům.

Kdyby snad ale všechna jednání nedopadla, vždy můžeme prodat veškerý materiál na sekundárním trhu. Hodnota materiálu by měla být okolo 40 milionů korun, takže to je minimální hodnota, která by se zase měla do státního rozpočtu vrátit. Pokud se nám ale podaří zachovat budovu celou, věřím, že bude částka významně vyšší.