Článek
Na rakouskou obec Schladming, jedno z nejbohatších lyžařských center v Alpách, padla tma. Většina návštěvníků se po celodenních sportovních výkonech přesunula za zábavou a jídlem do horských chat, pár nadšenců ale stále dovádí na osvětlených sjezdovkách, které mají takhle navečer jen pro sebe. Naše skupina si jde ale užít poněkud jiné noční radovánky.
Pod lanovkou na vrchol Hochwurzenu vyfasujeme luxusní dřevěné sáňky s vypolstrovaným sedákem a vzápětí se už řadíme do fronty na výjezd vzhůru. Skrz poškrábaná okénka kabinky lanovky se žádné oslnivé výhledy na údolí nekonají, a tak mlčky čekáme na příjezd do cíle, tedy do 1850 metrů nad mořem.
Večerní sáňkování je skvělý oddech po celodenním lyžování.
Sjezdovky se odsud rozjíždějí do několika stran, na sáňkování je ale vyhrazena speciální dráha. Se svými sedmi kilometry patří k těm nejdelším v Rakousku, obzvlášť populární je ve večerních hodinách, kdy je nasvícená. U startu se srocují další skupinky či dvojice a po krátkém váhání se vydávají střemhlav dolů.
Zábava i mimo sjezdovky. Úsměvné video vábí do Rakouska nelyžaře
Když na saně usedám, cítím drobnou nejistotu; přece jen je to už nějaký ten pátek, co jsem tímhle způsobem sjel kopec. Nutno však podotknout, že i další sáňkaři jsou veskrze dospělí, takže rozhodně nejde o zábavu pouze pro děti. Naopak – dráha se na sedmi kilometrech klikatí tak, že ratolesti bez pudu sebezáchovy by z ní klidně mohly vyletět.
Skrz osvětlený tunel
Po krátké chvilce přemítání se konečně rozjedu. Saně okamžitě naberou rychlost a do tváří mě začne pleskat mrazivý vítr. Když se snažím nohama trochu přibrzdit, abych to hned zkraje nepřepísknul, vletí mi do obličeje sněhový prach, kvůli kterému musím přivřít oči. Lyžařské brýle by rozhodně přišly vhod, poznamenávám si v duchu sám pro sebe.
Dráha je dostatečně široká, aby mezi sáňkaři nenastala nějaká kolize.
Není ale zbytí, ostré zatáčky jinak než s dopomocí nohou nevyberu, a tak mám po chvilce vlasy kvůli létajícímu sněhu úplně zledovatělé.
Zastavím se, abych si vyfotil výhled na údolí poseté světýlky. Kolem mě prosviští několik dalších dospělých sáňkařů. Výskají vzrušením z rychlé jízdy tak hlasitě, že by leckteré dítko zbledlo závistí.
Po krátké fotozastávce pokračuji do údolí. Několik zatáček se mi v rychlosti vůbec nepovede vybrat, a tak skončím ve sněhové hradbě a válím se na břiše. Na dráze je ale tak prázdno, že tyhle okamžiky trapnosti nikdo nespatří a já se můžu oklepat, očistit sedačku a frčet dál. V poslední třetině dráhy je zajímavým prvkem osvětlený tunel hrající všemi barvami. Zanedlouho následuje cíl, kam dorazím s úplně zkřehlými prsty.
V závěru nabízí sedmikilometrová trasa efektně nasvícený tunel.
Návrat do dětských let, který na oněch sedmi kilometrech trval zhruba 20 minut, byl fantastický. Není divu, že každý, kdo dojede do cíle, má na tváři široký úsměv. Za tu svižnou jízdu už jezdci zřejmě zapomněli, že jde o poměrně drahý zážitek – lanovka vyjde na 24 eur a půjčení saní na devět, což dělá v přepočtu asi 830 korun. Jako bonus k běžným zimním radovánkám jsou však saně velmi zábavnou kratochvílí.
Za zimními radovánkami do Salcburska
