Nejděsivější hřbitov světa vydal Česku roztomilého obyvatele

Sever Chile je jedním z nejdrsnějších míst na světě, která jsem kdy navštívil. V oblasti, kde nikdy v historii nebyl zaznamenán déšť, střídají nekonečné pampy šestitisícové vulkány, a to vše před sto lety prošpikovávalo více než 200 těžebních městeček a vesnic, kde tvrdou manuální prací extrahovali ze země chilský ledek, který se posléze na lodích rozvážel do celého světa. Několik z těchto dávno zaniklých městeček, pueblos fantasmas, jsem v rámci cesty navštívil. A byla to návštěva městečka La Noria, která mi změnila život. A nejen mně.

La Noria je opředena mnoha tajemnými příběhy. Z města se do dnešní doby dochovaly jen základy domů, tisíce děr vyhloubených do země a hřbitov za městem. Hřbitov s polámanými dřevěnými kříži a otevřenými rakvemi. Není ani divu, že mnoho lidí přísahá, že po setmění viděli podivné postavy, jak vycházejí ze hřbitova a pochodují směrem k centru městečka. Vibrace tohoto místa si o podobná vyprávění přímo říkají.

Legálně do pozůstatků městečka La Noria jen tak vstoupit nemůžete. Nachází se totiž na pozemcích, které má v pronájmu a ve správě těžební společnost Cosayach. Ano, i po 150 letech se tu stále těží. Ale zatímco tehdy byl jód pouze druhořadým produktem, který doprovázel zpracování vytěženého ledku, dnes je to právě surový jód, který je vzácný a jde na export. Nejrůznější dusičnany jsou naopak podružné dnes. Jen co se dostanete do blízkosti dolu, udeří vás do nosu tolik typický štiplavý pach jódu, který je zde všudypřítomný.

Když přijedete k bráně, španělsky musíte požádat o vstup na pozemek za účelem návštěvy opuštěného města. Těžební společnost by měla být povinna umožnit vstup na místo, ale trvá to. Ostraha vstupu do areálu volá do dolu, odkud pro vás musí přijet doprovodné vozidlo, které vás k ruinám města doprovodí. Je to proto, aby nedošlo k nehodě, kdybyste se cestou potkali s nějakým obřím důlním vozidlem. Vyplníte své nacionále, údaje z pasu a poté už jen čekáte. Někdy desítky minut, jindy i dvě hodiny.

A to je hodně času. Dokonce tolik, že když k vašemu autu přiběhne smečka místních psů, kteří mají zdroj obživy právě na hlídací bráně, jste ochotni opustit klimatizovaný automobil a vyrazíte se družit. Jeden ze psů, evidentně mladá fenka, se ke mně měl výrazně více než ostatní. Ti se nechali pohladit, zavrtěli ocasem a zase vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Nohaté odrostlé štěně však setrvalo. Na hladící ruku reagovalo jako na magnet a plazíc se zaprášenou slanou zemí prosilo o další a další doteky. Ani náznak agrese, absolutní výraz blaženého štěstí. Ten se ještě umocnil, když jsem se podělil o svou svačinu. Klasika.

Když jsme nakonec dostali zelenou pro vjezd do města La Noria, snažil jsem se soustředit na výjimečnost onoho místa, ale hlavou mi těkaly myšlenky na roztomilé čtyřnohé stvoření. Když jsme areál opouštěli, bavil jsem se o psovi se svým průvodcem, také nadšeným pejskařem. „Byla parádní. Proč ses jí díval na zuby?“ tázal se.

Aniž jsem si to sám chtěl připustit, někde hodně vzadu v hlavě jsem už začal spřádat šílený plán. Psů jsem na svých cestách po světě hladil a krmil stovky. Nevím, proč jsem tento značně nepraktický nápad dostal právě tady. Ale to, že jí byl podle chrupu maximálně rok, mě postrčilo k tomu, abych nad vším přece jen dále přemýšlel. To, že se štěně procházelo po nocích pravděpodobně po nejděsivějším místě, které jsem kdy navštívil, jsem se snažil z hlavy raději vytěsnit.

V La Norii není signál. Když jsem se tak na něj dostal, okamžitě jsem do Česka manželce odeslal dvě krátká videa zachycující huňatého čtyřnožce a s trochou nadsázky napsal: „Vyřešil jsem nám otázku pejska.“

Aniž jsem to čekal, reakce byla veskrze pozitivní. Žena to označila za velmi bláznivý nápad, ale dala mi zelenou. Překážek bylo mnoho. Zejména to, že jsem záhy odlétal zpět do Evropy a šance, že bych mohl vše vyřešit sám na místě včas, byla nulová. Svému průvodci jsem jen naznačil svůj nápad s dotazem, zda by případně nebyl ochotný se této šílenosti zhostit. Měl jsem štěstí na dobrého člověka. Usmál se a přikývl. Netuše, že během pár dnů skutečně dostane pomyslnou zelenou započít misi s názvem Noria.

První část mise byla na průvodci Billym. Vyrazil znovu k dolu u opuštěného města, psa našel a posléze se zeptal hlídače, zda by měl něco proti tomu, kdyby si psa odvezl. Popsal mu, že ten divný turista, který si byl před týdnem fotit opuštěné městečko, by jí chtěl dát nový domov v Evropě. Hlídač okamžitě souhlasil a zeptal se, zda by si nechtěl těch psů odvézt více. To Billy s díky odmítl. Na otázku, zda má fenka nějaké jméno, hlídač pokrčil rameny a zamítavě zavrtěl hlavou. Bylo jasno. Fenka právě dostala jméno Noria.

Cestou zpět do svého domovského města Iquique, odkud jsme pořádali výpravy do opuštěných městeček, mi Billy posílá přes whatsapp fotografii doširoka vysmáté Norie s krátkým, ale všeříkajícím popiskem: „Úspěch.“ V ten moment jsem si teprve začal připouštět, že se to vážně celé děje. Netušil jsem ale, kolik bezesných nocí jsem si uchystal. Upřímně, pro psa by bylo asi nejlepší, kdyby se ho ujal někdo v Chile a nemusel podstupovat letecký přesun do Evropy. Ale vyhlídky na slušný život měla fenka poměrně bídné. To mě dovedlo k tomu, že je menší zlo se o toto šílenství pokusit, než ji tam nechat.

Billymu jsem poslal na účet nějaké finance, aby se mohl pustit do nezbytných úkonů. Jako první musela Noria k veterináři. Tam byla řádně osprchována, očipována a následně dostala povinná očkování. Tato posloupnost je důležitá, protože očkování, která pes dostane před samotným očipováním, se pro účely importu zvířete do EU nepočítají. Od očkování proti vzteklině musí navíc uplynout několik týdnů, než bude pes vpuštěn do EU. Pes byl u Billyho, který měl v domě už tak dva psy, s venčením pomáhala i jeho sestra.

První drobnou komplikací bylo to, že všechny veterinární dokumenty byly ve španělštině. Vzhledem k tomu, že cesta do Evropy vedla nejsnáze přes Paříž díky nejlepšímu spojení aerolinek Air France, bylo jasné, že to neklapne. Dokumenty jsme tak nechali přeložit raději do angličtiny.

Dále bylo potřeba zařídit úřední náležitosti. Nejdříve několikastránkový dokument ve španělštině pro chilské ministerstvo zemědělství, kde jsem musel vyplnit, že pes je vyvážen ze země za osobním, a nikoliv obchodním účelem. Zaplatil se poplatek za kolek, ustanovilo se, že barva psa je kávová a plemeno „mestizo“, tedy kříženec. Pak nastal čas na vyplnění dokumentů pro import do Evropské unie. V tomto ohledu bylo klíčové, že je Chile pro EU vedené jako země se zvládnutou otázkou vztekliny, což mnohé zjednodušilo.

Když bylo papírování vyřešené, přišel další oříšek v podobě letecké přepravy. Klíčové bylo zjistit, jaká cestovní přepravka bude splňovat chilská vnitrostátní nařízení, stejně tak jako ta mezinárodní. Vzhledem k tomu, že zejména let mezi Santiagem a Paříží trvá drsných 14 hodin, bylo nezbytné, aby měl pes dostatek prostoru a mohl se bez potíží postavit. To je koneckonců i nařízení, které musíte splnit. Box se vystlal plenami pro štěňata a dovnitř se zacvakly dvě misky, jedna na vodu a druhá na granule, které se však plní až ve chvíli, kdy je box se zvířetem bezpečně v letadle.

Tím, že jsem se pro psa letecky vracel do Santiaga, bylo mu umožněno letět v tzv. hold prostoru mezi kabinou a zavazadlovým prostorem. Výkyvy teplot v nákladním prostoru by byly vyšší, navíc je tam i výrazně více hluku. V tomto meziprostoru mohou letušky, dobře informované o čtyřnohém pasažérovi na palubě, psovi doplnit vodu a jídlo i během letu. Když už jsem psa měl vystavit tak stresovému zážitku v podobě tří letů v celkové délce 18 hodin během dvou dnů, byl pro mě tento faktor důležitý. Navíc celý proces měl být o něco snazší, když zvíře cestuje s doprovodem.

Strach, že něco opomenete, je všudypřítomný. Box je vhodné vybavit několika náležitostmi. Nejdříve byste do pevného plastového sáčku měli umístit kopii všech dokumentů, které máte pro přepravu psa k dispozici. Dále na box ideálně nalepte fotografii psa, aby ti, kteří vaše zvíře přepravují, věděli, co čekat. Využívají se také nálepky s nápisem Live Animal (živé zvíře) a šipky, které zobrazují, kde je vrchní a spodní část boxu, aby snad někdo nepostavil box vzhůru nohama. K mříži boxu pak navíc připevníte pytlík s granulemi, kterými může být zvíře krmeno. Dále pozor na to, že šrouby, které drží dvířka, musí být kovové a nikoli plastové.

Poslední a nejdůležitější nálepku, tu palubní, pak na box nalepí zaměstnanec letiště při odbavení boxu. Já jsem navíc ještě na radu Státní veterinární správy České republiky dopředu raději nahlásil náš plánovaný přílet Pohraniční veterinární stanici (PVS) na pražském letišti, aby nenastaly komplikace.

První dvouhodinový let absolvoval s Norií Billy. Její letenka vyšla zhruba na 1600 korun. Ten zvládla fenka skvěle, měla navíc noc a dopoledne na zotavení. Následující ráno jsem do Santiaga přiletěl já, setkali jsme se v letištním hotelu, kde dostala Noria pro pobyt čestnou výjimku. Vyrazili jsme rychle na společnou procházku, aby se psice před dlouhým letem ještě co nejvíce unavila, a všichni jsme posléze vyrazili zpět na letiště. Billy domů na sever Chile, já s Norií do Evropy.

Odbavení v Santiagu bylo jedním slovem fantastické. Dorazili jsme na poslední chvíli, aby Noria trávila co nejméně času v přepravním boxu. Vlastně pouhých 15 minut před koncem našeho časového úseku pro odbavení. Personál Air France zafungoval na výbornou. Když spatřil pracovník u odbavení box se zvířetem, usmál se a pronesl: „Už jsem myslel, že nedorazíte, čekali jsme na vás. Ne každý den převážíme psa z Chile do Evropy.“

Můj asi až příliš drobný úsměv působil zjevně velmi nejistě, a tak jsem se okamžitě dočkal ujištění, že o psa bude dobře postaráno. K přepážce už přišel další letištní pracovník, který pobaveně nahlédl do přepravky a čekal, až bude přepravní box řádně označen. Pracovník u přepážky se zadíval do počítače a pak na mě. Krve by se ve mně nedořezal. „Vy jste přiletěl dnes po desáté hodině dopoledne?“ Naprázdno jsem polknul a mlčky přitakal, očekávaje porušení nějakého nařízení, o kterém jsem nevěděl.

„To je šílené,“ vypadlo z pracovníka, který se jen nechápavě zadíval na své hodinky, které ukazovaly půl třetí odpoledne. „Tak to máte vážně dlouhý den. Dívám se na vaše sedadlo v letadle. Mohu vás přesadit o pár řad jinam, tam by mělo zůstat vedle vás prostřední sedadlo volné, ať si trochu více odpočinete,“ nabídl mi pracovník Air France soucitně něco, co se neodmítá. Usmál jsem se už o poznání více a poděkoval.

„Vzhledem k tomu, že v Paříži máte skoro šestihodinové čekání na návazný let do Prahy, asi vám nebudu nabízet dopravení boxu až do cílového bodu, ale jen do Paříže, ne? Budete moct být několik hodin spolu, jen budete muset následně box znovu odbavit na další let,“ nabídl mi alternativu pracovník aerolinek a já ji vděčně přijal. Myšlenka, že by byl pes zavřen v boxu celkem asi 22 hodin, byla tak strašná, že nic jiného ani nepřipadalo v úvahu. Nedošel mi ale důležitý detail. Odbavení všech dokumentů tím pádem proběhne v Paříži a nikoliv v Praze, protože musím v rámci odbavení opustit se psem tranzitní zónu. A to jde až poté, co bude oprávněn vstoupit na půdu EU.

Jako zombie jsem došel až do letadla, usadil se na své místo a začal si přehrávat scénář toho, co mě čeká po opuštění letadla. A v ten moment mi to teprve došlo. Můj dokonalý plán na odbavení dokumentů v Praze měl trhlinu, protože jsem do Paříže dopředu nic nenahlásil, a my se tak do Prahy také dost dobře nemusíme vůbec dostat. Čtrnáct hodin nervů bez zamhouřeného oka právě započalo. Dokola jsem kontroloval všechny potřebné dokumenty, připravoval si omluvy a nepokrytě mě polévala úzkost. Alespoň trochu mi ulevila jedna z letušek, která ke mně přišla asi po třech hodinách letu a zeptala se, zda jsem majitelem toho hodného psa, který je dnes na palubě. Ubezpečila mě, že dostatečně pije a je v pořádku.

Pokud byste si snad přiváželi opravdu malého psa, který by se i s taškou vešel do nějakých osmi kilogramů a dal se umístit pod sedadlo před vámi, mohl by s vámi cestovat po řádném nahlášení i přímo na palubě. To ale nebyl případ Norie, která měla okolo 14 kilogramů. Každopádně je vždy dobré podívat se na podmínky aerolinek, se kterými cestujete, protože se můžou lišit. To, co některé umožňuji, jiné zase ne.

Turbulence byly během letu naštěstí relativně slabé. Trvaly navíc jen pár desítek minut. Když jsme dosedli v Paříži, udělal jsem přesně to, co běžně nesnáším. S příručním zavazadlem v ruce jsem využil pomalejších reakcí okolí a třemi ladnými skoky připomínajícími postřelenou srnku jsem se postavil před dveře, abych mohl jako první z ekonomické třídy opustit letadlo. Pasovou kontrolou jsem doslova prolétl a posléze jsem se už jen doptával, kde vyjíždějí nadrozměrná a speciální zavazadla. Právě když jsem přicházel, tak se můj box objevil u přepážky. Stačilo ukázat papírek od „zavazadla“. A co teď?

Nejdříve jsem bleskově zkontroloval Norii. Zrychleně dýchala, což byla jasná známka stresu, ale jinak vypadala v pořádku. Rychle odtud. Scéna, kterou jsem si v letadle přehrával asi stokrát, byla tu. Jdu na přepážku, kde přede mnou stojí nějaká paní s kočkou. Noria větří, tento pach nezná a zdá se, že ji velmi zajímá.

Než jsem se nadál, byl jsem na řadě. Pracovnici předávám veškeré dokumenty, které mám. Zajímá ji vlastně jen oficiální dokument pro import zvířete do EU, veterinární dokumenty detailněji nekontroluje. Vyndává Norii z klece a kolem krku jí krouží detektorem čipů. Ten po chvíli pípne, pracovnice zkontroluje číslo na displeji s číslem v papírech, usměje se, psa pohladí a poprosí mě, ať jej vrátím zpět do boxu. Něco si poznamenává a loučí se se mnou. Jsme v Evropě!

Nadšení střídá drobné zmatení. Co teď? Noria byla 15 hodin zavřená a já mám zhruba pět hodin na to, abych jí pomohl co nejlépe zvládnout poslední, už jen dvouhodinový let. Prvořadě jsem ji chtěl pustit z boxu ven, což se v budově letiště nesmí, a dát jí pořádně napít a najíst. Stydím se za to, ale využil jsem na deset minut záchod pro invalidy. Noria bojácně vyšla z klece ven a po chvíli procházení vzala útokem misku s vodou. Vypila celkem dvě, jíst nechtěla. Procházím si mapu letiště a hledám místo, kde bychom se mohli dostat ven. Bohužel je to tak trochu betonová džungle a s neskladnou klecí, stejně těžkou jako sám pes, není dobrý nápad popojet někam mimo letiště.

Hladím Norii a jemně ji vracím zpět do klece, nakládám na vozík a jedeme vstříc jednomu z východů. Je zajímavé, jak funguje box se zvířetem jako magnet na pohledy lidí. Každý nahlíží dovnitř, aby se podíval na čtyřnohého pasažéra. Na doporučení se dostáváme do málo frekventované části letiště, ven mimo budovu. Trávník tu sice nenajdete, ale je tu stín, klid, nechodí tu lidé a je možné se tu se psem procházet. Vymyslel jsem nám takový stometrový okruh, odložil box z dohledu a začali jsme otrocky chodit tam a zpět. Jen sem tam jsme se zastavili na pití. Nachodili jsme celkem skoro 12 kilometrů, Noria vykonala potřebu a začala vypadat i docela unaveně. Bezva. Čas odletu do Prahy se nachýlil.

S výčitkami jsem ji znovu odbavil a myšlenkami už jsem byl doma. Poslední část cesty naštěstí proběhla zcela bez potíží. Než jsem se dostal k přepážce s nadrozměrnými zavazadly, byla už Noria připravena k odběru. Zbyl poslední krok. Navzdory tomu, že jsme přilétali na druhý terminál, kde celníka často vůbec nespatříte, museli jsme se dostat ještě ven z budovy. Dvojice celníků stála na svém místě a prohlížela si cestující. Nečekal jsem, až si mě odloví sami, a šel jsem rovnou k nim. Přece jen jsem po necelých 50 hodinách na cestě vypadal spíše jako živý mrtvý než jako člověk. A s obří přepravkou se stejně nenápadně působí docela složitě.

„Dobrý večer, pánové. Vezu hafana. Let Paříž–Praha. Původně z Chile,“ říkám a nepokrytě se obávám zaseknutí se na hranicích. Venku už na mě čeká kamarád s autem a natěšená manželka. Celníci pohlížejí do papírů a s komentářem, že odbavení imigračních papírů v rámci EU už proběhlo na letišti Charlese de Gaulla, mě po minutě pouští dál. Chce se mi brečet štěstím. Povedlo se to. Vycházím ven, vypouštím fenku z boxu a beru ji na vodítku ven. Čtyřnohý mazlicí ekonomický migrant přistál v Praze, vtipkuju do telefonu, když volám nejbližším. „Seš blázen, ale gratulujeme,“ je nejčastější reakce.

Po příletu psa několik dnů pozorně sledujte. Dlouhá cesta v letadle je pro něj vysoce stresovou záležitostí, a potíže se tak mohou dostavit i později po příletu. Je dobré nenechávat jej alespoň týden vůbec samotného a chodit s ním častěji ven, aby měl dostatek pohybu. Do měsíce byste pak měli navštívit veterináře, psa u něj řádně zaregistrovat, nechat si vystavit očkovací průkaz, kam vám budou zaznamenána očkování ze země původu, a samozřejmě také zaplatit poplatek za psa na příslušném úřadu.

A jak zvládla roztomilá fenka z pampy adaptaci v českém prostředí? Až překvapivě dobře. Nejdříve se bála i stoupnout na trávník, protože jej neznala. Déšť nesnáší podobně jako většina psů a poprvé se jej dokonce velmi aktivně bála. A co teprve doprovodných hromů a blesků.

Přesun pro ni měl ale i zdravotní pozitiva. Brzy po příjezdu bylo patrné, že nemá úplně v pořádku čich. Štiplavý zápach z blízkého dolu na jód asi udělal své. Po několika týdnech se však její čich výrazně zlepšil a teď je to vysoce aktivní pes milující pohyb. Navíc se v horkém počasí nevyhýbá ani plavání, což je vzhledem k tomu, že v Chile nenarazila ani na kaluž, natož pak na nějakou větší vodní plochu, malý zázrak...