Článek
Pozná tam, jak toto kosmopolitní město (23 miliónů obyvatel) se statutem na úrovni provincie poblíž ústí největší čínské řeky Jang-c’-ťiang bohatne a roste doslova do nebe.
V roce 2008 tu dokonči-li Šanghajské světové finanční centrum (SWFC), jehož budova se tyčí do výšky 492 metrů a má 101 podlaží.
Je nejvyšším mrakodrapem v ČLR a čtvrtým nejvyšším na světě - za budovami Burdž Chalífa v Dubaji (828 m), Abraj AlBajt Towers v saúdskoarabské Mekce (601 m) a mrakodrapem Tchaj-pej 101 (509 m) v tchajwanské metropoli.
Kultovní nábřeží Bund. Procházka po promenádě patří k povinnostem při návštěvě Šanghaje.
Tím ale cesta vzhůru v Šanghaji nekončí. Čínská průvodkyně mi v hypermoderní čtvrti Pchutung nadšeně ukazuje na další rodící se stavbu, která bude mít po dokončení v roce 2014 dokonce 128 podlaží a 632 metrů. Dostala jméno Šanghajská věž. Patřím k poslední skupině, která ještě stačila absolvovat denní prohlídku SWFC.
Je právě 22.15 h. Podívám se na noční oblohu a žasnu: na Šanghajské věži pracují svářeči o sto šest. Na nějaký noční klid se tu moc nedbá. Není divu, že výškové budovy v Číně rostou doslova před očima.
Skleněný chodník na 100. podlaží
Návštěva finančního centra je jedinečným zážitkem. Začíná už jízdou výtahem do výšky 474 metrů na nejvyšší vyhlídkovou plošinu na světě. Jmenuje se Nebeský chodník a nachází se na stém podlaží.
Můžete si hned připadat jako Syn nebes, který byl v Číně vždy chápán jako prostředník mezi Nebem, zemí a lidmi. Celá Šanghaj vám leží u nohou: chodník je totiž zhotoven z tvrzeného skla, po němž se můžete procházet a pohlížet shůry na „trpaslíky“.
Z chodníku se při pohledu na nejvyšší mrakodrap Číny snadno zatočí hlava.
Nejvyšší vyhlídková plošina v délce 55 metrů překlenuje obdélníkový otvor stavby. Proto se jí někdy přezdívá „otvírač lahví“. Otvor, sloužící ke zmírnění větrných poryvů, měl být původně kulatý, ale protože příliš připomínal motiv vycházejícího slunce na japonské vlajce, nechali jej Číňané - oběť agrese Tokia ve válečném období - upravit.
SWFC slouží finančnímu světu v mnoha podobách. Tak od 7. do 77. podlaží jsou to luxusní kanceláře přispívající k tomu, co se v Šanghaji nosí: obchodnímu úspěchu. Včetně tiskového střediska ve 29. patře. Prostory mezi 79. a 93. podlažím patří luxusnímu hotelovému řetězci Park Hyatt. Dvě další vyhlídkové plošiny jsou na 94. a 97. podlaží, po stranách „otvírače lahví“ jezdí rychlovýtahy. V nejnižších podlažích jsou naopak bary, restaurace, obchody a prostory pro výstavy a zasedání.
Rekordmanem byl Hudcův Park Hotel
Středoevropany jistě zaujme informace, že tradici výškových staveb v Šanghaji zakládal v 30. letech minulého století banskobystrický rodák Ladislav Hudec. Pod svou vlastní hlavičkou projektoval řadu staveb po celé Šanghaji, od rezidencí bohatých cizinců i Číňanů, včetně vily pro Sunjatsenova syna, po chrámy všech vyznání, nemocnice, kluby, apartmánové domy, hotely i průmyslové stavby.
Je považován za nejvýznamnějšího představitele stylu art deco v Šanghaji, řekla mi sinoložka Ľubica Obuchová.
Hudcovou nejslavnější stavbou je Park Hotel otevřený v roce 1934. Vyrostl do výšky 84 metrů, měl 22 poschodí a shlížel na dostihovou dráhu - tehdy jedno z nejprestižnějších míst v Šanghaji. V 50. letech nicméně vláda závodiště změnila na park, takže hotel dnes stojí na okraji Lidového náměstí v centru města.
Až do roku 1966 byl nejvyšší stavbou v Číně a do roku 1983 v Šanghaji. Jeho pravidelnými hosty byla řada významných osobností včetně Henryho Kissingera. Hudec se do Šanghaje dostal během 1. světové války po útěku z ruského zajateckého tábora na Sibiři.
Po mnichovském diktátu v roce 1938 se stal maďarským občanem a nakonec honorárním konzulem Maďarska v Šanghaji. Opustil ji v roce 1947 a přes Lugano a Řím doputoval až do Berkeley, kde přednášel na Kalifornské univerzitě. Zemřel při zemětřesení v roce 1958 na infarkt.
Mezi honosnými stavbami na Bundu vyniká Peace Hotel.
Stavba banskobystrického rodáka měla konkurovat hotelu Cathay - nazývanému dnes Fairmont Peace Hotel - na nábřeží Bund, které je nejokázalejší dominantou Šanghaje.
Desítky původních koloniálních budov se zachovaly dodnes a procházka po promenádě podél řeky Chuang-pchu patří k nejpůsobivějším zážitkům.
Dnešní Fairmont Peace Hotel nechal v letech 1926-29 postavit legendární realitní podnikatel Victor Sassoon. Před sto lety se v hotelu servírovaly kalifornské broskve, perské fíky, ruský kaviár, německá šunka, italské sýry. Pouze francouzská čerstvá smetana prý chyběla.
Dnes už ani ta nechybí. Kavárna v lobby Peace Hotelu hýří bohatě zdobenými dorty, čokoládovými výrobky a čerstvým pečivem. Objednal jsem si Victorův domácí salát: míchané listy salátů dochucené červenými papričkami, mladý chřest, chlebové krutóny a hoblinky z parmazánu. V přepočtu za nějakých 200 korun.
Skvostný Bund
Chutnalo to výborně a chápu, že se i dnes v kavárně Victor’s obtížně hledá volné místo. Asi podobně jako v meziválečném období. Tehdy stály podél nábřeží banky a podnikatelské domy Británie, Francie, USA a dalších zemí. Šanghaj tehdy bývala třetím největším finančním centrem světa.
Ocelový most z roku 1908 na okraji Bundu je chráněnou památkou.
Nicméně s komunistickým vítězstvím v občanské válce bylo v 50. letech mnoho finančních institucí odstraněno a hotely a kavárny byly zavřeny nebo začaly sloužit jiným účelům. Sochy cizích hodnostářů, které byly rozesety podél promenády, také zmizely. Koncem 70. a začátkem 80. let - v atmosféře Tengovy liberální ekonomiky - se však řada budov podél Bundu vrátila svému původnímu účelu. Vládní úřady opět přenechaly místo finančním institucím a hotely rychle oprášily svou někdejší slávu.
Dnes je Bund zase jedno velké lidské mraveniště. Právě z nábřeží je nejkrásnější pohled na Pchu-tung s jeho mrakodrapy. Nechce se věřit, že v polovině 20. století bylo toto místo nejchudší šanghajskou čtvrtí, oplývající slumy a nevěstinci.
Čínský podnikatel tu postavil Českou čtvrť
Šanghaj se znovu oděla do hávu kosmopolitního a podnikatelsky úspěšného města. Příkladem budiž automobilka Škoda, která v závodě Shanghai Volkswagen působí od roku 2007: Čína je pro ni největším odbytištěm. Nebo realitní magnát Tchu Chaj-ming, který s předstihem před Expo 2010 postavil v Šanghaji takzvanou Českou čtvrť a teď uvažuje o koupi hotelu v Praze.
Mimochodem, český pavilón ze šanghajské světové výstavy se právě přestěhoval na farmu čínsko-československého přátelství nedaleko přístavního Tiencinu. Vznikla v 50. letech díky zemědělské pomoci tehdejšího Československa a dnes se zapojuje do nové rozvojové zóny kolem Pochajského zálivu.
Na sto tisících metrech čtverečních někdejšího dostihového závodiště na jihozápadním předměstí Šanghaje stavbaři podle návrhu českých architektů vykouzlili 40 vil a 42 bloků čtyř- až devítipatrových domů s celkem 400 byty.
Potvrzuje se, že tradice žije dál. Na inženýry a montéry ze Škodovky, z Poldovky, z Brněnských strojíren, prodavače od Bati, umělce, nejrůznější řemeslníky i dobrodruhy v meziválečném období navázali následníci, kteří nenechávají českou stopu v největším čínském městě zmizet.
Přecházím nedaleko Bundu ocelový most z roku 1908 - jeden ze symbolů Šanghaje - a přemýšlím o zajímavých osudech našich krajanů. Míjejí mě dvě dívky, z nichž jedna náhle vykřikne: „Odkud jste?“ Povím jí to. „Oh, Praha je můj velký sen,“ rozesměje se mladá Číňanka. „Slyšela jsem, že je to nádherné město,“ říká a představuje se jako Suej.
Zjištění, že na Česko slyší nejen pamětníci, ale také nová generace, při loučení se Šanghají příjemně potěší.
Suej prozradila na starém mostě tajemství: Praha je její sen.
