San Martino di Castrozza: Zimní pohoda v kapesním vydání

Pohoří Pale di San Martino je jedno z nejkrásnějších horských pásem Dolomit. Stejnojmenná hornina, která ho tvoří, může za to, že se nad údolím za východu i západu slunce rozpoutá působivé ohnivé inferno.

Minerál dolomit obsahuje velké množství solí hořčíku, díky kterým se v jeho klencových krystalech sluneční světlo láme tak, že se zbarvuje do oranžových či červených odstínů. Bezkonkurenčně nejlepším jevištěm k pozorování jevu, kterému místní říkají „enrosadira“, je skalní amfiteátr Capanna Cervino v nadmořské výšce dvou tisíc metrů.

Ještě před západem slunce se sice zájemci o přírodní divadlo musí vydrápat z horského průsmyku Passo Rolle po okraji jedné ze zdejších sjezdovek nahoru hezky po svých a po setmění musí zase sklouzat stejnou cestou zpátky, za ten zážitek to však stojí víc než bohatě.

Při pohledu na rozzářené štíty je každému hned jasné, proč se Dolomity dostaly na seznam přírodního dědictví UNESCO. Kdo chce, může si navíc oranžovou náladu příjemně protáhnout až do nočních hodin. V restauracích horských chat u sjezdovky mu rádi přinesou typický italský drink Aperol Spritz, zbarvený podobně jako večerní dolomitové skály.

Dostat se na náhorní plošinu Altopiano delle Pale sice asi nebyl až tak velký skok pro lidstvo, rozhodně to však nebyl malý krok pro člověka. Naprosto neskutečný svět holých kamenů, zakrslých houževnatých rostlin a sněhových dun objevili až první horolezci, kteří v devatenáctém století začali zdolávat vrcholky Dolomit.

Někteří ve zdejších horách nechali i svůj život. Patřil mezi ně také slavný horolezec Ludwig Norman-Neruda, jehož hrob leží v nedalekém údolí Val Gardena. Narodil se sice ve Stockholmu, zato však moravské rodačce a houslové virtuosce Vilemíně Nerudové.

Dnes už těch třináct set metrů převýšení ze San Martina za vás překoná soustava dvou lanovek vedoucích téměř k vrcholu hory Cima Rosetta (2743 m n. m.). Během jízdy druhou z nich se budete cítit jako ptáci vznášející se nad alpskými soutěskami. Bude to první nápověda k pochopení toho, proč si už před sto lety dali místní horští vůdci poetickou přezdívku Orli ze San Martina.

K nástupu na navazující lanovku si budete muset od horní stanice ve výšce 2700 metrů vyšlápnout ještě o tři stovky metrů výš až na samou hranu útesu, který spadá kolmo dolů do hloubky víc než půl kilometru. Tyčí se tam železný kříž a pod ním ve sněhu leží drobné dárky, které tu lidé zanechali jako dík za tak jedinečný výhled.

Vesnice San Martino di Castrozza z té výšky vypadá jako hromádka krabiček od sirek rozházených v údolí a posypaných moučkovým cukrem. Jen si při všem tom obdivování dejte pozor – skalní stěny jsou zledovatělé a útes nesmlouvavě strmý.

Drsná a studeným větrem ošlehaná krajina náhorní plošiny vypadá, jako by k nám spadla odněkud z Měsíce. Rozprostírá se do všech stran v rozloze padesáti čtverečních kilometrů a jedinými průvodci jsou tu člověku kameny, které strážci národního parku Panaveggio vyrovnali do podoby sloupů připomínajících posvátné tibetské čhörteny.

Vymezují trasy, kudy můžou chodit turisté, aby nezničili zdejší křehkou přírodu, a každého spolehlivě dovedou k horské chatě Rifugio Pedrotti. Tedy, ne že by jedinou stavbu v holé pláni na míle daleko někdo přehlédl. Zastavit se tu navíc nikdy neškodí. Zdejší likéry s naloženými ořechy, meruňkami, hruškami a dalšími laskominami spolehlivě rozhýbou i ty nejpromrzlejší alpinisty.

Dvě ledovcová jezera Laghi di Colbricón pod průsmykem Passo Rolle v zimě připomínají matně blyštivé nehybné opály vkusně zasazené do krajiny a vroubené límcem jehličnatých lesů. Procházka kolem nich i přes jejich zamrzlou hladinu je příjemným přerušením lyžařského řádění, v době kamenné tu však všechno vypadalo docela jinak.

Odborníci na rostliny odebrali vzorky pylových zrn z půdních vrstev starých asi deset tisíc let a zjistili, že se tu na sklonku poslední doby ledové rozprostíraly spíš horské louky než lesy.

A to byla skvělá zpráva pro tehdejší lovce. Stejně jako ve středověku, kdy se průsmykem Passo Rolle plahočili kupci se zbožím a mniši pro ně postavili hospic, jenž se stal předchůdcem zdejších hotelů, se přes hory snažila dostat i lovná zvěř. A protože nikde nezacláněly stromy, měli lovečtí stopaři nerušený výhled. Navzdory chladnému podnebí sem proto chodili rádi a zřizovali si tu pozorovací stanoviště.

O bohatství zdejšího prostředí svědčí nálezy zbytků kostí, pazourkových nástrojů i pozůstatky pravěkého ohniště, které se dostaly odborníkům do rukou vlastně náhodou. Na břehu jezera, kde je dnes chytání ryb zakázané, si před čtyřiceti lety chtěli dva rybáři zafixovat pruty. Vyhrabali tedy díru v zemi — odkud na ně vypadl pazourkový hrot. Za necelý rok poté archeologové v okolí jezer odkryli hned třináct různých míst s pozůstatky kultury lovců z doby kamenné.

Na šedesát kilometrů sjezdovek lyžaře dopraví více než dvacítka lanovek. Areál je rozdělený na dvě části a svahy v okolí vesnice San Martino s výše položenými sjezdovkami plazícími se kolem průsmyku Passo Polle spojuje skibus a jeho trasa není delší než deset kilometrů.

Zkušení lyžaři určitě ocení, že je celé středisko součástí velkého lyžařského okruhu Dolomiti Superski, zatímco rodiče, jejichž ratolesti mají „čerchmantská prkýnka“ na nohou poprvé, se mohou uchýlit na dětskou sjezdovku Pra delle Nasse s pomalým vlekem. A koho sjezdovky svazují trochu moc, může se vydat přímo do srdce přírodního parku Panaveggio po třiceti kilometrech tras určených pro zanícené skialpinisty.