Článek
Milovník lesních samot, vodních ploch skrytých mezi majestátními lesy a ozdravného klidu si tu přijde na své. Ochuzen tu ovšem nebude ani příznivec architektonických památek. Lesy a loukami, na dohled kopců, které občas překonávají i magickou tisícimetrovou nadmořskou výšku (nebo se jí nebezpečně blíží), ale i pasoucích se stád míříme k první z nich.
Léčivý pramen Dobré Vody
Už v polovině 16. století byly v Dobré Vodě objeveny léčivé účinky zdejšího pramene. Takže brzy se malá osada stala lázeňským místem a od počátku 18. století také poutním místem.
V Dobré Vodě se na chvíli zastavíme nejen proto, abychom se tu osvěžili pramenem vody, která je prý stále léčivá, ale abychom se zároveň i pokochali pohledem na majestátní barokní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Zmíněný pramen vytéká přímo pod jeho schodištěm. Z téhož místa je krásný výhled směrem do ploché krajiny Třeboňské pánve. Kopce Novohradských hor v té chvíli máme za zády, ale brzy se do jejich krajiny vydáme.
Čeká nás zhruba třicetikilometrový přesun na jih, skoro až na hranici s Rakouskem. Do místa, které v názvu hlásá své souznění se Šumavou, které ovšem je pevně zakořeněno v Novohradských horách. Ukazatel nám sděluje, že jsme v Pohoří na Šumavě.
Pohoří je i není na Šumavě
První zmínka o vsi pochází z roku 1524, později zde fungovala sklářská huť i hamr, dnes je místo známé nejen nádhernou okolní krajinou (místa v okolí Pohořského potoka, kde se zastavíme na zpáteční cestě, jsou skutečně úchvatná), ale i kostelem Panny Marie Dobré rady.
Postaven byl koncem 18. století na místě původní dřevěné kaple. Dlouhodobě neudržovaná až přímo devastovaná stavba se před deseti lety zřítila a její torzo na čas vytvořilo cosi na způsob mementa.
Dnes už se ale situace změnila a dál mění. Přímo na místě a na vlastní oči jsme se přesvědčili, že svatostánek znovu ožívá, část stavby je už pod střechou, během naší prohlídky se pracovalo na věži. Ostatně jsme to filmově zdokumentovali.
Další působivá osada utopená v lesní záplavě se nachází zhruba dvacet kilometrů severně od Pohoří. Rozkládá se takříkajíc na zápraží Žofínského pralesa a název je podobný. Dnešní úvodní putování Novohradskými horami zakončíme v osadě Žofín. Kdysi tu stával lovecký zámeček, dopadl ale ještě hůř než pohořský kostel – po roce 1970 byl odstraněn.
Osada Žofín a Zlatá Ktiš
Žofín je pro nás ale tentokrát především výchozím místem do lesů. Podél říčky Černé míříme do lesů k místu, které velice připomíná šumavská jezera. Rozdíl ovšem není jen geografický, ale zejména v tom, že vodní plocha, ke které proti proudu říčky stoupáme, je umělého původu.
Pětihektarová vodní nádrž zvaná Zlatá Ktiš se rozkládá v místech, kde stávala vesnička o jedenácti domech. Žilo tu přes sto dřevorubců německé národnosti a místo se jmenovalo Goldene Tisch.
Říčka Černá tu byla na konci 18. století přehrazena, aby tak vznikla potřebná zásoba vody pro plavení dříví. V roce 1794 se hráz při povodni protrhla, ale hned o rok později byla hotova hráz nová a ta drží dodnes. Ves zanikla po roce 1945 po odsunu obyvatel.
Vodní plocha – nebýt zjevně umělého odtoku – ani náhodou nepůsobí uměle. Natolik srostla s okolním prostředím, že se člověku zdá, že zde musí být odnepaměti.
| PŘÍŠTĚ se vypravíme do centra oblasti, do Nových Hradů. Prohlédneme si město, zvýšenou pozornost věnujeme zámku, nabízejícímu prohlídku působivých interiérů. Setkání s Novými Hrady zakončíme procházkou Terčiným údolím. |
