S kamerou na Ještěd a ke kamenům připomínajícím bílé slony

Teď jsme právě stanuli v místě zvaném Na Výpřeži (formané zde kdysi vypřahali přidané koně, které si dole najímali na snazší zdolání prudkého kopce) a míříme vzhůru. Na vrchol Ještědu (1012 m. n. m.) jsou to odsud zhruba tři kilometry s převýšením 250 metrů. 

Kryštofovo údolí     Autor: Miroslav Šára

Už cestou na dominantní vrchol oblasti, od roku 1973 ještě umocněný a zvýrazněný stavbou architekta Karla Hubáčka, se naskýtají vynikající výhledy. Což teprve v cíli. Ale to je třeba spatřit v reálu, třeba i poněkolikáté, tady jsou slova jen chabým doprovodem.

Na Výpřež to z vrcholu, který od roku 1838 zdobí obelisk na památku návštěvy Adély Rohanové (říká se mu proto Rohanský kámen), vezmeme cestou kolem chaty Ještědky a Vířivých kamenů. Těm se někdy říká i Malé Alpy a opravdu – jeden z ostrých kamenných hrotů vskutku tak trochu připomíná zmenšeninu Matterhornu.

Z výšin se nyní sneseme do údolí – konkrétněji do Kryštofova Údolí. Jedná se o obec, která coby ves uhlířů a horníků byla založena na počátku 16. století. O pět století později je jedním z vděčných turistických cílů oblasti.

Jen co překročíme kamenný mostek přes říčku Rokytku, stoupáme ke zdejší dominantě. Jí je unikátní roubený kostel sv. Kryštofa z roku 1684. Stejně tak tu ovšem oku lahodí i sama obec a její malebné okolí. 

Vystoupali jsme na vynikající přírodní rozhlednu, navštívili půvabnou obec – a nyní se podíváme na hrad. Z Kryštofova Údolí nás nečeká žádný obzvláště dlouhý přesun, přemístíme se jen o pouhých šest kilometrů na sever. Nedaleko Hrádku nad Nisou stojí hrad a zámek Grabštejn.

Hrad z poloviny 13. století byl v renesanční zámek přestavěn v roce 1586. Návštěvníkovu pozornost dokáže spolehlivě strhnout. Z věže se naskýtá úžasný výhled na blízké okolí a vůbec krajinu této části Česka. Krajinu mimořádně přitažlivou.

Taková je k vidění například i u obce Osečná. Na mysli teď nemám převažující výrazné kopce, ale místo, kde pramení řeka Ploučnice. O tomto místu se někdy také říká, že je jedním z nejvydatnějších pramenišť ve střední Evropě. Pojďme se přesvědčit do podloubí stromů vyrůstajících přímo z vody.

Grabštejn a pramen Ploučnice  Autor: Miroslav Šára

Stále ještě jsme se příliš nevzdálili od Kryštofova Údolí – v tuto chvíli jsme od této obce zase jen v šestikilometrové vzdálenosti, tentokrát severozápadním směrem, nicméně už se nacházíme u sousedů. Z území Ještědského hřbetu jsme vstoupili na avizované území Chráněné krajinné oblasti Lužické hory.

Podle soudu odborníků, kteří tvrdí, že hraniční výškou území, jež si zaslouží název hory, je zhruba 1000 či alespoň 900 metrů nadmořské výšky, Lužické hory vlastně horami nejsou. Přesto své označení nemají ani náhodou, ani omylem. Reálné rozdíly mezi úpatími a vrcholy zdejších kopců jsou nejednou třistametrové, takže horský dojem tu člověk zažívá vrchovatě. To je jedna strana mince. Tou druhou je nesporný půvab oblasti, korunovaný hojným výskytem vyhlídkových míst a dalších pozoruhodností.

Jednou z pozoruhodností, s níž se právě začínáme seznamovat, jsou Bílé kameny – říká se jim také Sloní skály, což je nejen název nepostrádající poetickou licenci, ale vlastně i docela bystrý postřeh. Posuďte sami... V každém případě se jedná o velice pozoruhodné skály z bělostného pískovce – nacházejí se poblíž obce Jítrava.

V závěru této cesty míříme k Jiřetínu pod Jedlovou. Po dvou kilometrech jihovýchodním směrem se tyčí nápadný hradní vrch s hradní zříceninou. Jsme u Tolštejna.

První zmínka o hradu sice pochází z roku 1337, nicméně strážní hrad zde podle historiků stál již zhruba o století dřív. Současnou podobu „získal“ v roce 1642 – za třicetileté války byl dobyt a vypleněn Švédy. A právě od tohoto data již nikdy nebyl obnoven.

Což pro současné turisty není žádná skličující zpráva. Zdejším ruinám totiž nechybí půvab, navíc návštěvníkům skýtají i služby rozhleden. Vidět je odsud i na místa, která navštívíme příště – pohledu mj. dominuje třetí nejvyšší vrch Lužických hor – Jedlová. Ale o tom opravdu až příště.

Bílé kameny a Tolštejn   Autor: Miroslav Šára