S kamerou na cestách: Za krásami Vysočiny, do Pelhřimova a okolí

Putovat dnes budeme na dohled majestátního Křemešníku i města rekordů (Pelhřimova) a abychom si v úvodu zmíněné pohledy užili co nejvíce, třikrát se vydáme vzhůru do věží či na rozhlednu.

Nejprve se ponoříme do lesů Javořické vrchoviny nedaleko Třeště, abychom zavítali na hrad s unikátní sedmibokou věží. Naším prvním cílem je Roštejn. Pozdně gotický hrad na skalnatém vrchu (677 m. n. m.) byl vybudován v první polovině 14. století, ve druhé polovině 16. století dostal podobu renesančního loveckého hrádku.

Objekt, od jehož zpřístupnění veřejnosti letos uplynulo čtyřicet let, nabízí ve svých interiérech k vidění nejen cenné renesanční nástěnné malby, ale mj. i expozice věnované cínu, porcelánu či řezbářství.

A pak je tu ještě již zmíněná vynikající rozhledna, za niž na Roštejně slouží 53 metrů vysoká sedmiboká věž. Rozhodně stojí za to vystoupat na její vrchol a pokochat se pohledem na okolní krajinu i na sám hrad z ptačí perspektivy.

Nyní se na svět podíváme z ještě většího nadhledu. Právě jsme totiž dorazili na 765 metrů vysoký vrch Křemešník, který o dalších dvaapadesát metrů zvyšuje rozhledna zvaná Pípalka. Rozhledna tu stojí od roku 1993 a nabízí rozhled skutečně mimořádný.

Vidět jsou odsud Žďárské vrchy, vrchol Javořice, zahlédnout lze i hrad Roštejn (jako pomocník tu slouží dalekohled). Vyhlídková plošina se nachází 44 metrů nad zemí (vede na ni 205 schodů), čili dostatečně vysoko nad vrcholy stromů.

Z těch se ostatně zdvíhá i další pozoruhodný objekt – barokní poutní kostel Nejsvětější Trojice. Vystavěn byl v letech 1710 až 1734 a vystřídal původní dřevěnou kapli. U kostela končí křížová cesta.

Její dnešní podoba pochází z roku 1947 – od úpatí až na vrchol ji tvoří čtrnáct zastavení. V samotném závěru cesty je v přírodní dutině ve skále Boží hrob s plastikou mrtvého Kristova těla. Opouštíme výrazný vrch a pokračujeme přesunem o deset kilometrů na severozápad do města známého jako dějiště zápisu nejednoho unikátního rekordu.

Město rekordů i v den naší návštěvy dokazovalo, že mu označení náleží plným právem. Zcela zaplněné Masarykovo náměstí v Pelhřimově sledovalo další rekordní pokusy, davy zkoumaly vystavené kuriozity a vůbec tu bylo velice rušno.

Nejen zmíněný rej, ale i trvalá tvář tohoto města je pádným důvodem, proč se tu zastavit a potěšit se pohledem na zdejší architektonické perly. A chce-li je člověk vidět z jiné perspektivy než té, již nabízí chůze po náměstí a okolních uličkách, stačí vystoupat do věže kostela sv. Bartoloměje.

Další skvělá rozhledna. Mimo jiné dokládající, že Pelhřimov se svou podobou řadí k nejkrásnějším městům České republiky. Kromě „rozhledového“ kostela zde do oka padne i nedaleko stojící kostel sv. Víta z druhé poloviny 13. století, Jihlavská a Rynárecká brána a zámek.

Také poslední cíl této cesty charakterizuje věž. Vlastně věže dvě. Stojí vedle sebe, hrdě se vypínají k nebi – jenže toto nejsou věže, do nichž se šplhá za vyhlídkou. Před nimi poutník spíše postojí v tichém zamyšlení a v obdivu.

Závěr této cesty po Vysočině patří klášteru Želiv. Areálu založenému v první polovině 12. století zcela jednoznačně dominuje kostel Nanebevzetí Panny Marie – právě jemu patří dvojice zmíněných věží.

Jádro kostela je románské, z něho vyrostlo bazilikální gotické trojlodí, dnešní podoba je ovšem ve stylu barokní gotiky (přestavbu provedl v letech 1713 až 1720 J. B. Santini-Aichl). Ještě než definitivně učiníme poslední záběr – a to u nedaleké vodní nádrže, tak si povězme, že klášter své jméno dostal podle jiné vodní nádrže. Ta se jmenuje Siloe a nachází se v Jeruzalémě. Česká podoba latinského jména – Želiv – nakonec přešla nejen na klášter, ale i na okolní obec.