S kamerou na cestách: Vitorazskem za pivní slávou a skalnatými skvosty

Jedná se o území, které v červenci roku 1920 bylo rozděleno mezi tehdejší Československo a Rakousko. Kdysi patřilo české straně, ale nejprve v roce 1179 přišli Přemyslovci o jeho část, po smrti krále Přemysla Otakara II. i o zbytek – Vitorazsko přešlo do rukou Habsburků.

Dnes jsou sice centry na obou stranách hranice města České Velenice a Gmünd, ovšem historickou metropolí je Weitra. Její české jméno Vitoraz dalo celé oblasti jméno, což ale nyní není ten hlavní důvod, proč se o toto městečko s necelými třemi tisíci obyvateli zajímat.

Weitru v letech 1201 až 1208 založil rakouský šlechtic Hadmar II. z rodu Künringů – vystavěna byla se svolením českého krále na místě původního slovanského sídliště. Künringové byli spojenci Přemysla Otakara II. a tak jeden z trestů po jeho smrti byla i konfiskace Weitry ve prospěch Habsburků. Na počátku 17. století město připadlo rodu Fürstenberků, jimž dodnes patří zdejší zámek.

Letem světem jsme si přiblížili některé základní historické údaje a je nejvyšší čas do půvabného městečka konečně vkročit.

Nachází se na úpatí kopce, jehož kamennou korunu tvoří hrad, který se postupně proměnil v dnešní zámek - na hradních základech byl vybudován koncem 16. století. Právě jsme k němu vystoupali, získali pěkný nadhled nad městem a ještě nevíme, že skutečný letecký pohled na Weitru nás teprve čeká. Za osm euro si totiž můžeme zámek prohlédnout od sklepení až na věž.

Po druhé světové válce byl objekt pověřen muzejní rolí a dodnes ji zvládá skutečně bravurně. Ostatně - nabídka je bohatá. Zámek je působivý již z pohledu zvenčí a uvnitř příznivé dojmy pokračují. Mj. tu lze nahlédnout do interiérů zámeckého divadla, projít se spoustou sálů a vystoupat na zámeckou věž, která funguje jako skvělá rozhledna.

A pak se vydat naprosto opačným směrem a sestoupit do sklepení, které žije pivovarnickou expozicí. Nikoliv náhodou. Weitra je jedním z nejstarších pivovarnických měst v Rakousku (řada údajů uvádí, že vůbec nejstarší), pivo se tu vaří od roku 1321. A v době největšího rozkvětu - v polovině 17. století, bylo na území města 35 pivovarů.

Jenže to stále ještě není vše. Ze zámeckého vrchu se vracíme na Radniční náměstí, které disponuje dalšími vděčnými cíli. Pochopitelně tu do oka padne budova radnice, ale ve východní části náměstí i nádherný barokní sloup svaté Trojice z roku 1748. Z míst, kde sídlí, je vidět i jedna ze dvou původních městských bran. Jmenuje se Zwettlerská (Světelská), protože jí vede silnice ve směru na Zwettl, a postavena byla v roce 1526.

A pokud se do Weitry někdy vypravíte, pohledem zcela určitě přinejmenším zavadíte o řadu renesančních měšťanských domů vyzdobených černobílými sgrafity.

Pokračujeme v cestě Vitorazskem. Z Weitry jedeme na západ, asi jen deset kilometrů, do kopců pohoří Freiwald, které je pokračováním českých Novohradských hor (a naopak). V sedle pod 1017 metrů vysokým Nebelsteinem je malé parkoviště, odkud je to na vrchol už ani ne kilometr chůze. Chůze příjemné, vůbec ne náročné.

Těsně pod vrcholem se někteří z příchozích vydávají posilnit do turistické chaty, ale přednost většinou má nejvyšší místo kopce, který dnes vůbec nedbá na své jméno. Kámen (Stein), to ano, ale mlha (Nebel) ani náhodou. Je jeden z mimořádných dnů, o němž meteorologové říkají, že v našich zeměpisných šířkách bývá tak dvakrát, třikrát do roka. Viditelnost je takřka stoprocentní. Nikoliv opar, ale až zakřivení zemského povrchu je rozhledovým limitem.

Vrchol Nebelsteinu představuje masívní skála, na niž vedou kovové schůdky - a pak již nic nebrání fantastickému rozhledu do všech světových stran. Plochá krajina i kopce před námi i pod námi, sytá modř i sytá zeleň, dojmy se valí jak příboj.

Něco podobného zažíváme i pár kilometrů severním směrem (i zde nám k hranici s Českem zbývají tři, čtyři kilometry) na Mandlovém kameni. Mandelstein je o něco nižší (874 m. n. m.), na vrcholu má o něco víc skal a vyhlídku nabízí rovněž skvělou.