Článek
S kamerou jsme se ocitli v rakouských Vysokých Taurech, ovšem počasí tohoto léta nás brzy odradilo od vrcholů s dalekými vyhlídkami - žádné se nekonaly. Ve dvou tisících a pěti stech metrech nad mořem se válela mlha (prakticky taková, o níž se říká, že je neproniknutelná) a drobně padal sníh.
V údolí bylo přece jen o něco vlídnější počasí. S viditelností, která mohla turistu uspokojit. A tak jsme se vydali k Taxenbachu do soutěsky Kitzlochklamm. Ovšem ještě dřív jsme se zastavili ve městech Badgastein a Bad Hofgastein.
První jmenované místo představují radioaktivní lázně - vyvěrá tu celkem 18 radioaktivních pramenů až 47 stupňů Celsia teplých. Jelikož jsme sem ovšem nepřijeli za léčbou revmatismu, dny či poruch krevního oběhu, mnohem víc než lázně jsme ocenili zdejší Gasteinský vodopád. Není vždy k vidění město (toto je zhruba šestitisícové), jehož středem se řítí ohromná masa vody. V Badgasteinu ovšem tuto atrakci mají. Pár kroků od náměstí burácí vodní živel, kolem vody sestupuje turistická stezka a návštěvníci místo radostně fotografují. Nejspíš jim (a mně taky) přijde z celého místa jako jev nejpozoruhodnější.
Sousední, o osm kilometrů severněji položený Bad Hofgastein byl kdysi (v 16. století) bohatý díky těžbě zlata, od šedesátých let 19. století se i tady do hlavní role dostala léčivá voda. I když jižní soused se lázeňství věnuje již od 14. století, přesto v současnosti se jako místo přitažlivější jeví právě Bad Hofgastein.
Krása městečka v táhlém údolí vynikne při pohledu z horních partií (za vyhlídková místa slouží například i terasy restaurací a kaváren). Dole návštěvníka určitě zaujme kostel z přelomu 15. a 16. století s barokním oltářem, náměstí plné květin a park se spoustou plastik a vodotrysků. Také zde pochopitelně nechybí padající voda - směřuje k ní mj. ulice s charakteristickým jménem Wasserfallgasse. Nejedná se tu sice ani zdaleka o tak mohutný vodopád jako u sousedů, ale člověka ze země, která vodopády neoplývá, přesto potěší.
Na řadě je nyní již zmíněná soutěska Kitzlochklamm. Nádherný kaňon u Taxenbachu vytesala řeka Rauriser Ache - a vlastně i alpské ledovce, které ji napájejí.
Již krátce po vstupu návštěvník stane před šedesátimetrovým vodopádem. Při pohledu takřka ode dna se zdá ještě mnohem vyšší. Ale to je jen začátek, turisté před sebou mají zhruba hodinový výstup po ochozech, schodech a lávkách nad bouřící vodou, občas je skály svírají, až se tají dech, aby po pár krocích rozevřely trochu svou náruč a daly nahlédnout na poutavá místa. Opakuji - i tady by mohli mít Tolkienovi elfové svou Roklinku, kam doputoval hobit Frodo, čaroděj Gandalf a další členové Společenstva prstenu.
Vyhlídky a strmé skály občas zpestří přítomnost milovníků canyoningu. Tito návštěvníci si zde řeky užívají nejen pohledově, ale vysloveně se s ní přátelí. Pokouší se udržet balanc v její silné vodě, skáčou do ní z balvanů, mizí pod její hladinou, občas musí mít pocit, že se ocitli na tobogánu...
My klasičtější turisté jdeme nad nimi a díky nim máme zase o něco větší představu, jak že je ta řeka pod námi nejen hlasitá, ale i silná. A počítáme schody pod sebou. Právě jsme došlápli na čtyřstý, ale na konci ještě zdaleka nejsme.
V nejvyšším místě je nejen cíl, obrátka a výzva ke zpáteční cestě, je tu také malý pomník. V roce 1974 tu postihla školní výlet tragédie - tři desítky děvčat si tu chtěly udělat skupinové foto, dřevěný most ale nevydržel a osm dívek ve vodách řeky zahynulo. Poté byla soutěska uzavřena a cesty a jejich doplňky zrekonstruovány tak, aby podobné neštěstí bylo vyloučeno. Musím říct, že všechny visuté chodníky, schodiště a lávky dnes působí velice bytelně a bezpečně.
| PŘÍŠTĚ budeme pokračovat v rakouské cestě, v hlavní roli se tentokrát ocitne Mozartovo rodiště - Salcburk. |
