S kamerou na cestách: K jezeru Lago di Como do mramorového dómu i zámku v pralese

Úvod patří nejjižnějšímu cípu jezera, kde v roce 195 př. n. l. Římané založili pevnost Comum. Dnes na témže místě stojí bezmála osmdesátitisícové město Como. Sídlo, jemuž každopádně na půvabu přidává jezero obklopené zelenými vrchy, ale které toho nabízí k vidění o dost víc. Například muzeum a sochu jednoho významného rodáka-fyzika. Právě v Comu se totiž v roce 1745 narodil Alessandro Volta.

Jeho muzeum těsně u vodní plochy jsme minuli při úvodní procházce, která naši kameru dovedla po nábřeží k nástupní stanici pozemní lanovky. Ta zájemce vozí z nadmořské výšky 198 metrů téměř o půl kilometru výš k obci Brunate. V cílové stanici lanovky, ne nepodobné dopravnímu prostředku, který vozí turisty nad Prahu na Petřín, je vynikající vyhlídkové místo.

Na část jezera, jehož celková plocha zaujímá 146 kilometrů čtverečních a hloubkou se propadá až 410 metrů pod hladinu, ale i na celé město Como. Z vyhlídky je mj. dobře vidět jeho hlavní architektonickou památku – dóm. Jen co se pokocháme právě dobytou vyhlídkou, právě na dóm se podíváme hezky zblízka.

Jsme zpátky dole ve městě – před chvílí avizovaná cesta nás dovedla k dómu budovanému od konce 14. století až do roku 1770. Jedná se tak o stavbu se znaky gotickými, renesančními i barokními. Poslední sloh zejména – a zcela nepřehlédnutelně – reprezentuje kupole, na niž je úchvatný pohled zdáli a snad ještě úchvatnější zdola z interiéru.

Což se týká nejen této části pozoruhodné stavby. Zejména hlavní průčelí se svou výzdobou k sobě vábí zraky pozorovatelů, ovšem po vstupu dovnitř je dojmů ještě víc. Sochy, obrazy, klenby a kupole vysoko nad hlavami, tapisérie s biblickými motivy – to je jen část spatřeného...

Relativně v blízkém sousedství stojí další pozoruhodný svatostánek – románský kostel San Fedele. Nahlédneme pochopitelně i sem.

U jezera Lago di Como navštívíme při této cestě ještě jedno místo. Po západním břehu se vydáme zhruba pětadvacet kilometrů na sever do obce Tremezzo.

První tu do oka pochopitelně padne jezerní plocha, vyhlížející mj. i jako mořská zátoka strážená výraznými vrchy. Přímo před námi je k vidění ostrý výběžek oddělující obě jižní „větve“ jezera – na výběžku má své sídlo lázeňské letovisko Bellagio.

Jen o málo později se pohledy zachytí dalších dominant na jezerním břehu. Jsou jimi renesanční a barokní vily. Do jedné z nich teď vedou naše kroky. Říká se jí Villa Carlotta. Jméno dostala po kněžně Sasko-Meiningenské, matce jednoho z majitelů.

Podobně jako v případě comského kostela i zde se zdají být interiéry podstatně rozsáhlejší než při pohledu na celou stavbu. Jsou ovšem nejen rozlehlé, ale především skvostně vybavené nábytkem, obrazy a sochami.

K nabídce vily patří také rozsáhlá, sedmihektarová zahrada. Spíše se hodí říci botanická zahrada – místy dokonce s parametry dobře udržovaného pralesa. Koncem května, kdy jsme vilu navštívili, vše kvetlo – zejména azalky, rododendrony, kamélie... Nad šťavnatě zelenými trávníky a záhony stály majestátní palmy a ještě majestátnější sekvoje, zpěv ptáků se mísil s bubláním potůčku a jemným syčením zavlažovacích prostředků (v části pralesní vytvářející potřebný mlžný opar)... Místo idylické i vysloveně léčivé.