S kamerou na cestách: Divokou soutěskou ke starým krétským mlýnům

Slunce rázem pere tak nezvykle, že nejmoudřejší bude vyhledat stín v některé ze soutěsek, jimiž jižní pobřeží doslova hýří. Nejznámější je tu osmnáct kilometrů dlouhá Samaria, ale působivý pocit z putování v sevření vysokých skalních stěn lze zažít i jinde. Například v těsném sousedství letoviska Plakias.

Jižní, velice členité a vysloveně dramatické pobřeží ukrývá soutěsek celou řadu. I u Plakiasu jich je víc, minimálně dvě jsou skutečně důstojným reprezentantem přírodních krás uvedeného druhu. Poměrně v těsné blízkosti hotelů a pobřežní komunikace lze vstoupit do soutěsky Kotsifou.

Nejprve ale podnikneme cestu vzhůru do kopců, protože k dalším skvělým vlastnostem největšího řeckého ostrova patří spousta vyhlídkových míst. Vidět je z nich na další kopce do vnitrozemí, na pobřeží, na Libyjské moře – a také na hluboké zářezy soutěsek.

Naše cesta stoupá olivovými háji, aby po zhruba třech kilometrech vyústila v obci Selia. Za povšimnutí stojí poměrně vodnatý potok, který nás provází zhruba polovinu cesty – a s nímž se ještě setkáme. Z Plakiasu se Selia minout nedá. K vidění jsou nad letoviskem dvě obce (ta druhá je Myrthios) a my své zraky upínáme k té, která je při pohledu od moře nalevo. Její kostelík se žlutou fasádou je navíc svého druhu majákem. Stojí zhruba dvě stě metrů nad mořskou hladinou a právě od něho je skvělá vyhlídka na plakiaskou zátoku. Ale i na zbytek obce Selia, která se se svými bělostnými domy a domky krčí pod dohledem vzdálených hor i blízkého svatostánku.

Slunce hýří paprsky, takže teď už je opravdu rozumné vyhledat stín. A ponořit se do již jmenované soutěsky Kotsifou. Nejprve se proto trochu vrátíme zpět a vyhledáme zurčící potok. Vede nás nejen do soutěsky, kde bude stále víc a víc přibývat zástupců flóry, až nakonec ve finále staneme na místě a dál se neprotáhneme. Potok nás vede i ke dvěma starým mlýnům.

Bedekr sice tvrdil, že mlýny by tu k vidění měly být dokonce tři, ale třetí jsme nenalezli, ač jsme zrak napínali sebevíc. Už ten první – zhruba kilometr od pobřeží – připomínají jen skromné ruiny. V podstatě jde jen o část obvodových zdí. Ale s pozadím tvořeným tu suchými vrchy, tu olivovými háji – a nebo také modrou mořskou plání – se pojednou zdálo, jako by ty ruiny maličko ožily. Rozhodně nepřipomínaly jen nějaké zapomenuté kamení.

Po dalším kilometru v těsném sousedství potoka v džungli tvořené nejen piniemi, ale v tomto místě i spoustou opuncií, se jako strážný varovný prst zdvihá další kamenná stavba. I ta už dávno nemá mlýnské kolo, vlastně tu zbyla jen vysoká kamenná zeď, která při pohledu zepředu disponuje zvláštním kouzlem. Jako kdyby právě vystoupila z Tolkienových knih.

Přímo pod mlýnem se krčí malá bělostná stavbička – je jí kaple. Jedna z mnoha, které jsou na stezkách na Krétě k vidění.

Nyní změníme nejen místo (z jižního pobřeží se přemístíme na severní), ale i charakter navštíveného cíle. Opustíme končiny, kam turisté zacházejí – ke své škodě – spíše sporadicky a vrhneme se do náruče místa přesně opačného. Společně s davy dalších turistů „zaútočíme“ na město Rethymno.

Dvacetitisícové město disponuje poměrně širokou nabídkou: přístav, chrámy, kostely, muzea a další památky. Ovšem nad tím vším ční – v přeneseném i geografickém slova smyslu – benátská pevnost.

Na skále připomínající malý poloostrov byla vybudována v 16. století. Její stavba trvala deset let a dokončena byla v roce 1583. V roce 1645 padla do rukou Turkům a ti ji drželi ve svém vlastnictví něco málo přes 250 let.

O dějinách vyprávějí i samy stavby, které návštěvníky vítají. Už zdáli je patrná kopule mešity paši Ibrahima, která zabrala místo, kde původně stála benátská katedrála. Objektů je tu pochopitelně mnohem víc –  kromě svatostánků zde stála nemocnice, muniční sklady, nádrže na dešťovou vodu a pochopitelně sama pevnost. Z jejích hradeb je nádherná vyhlídka, nejen na přístav a pobřeží.

Holý, suchý, okrovou barvou charakteristický vrch s několika palmami a stavbami, jež se barevně od přírodního okolí neliší, má své vlastní kouzlo. Z některých úhlů pohledu se snadno podlehne dojmu, že se člověk i s celou pevností ocitl někde hodně daleko od moře. Třeba v pouštní oáze.

Na závěr tohoto jihoseverního putování Krétou ještě v Rethymnu nahlédneme do vnitřního města. Kolem přístavu nás cesta vede k lodžii (bývalý klub benátské aristokracie ze 16. století), vzápětí míjíme kašnu Arimondi z roku 1629 a její lví hlavy chrlící vodu a procházku dokončíme u mešity.

A pochopitelně vnímáme, jak kolem nás vše víří, neopomeneme občas nahlédnout do otevřených dveří kostelů, registrujeme kreslíře odevzdaně čekajícího na zákazníky, procházíme kolem spousty obchodů, kde si lidé prohlížejí kabelky, trička, sandály, pročítají si sdělení na vinětách lahví a těší se ze slunce, jež na Krétě – v očích Středoevropanů určitě – je opravdu vlivnou mocností.