S kamerou do Provence za romantickými hrady a místy, kde maloval van Gogh

Cesta nás v tuto chvíli zavedla do Arles. Jedná se o další z řady půvabných sídel na jihu Francie – tentokrát jsme vkročili do padesátitisícového města, jež svou krásou ovlivnilo celé zástupy návštěvníků.

V závěru 19. století se k nim přiřadil také malíř Vincent van Gogh. Žil zde jen rok a čtvrt (od února roku 1888 do května 1889), a to umělecky velice intenzivně, což dokládá následující miniinventura: za uvedené období zde vytvořil dvě stovky maleb a zhruba stejný počet kreseb. Žluté slunce, zelené cypřiše či pole v zapadajícím slunci – to vše ho inspirovalo i uvádělo v nadšení.

Arles pro obdivovatele z dob o více než o století pozdějších má v zásobě spoustu pozoruhodností, nejen již zmíněnou zpřízněnost se slavným výtvarníkem. Za zmínku určitě stojí kostel a křížová chodba Saint-Trophime z 12. století a především věhlasný amfiteátr.

V Arles vyrostl amfiteátr v 1. století našeho letopočtu s kapacitou 20 tisíc diváků. V průběhu staletí sice přišel o třetí patro, přesto lze souhlasit s tvrzením, že zůstal dokonale zachován. Když člověk stojí v místech, kde řady pro diváky dospěly do nejvyšších míst a kde tak má pozorovatel mimořádný rozhled, nechce se mu věřit, že stavbě kolem něho a pod ním je už téměř dva tisíce let.

Pětadvacet kilometrů severně od Arles se nachází další pozoruhodné město – Tarascon. Na řeku Rhonu tu shlíží majestátní zámek, v jeho těsném sousedství stojí kostel sv. Marty. Právě v interiéru tohoto svatostánku jsme zahájili prohlídku místa. Zmíněná světice, jejíž jméno kostel nese, je v Tarasconu uctívána, každoročně se tu konají slavnosti k její poctě. Podle pověsti dokázala zkrotit nebezpečnou saň.

Jednoznačnou dominantou města je ale Zámek krále Reného (Chateau du Roi René). Jako vodní hrad jej začal v roce 1401 stavět Ludvík II., objekt ovšem dostavěl a v renesančním duchu přebudoval jeho syn René. Dlouhá staletí zde bylo vězení, od roku 1926 se začalo s restaurováním, takže dnes je to jedna z řady skvostných turistických nabídek.

Na pohled zaujmou nejen masívní, oblé, až 50 metrů vysoké věže, ale i interiéry a korunu všemu (řekl bych korunu přímo královskou) nasadí vynikající vyhlídka z nejvyšších zámeckých partií.

Opět nás nečeká žádný dlouhý přesun, zhruba jen 15 kilometrů východním směrem a vstupujeme do středověkého města s ruinami monumentálního hradu. Jsme v Les-Baux-de-Provence.

Malá vesnice a kdysi mocné sídlo provensálských vládců se nachází na 900 metrů dlouhém a 200 metrů širokém vápencovém ostrohu, který strmě ční nad údolím Rhony. Viditelný je již zdálky – a úměrně tomu pochopitelně nabízí i mimořádný rozhled po krajině.

Ve středověku zde žily zhruba tři tisíce obyvatel a místo bylo proslulé coby centrum trubadúrů. V současnosti má ves necelých pět stovek obyvatel – což ovšem v sezóně zdaleka neplatí, protože se sem valí davy turistů.

Není divu, místo je to nádherné. Dlouhá plošina návrší, zelená, mírně zvlněná  krajina pod ním, venkovské domy a před nimi tu a tam trsy levandule, na nejvyšším místě hrad kynoucí návštěvníkům, aby neváhali a určitě se přiblížili...