S kamerou do fantaskní krajiny Labských pískovců a na Bouřňák

Na úvod jsme zastavili v obci Tisá (zhruba 15 kilometrů západně od Děčína), kde vzápětí vstoupíme do skalního města. Na severním okraji obce rostou ze země působivé skalní útvary až 70 metrů vysokých pískovcových věží, známých pod jménem Tiské stěny.

Území je to – jak bývá v podobných případech obvyklé – velice členité a dramatické, přesto člověka tak trochu překvapí, že se sem ještě před sto lety lidé odvažovali jen výjimečně a že do roku 1918 byl do zdejšího skalního města zakázán vstup bez asistence místního průvodce.

Od těch dob se změnilo mnohé. Ne snad, že by dnes byli lidé o tolik statečnější, spíše jde o to, že již od 19. století bylo toto místo postupně upravováno, že se tu začaly budovat přístupové cesty, takže nakonec nic nebránilo tomu, aby Tiské stěny byly zpřístupněny veřejnosti.

Turistickým návštěvníkům dnes slouží dva okruhy začínající i končící na Skalním náměstí. Kratší vede po modré, delší po červené značce a oba nabízejí pohledy na spoustu skalních útvarů nejrůznějších jmen. Mj. se tu tedy potkáváme s Úly, Sloní nohou, Janusovou hlavou, Skalním hradem, Přimáčknutým krejčíkem či Velrybou – a dalšími téměř sedmi desítkami pojmenovaných skal.

Kromě toho je tu k dispozici i několik míst s vynikajícími výhledy na skály, ale i na blízké okolí skalního města.

V polovině cesty mezi Tisou a Děčínem se nachází nejvýznamnější stolová hora oblasti – Děčínský Sněžník.

Nápadná krajinná dominanta (na délku měří skoro tři kilometry, nejvyšší vrchol je 723 metry nad mořem) toho nabízí k vidění víc než dost. Nejen že tu byla v roce 1864 postavena třicet metrů vysoká kamenná rozhledna, z níž se hravě dohlédne k saským sousedům, stejně jako na Lužické hory, Krušné hory či České středohoří. Děčínský Sněžník disponuje i nemalou zásobou přírodních krás.

K těm bezesporu patří nejsevernější okraj, jemuž se říká Drážďanská vyhlídka. Je odsud – jak ostatně napovídá název – skvělý rozhled, pozorovatele zcela jistě potěší i pohled na krajinné dispozice zmíněného místa. Skály, koberce borůvčí, řídký porost jehličnanů na samém konci vyhlídky postupně ve směru do centra hory měnící se v les…

Na jiných místech člověka zase překvapí březové háje a záplava vzrostlého kapradí. A pochopitelně další skály po obvodu, z nichž se naskýtají další mimořádné výhledy.

Měníme lokalitu, míříme dál na západ, do míst, které již patří k podhůří Krušných hor. Jedním z měst v této oblasti je Duchcov.

Památkou číslo jedna je tu barokní zámek, tvořící jednu ze stran náměstí. Současnou podobu získal koncem 17. století, nicméně to byl již třetí rozhodující stavební krok. Na samém počátku tu totiž stál hrad, který byl v 16. století přestavěn na renesanční zámek. Asi se nelze nezmínit, že na duchcovském zámku žil v letech 1785–1798 Giacomo Casanova. Tak se zmiňujeme…

Po pěti kilometrech jízdy na severozápad na nás čeká další pozoruhodný cíl – Osek. K zastávce tu láká zejména rozsáhlý cisterciácký klášter – založen byl ve 12. století a v dalších staletích prošel rozsáhlým stavebním vývojem.

Klášterní komplex vytváří řada objektů, jádrem je konventní chrám Nanebevzetí P. Marie. Kromě stavebních prvků tu pro pozorovatele hraje nikoliv nepodstatnou roli situování zmíněných objektů. Krušné hory se tu již zřetelně hlásí o slovo.

A aby nezůstalo jen u toho „hlášení se“ a abychom krušnohorské vrchy nesledovali pouze z dálky, na jeden z reprezentativních zástupců pohoří teď právě vyrážíme. Z Oseka je do míst jen těsně pod jeho vrcholem nějakých deset kilometrů. Řeč je o Bouřňáku.

Skvělý vyhlídkový vrchol (869 m. n. m.) je opatřen chatou, lyžařským areálem a také přírodní památkou Buky na Bouřňáku – tu tvoří starý bukový porost vlivem zdejších klimatických poměrů zkroucený do pozoruhodných útvarů.

V cíli této cesty zmiňme ještě jeden údaj: do krajiny v tuto chvíli hledíme z poměrně deštivého místa, ročně tu naprší zhruba 900 mm. Což ve chvíli našeho pozorování naštěstí nebyla aktuální charakteristika.