Chronicky nemocná Češka vylezla na Everest. Při sestupu ji postihla sněžná slepota

Fascinaci Everestem si Benešová pamatuje už z dětství. Horu, která se v nepálštině jmenuje Sagarmatha, poprvé viděla v televizi, když jí bylo zhruba pět let. „Od té doby se vlastně začal psát příběh jedné malé treperendy,“ prozrazuje Češka pro Novinky. „Trval přibližně 25 let, posledních osm let intenzivněji a za uplynulé tři roky jsem se snažila připravit tak, jak nejlépe jsem dokázala.“

Trénink Benešová nepodceňovala, naopak dřela – plavala, skákala přes švihadlo, běhala, jezdila na kole či přes zimu na rotopedu, otužovala se. „Narvala jsem si do batohu 20 kilogramů písku a chodila s ním po kopcích. Svalové horečky byly na denním pořádku,“ konstatuje.

Co se týče pohybu, nebyla přitom žádný zelenáč. V minulosti například prošla v celé šíři Pacifickou hřebenovku, o které napsala i knihu, vyrazila na pouť do Santiaga anebo vylezla na Kilimandžáro. Každá z cest jí dala cenné zkušenosti. „Jedna mě naučila být sama, druhá mě naučila vytrvalosti, trpělivosti a psychické odolnosti. Ale samozřejmě jsem si na Everestu také vylámala zuby, je to expedice úplně jiného druhu,“ připouští Benešová.

I proto strávila v Nepálu celkem dva měsíce a vylezla na další dvě hory, aby se připravila a zdokonalila. Výšková nemoc a další komplikace na sebe přesto nenechaly dlouho čekat. „Měla jsem zánět močového měchýře, při slaňování jsem si otočila kotníkem. Trpěla jsem migrénami a chytla bacil, který mi způsoboval právě výškovou nemoc.“ Vše ale nakonec překonala a nevzdala se.

Na výstupu je podle ní nejtěžší právě nadmořská výška. V pěti tisících metrech se nachází základní tábor a od té doby jdou lezci už jen výš a výš. Tělo si kvůli tomu neodpočine a zima na energii rovněž nepřidává. „Rekonvalescence po nemoci vlastně ani není možná, léčila jsem se za běhu,“ svěřuje se.

Benešová navíc chtěla zkusit výstup bez kyslíku. Sice si ho s sebou nesla, ale sáhla k němu až v krajní nouzi. Jenže si na něj nemohla zvyknout. „Šlo mi to s ním paradoxně ještě hůř,“ pokračuje a dodává, že měla pocit, že se v masce dusí. Snažila se proto stabilizovat dech, synchronizovat nohy a jít pomalu. „Ale nešlo mi to. Střídavě jsem tedy kyslík měla a neměla. Těžko říct, co jsem podělala, ale něco bez debat ano, nezvládla jsem to,“ přiznává.

Na vrchol lezla jen s jedním průvodcem. Mimo jiné proto, že se snažila ušetřit. „Jsem starej strejda Skrblík a obrovský škudlil, takže si dokážete představit, jak jsem se cukala, když jsem slyšela konečnou částku,“ říká Češka o vysokých nákladech, které výstup na Everest provázejí. Zájemci si totiž musí koupit povolení, zajistit si šerpu, vybavení… Cílová cena tak může být klidně i dva miliony. „Já jsem se vešla kolem té půlky,“ konstatuje Benešová s tím, že měla jen jednoho guida a rozhodla se expedici pojmout komorně.

Stanout na vrcholu bylo podle ní neuvěřitelné. O zážitku napsala na svém Instagramu: „Roky jsem se v tichosti připravovala, trénovala několik hodin denně, snila o tobě, čekala. A byla jsi přesně taková, jakou jsem tě potřebovala mít. Nesmírně krásná, nesnesitelně bolavá a neskutečně těžká. Matka hor, Matka země.“

Benešová zdůrazňuje, že Everest nepokořila ani nezdolala, jen měla to štěstí stanout na jeho vrcholu. Mimo to tvrdí, že výstup je jen polovina expedice, sestup je totiž mnohem náročnější i kvůli tomu, že z lidí často opadne euforie.

V tomto konkrétním případě měla zkušební rotace při přípravě na finální výstup ještě jednu nevšední zápletku – Benešové a jejímu průvodci se totiž podařilo zachránit lidský život. „Klučina měl akutní výškovou nemoc, byl mimo sebe a byl zrovna výjimečně sám. Kvůli vichřici nemohla ani vzlétnout helikoptéra. Můj šerpa se proto rozhodl, že lezce převedeme sami přes ledopád Khumbu, což je nejnebezpečnější a nejtechničtější část Everestu,“ popisuje Češka.

Doplňuje, že se v tu chvíli neskutečně bála. Stačila totiž jediná chyba či jediný krok vedle a všichni mohli spadnout. „Smrt tam byla všude.“ Pomalým krokem nakonec všichni sešli zpět do základního tábora, cesta trvala šest hodin. „Zvládli jsme to, klučina to přežil,“ říká úlevně Benešová s tím, že množství horolezců na Everestu zahyne právě při cestě dolů, když jsou unavení.

Komplikace s sebou nesl i finální sestup z Everestu do základního tábora. Postihla ji takzvaná sněžná slepota, což je akutní poškození oční rohovky UV zářením. Z ní se česká dobrodružka zotavuje i po návratu domů.

Specifické také bylo, že Benešová trpí Crohnovou chorobou, tedy chronickým onemocněním trávicího ústrojí. Tomu musela výstup rovněž uzpůsobit. „V Nepálu jsem velmi dbala na pravidelnost jídla, hodně polévek, teplých čajů a vody. V základním táboře mě neskutečně vykrmovali, na rýži a vajíčka se nemůžu pořád ani podívat,“ usmívá se.

Přesto při výstupu několik kilogramů shodila. „Ta fyzická zátěž byla prostě obrovská,“ připouští. „Byly chvíle, kdy jsem byla neskutečně fyzicky i psychicky vyčerpaná. Několikrát jsem brečela, v Campu 4 jsem byla úplně na dně, to byla jedna z nejtěžších chvil, kterou jsem kdy zažila.“ Ani tehdy se však lezkyně nevzdala.

Co se jí vlastně podařilo, dochází Benešové pořádně až po návratu domů. „Lezla jsem ale po fixních lanech, takže o nějakém brutálním vrcholovém výkonu taky nemůže být řeč. Horolezci si můžou říkat lidi jako Mára Holeček, Honza Trávníček a Klára Kolouchová, které teda všechny zbožňuju a moc je obdivuju.“

Přestože byl pro Benešovou výstup na Everest celoživotním snem, má v kapse i nějaké další. Velkým cílem je pro ni také založení rodiny. „Myslím, že děti budou dost velká meta,“ uzavírá.