Rychlebské hory: Prvotřídní stopy vás zavedou i do Polska

Vybírat můžete z několika barevně odlišených okruhů v délce od tří do sedmnácti kilometrů, přičemž jednotlivé trasy v celkové délce zhruba sedmdesáti kilometrů, které jsou různě náročné také co do převýšení, se dají kombinovat. Některé vedou nejenom po státní hranici, ale i několik kilometrů do vnitrozemí Polska.

Na okruhu s názvem Pohádka se dostanete k historickému trojmezí Moravy, Slezska a polského Kladska, které označuje kámen umístěný asi půl kilometru pod Smrkem (1127 m n. m.), nejvyšším vrcholem Rychlebských hor.

K výchozímu bodu běžkařských tratí je nejlepší zamířit z Velkého Vrbna sedačkovou lanovkou, která patří ke skiareálu Paprsek s jedním z největších snowparků v republice. Nahoru lze vyrazit samozřejmě i na lyžích, ale v tom případě počítejte se dvěma sty výškovými metry navíc. Parkoviště je sice k dispozici rovněž u horní stanice lanovky, jenže na stránkách paprsek.cz, kde najdete všechny potřebné informace, se dočtete, že jeho kapacita nestačí, a auto je tak výhodnější nechat dole.

Jedna jízda lanovkou přijde na stovku, platit lze pouze hotově. Parkování je zdarma. U chaty Paprsek v nadmořské výšce 1077 metrů se kromě nástupního místa pro běžkaře nachází křižovatka turistických cest. Jednou z nich je červeně značená evropská dálková trasa E3, která v celkové délce téměř sedmi tisíc kilometrů vede ze Španělska do Bulharska a v Česku prochází prakticky všemi pohořími při severní hranici.

Po této hřebenovce se dostanete jak na Králický Sněžník, tak na druhou stranu na Ramzovou a dál na hlavní hřebeny Hrubého Jeseníku. V chatě Paprsek, jejíž historie sahá do počátků třicátých let minulého století, se můžete najíst i ubytovat po celý rok. Nápad postavit v těchto místech zázemí s občerstvením a možností přespat dostali tehdy zástupci organizace německých turistů ze Starého Města pod Sněžníkem.

Rozhodující roli při výběru lokality hrála poloha na rozsáhlé náhorní plošině blízko hranic. Místo si brzy kromě pěších turistů oblíbili i příznivci sjezdového a běžeckého lyžování. Za dobrého počasí je odtud vidět masiv Králického Sněžníku, údolí Moravy i hřeben Hrubého Jeseníku. Od loňského července spatříte i novou Dalimilovu rozhlednu na protějším kopci Větrov (918 m n. m.).

Chata svými rozměry připomínajícími spíše horský hotel vznikla v rekordně krátkém čase díky sbírce, která zahrnovala i vybudování vodní elektrárny. Práce byly zahájeny v květnu 1932 a za čtvrt roku se objekt pod názvem Schlesierhaus (Slezský dům) mohl slavnostně otevřít. Na svou dobu byl mimořádně dobře vybaven - byla tam už zavedena teplá i studená voda, klientům sloužil i elektrický proud vlastní výroby. Po válce přešel do vlastnictví státu, následně připadl Jednotě a později Státním lesům.

Dlouhá léta sloužila chata, už jako Paprsek, především k podnikové rekreaci a díky tomu se udržela v dobrém stavu. V roce 1993 ji koupila firma manželů Mikových, kteří u horní stanice lanovky nechali před třinácti lety postavit dřevěnou kapličku s šindelovou střechou.

Podnětem byl mimo jiné fakt, že se na Paprsku konalo čím dál více svateb. Miloslav Mika pro kapli zasvěcenou svatému Kryštofovi, patronovi pocestných a poutníků, získal dnes už téměř stoletý zvon ze zaniklé osady Grund Messinghammer.

Interiér je vybaven lavicemi vyřazenými z kostela ve Vidnavě a stěny zdobí výrazné malby znázorňující křížovou cestu od někdejší československé horolezkyně Diny Štěrbové. Mnozí hosté i kolemjdoucí včetně polských turistů, kteří se v kapličce zastaví, nechají příspěvek na její renovaci, údržbu či nákup živých květin. V době naší návštěvy poslední lednový den stál uvnitř ještě ozdobený stromeček a betlém.

V aplikaci mapy.cz jsme si naplánovali dvacetikilometrovou trasu kombinující především dva okruhy - Malý a Velký Šengen - se závěrečnou zajížďkou k Dalimilově rozhledně. Přestože jsme podle výpočtů měli nastoupat kolem šesti set metrů, subjektivně nám to připadalo mnohem méně. Trasa z velké části vede lesem tvořeným především smrky a buky. Ve vyšších partiích je porost zakrslejší a méně hustý, takže některé úseky náhorní plošiny připomínají rovné pláně.

Právě pestrost terénu je kromě vzorné údržby stop a značení další předností zdejšího areálu. Už po kilometru se dostáváme k prvnímu hraničnímu kameni, který zároveň označuje začátek asi nejhezčího úseku. Hřebenová cesta přes Travnou horu (1125 m n. m.) se klikatí podél hranice, takže chvíli jste v Česku a chvíli v Polsku.

Po kilometru a půl se stáčí do polského vnitrozemí. Přibližně za šest kilometrů po lesní cestě dorazíte k jedinému odpočívadlu na trase (pokud nepočítám přístřešek téměř hned u startu) v podobě patrové útulny.

Odtud pokračujeme víceméně po vrstevnici podél hraniční Polské hory (1107 m n. m.) a projíždíme přírodní rezervací Puszcza Śnieźnej Białki, což je „divočina“ rozkládající se ve výšce 960 až 1086 metrů nad mořem. Jeden z nejlépe zachovaných zbytků horského bukového lesa v Sudetech, v němž můžete narazit i na muflona, se vyznačuje mýtinkami podél cest a pěšin. O ochranu pralesa se v 19. století zasadila tehdejší majitelka revírů kněžna Marianna Oranžská, která oblast nazvala Rájem.

Po čtyřech kilometrech opět překračujeme hranici, tentokrát na českou stranu, a za dalších pět jsme zpátky před Paprskem. Odtud si dáme celkem prudký, kilometr a půl dlouhý sjezd pod vrchol Větrov s Dalimilovou rozhlednou. K ní je to od rozcestníku ještě několik set metrů do mírného kopce.

Třiatřicetimetrová kamenná stavba se dvěma vyhlídkovými věžemi s cimbuřím a vstupním sálem s lomenou klenbou vznikla v historizujícím stylu coby replika rozhledny, která stála od roku 1899 na vrcholu Králický Sněžník.

Díky iniciativě Kladského spolku začala její stavba v červenci 1895, ale kvůli obtížným podmínkám, především nízké teplotě a sněhu, práce probíhaly pouze v letním období po dobu několika let. Po první světové válce se rozhledna ocitla na polském území, kde postupně vlivem povětrnostních podmínek a nedostatečné péče chátrala, až se v roce 1973 rozhodlo o jejím odstřelení. Loni v červenci se však někdejší výrazný symbol do regionu vrátil, i když o nějakých deset kilometrů východněji.

Od rozhledny, kterou v zimě můžete obdivovat jen zvenčí, je to zpátky na parkoviště u lanovky ve Velkém Vrbně jen kilometr a půl, celou dobu z kopce. Posledních několik desítek metrů je však namístě velká opatrnost, protože terén je nejen prudký, ale obtížně se na něm brzdí, zvlášť když povrch zledovatí. Vzhledem k tomu, že tento závěrečný úsek končí na silnici s provozem, je bezpečnější si běžky sundat.