Článek
Může být sladkovodní ryba skutečně lidožravá? V Indii v podstatě každá. V druhé nejlidnatější zemi světa je totiž zvykem spalovat mrtvé a jejich popel následně vsypat do řeky. Ovšem dřevo je v Indii velmi drahé, a proto se lidská těla pouze opálí. Ryby všech velikostí tak můžou hodovat na lidských ostatcích, které po tisíciletích berou jako přirozenou potravu.
Vyrazili jsme do divočiny k hranicím Corbettova národního parku. Bylo vedro k zalknutí a při úmorném čekání na první záběr nás přemáhal spánek. Ten jsme si ale nemohli dovolit. Pohybovali jsme se totiž v místech, kde každoročně zemře mnoho lidí po útocích tygrů a divokých slonů. Den skončil bez sebemenšího úspěchu.
Další den jsme zamířili proti proudu řeky a dočkali se prvního úlovku. Sice byl malý, ale dával nám naději. Míjeli jsme vesničky, kde nám lidé vyprávěli další a další hrůzostrašné historky. Goonch v nich útočil na lidi a jednomu farmáři strhl i statného buvola. Pro místní byl tento sumec jednoznačně postrachem řeky. Nám ale pořád unikal.
Čas utíkal a období monzunových dešťů bylo na spadnutí. Putovali jsme dál na sever, až jsme se dostali na hranice s Nepálem, k soutoku řek Kálí a Saryu. Doufali jsme, že v některé z hlubokých tůní by mohly velké ryby odpočívat pod skalními převisy. Jakub si nasadil šnorchl a brýle a zmizel pod hladinou. Pročesával dno řeky a nevěřícně pozoroval, jak mu před očima ožívaly nehybné balvany. Nakonec vyplašil pět nebo šest velkých sumců.
Každopádně s rybolovem v těchto končinách byl konec. Vrátili jsme se proto zpátky na jih, do údolí tygrů. Pro úspěch expedice jsme udělali maximum a rozhodli jsme se to ještě jednou zkusit. Byl to spíš zoufalý pokus, který ale přeci jenom vyšel. Po napínavém souboji, ve kterém Jakub chvílemi šlapal vodu, jsme se konečně dočkali. A při pohledu do velké tlamy plné ostrých zubů nám najednou všechny ty historky lidí připadaly zase o kousek pravdivější…
Další díl cyklu Rybí legendy Jakuba Vágnera vysílá program ČT1 ve středu 7. prosince ve 20.55 hodin.
