Rušná Marseille mění svou tvář

Svérázný kostel postavili jeho tvůrci v novobyzantském stylu. Má řadu orientálních prvků. Je zasvěcený Panně Marii Strážné. Kdysi v ní viděli svou ochránkyni hlavně rybáři a námořníci. Dnes v kostele najdete spoustu předmětů, které sem přinesli nejrůznější lidé jako výraz díků. Věří, že je tato světice zachránila při požárech, dopravních nehodách a v dalších dramatických situacích. Pozlacená a zhruba jedenáct metrů vysoká socha Panny Marie, která drží v náručí své miminko, stojí na špičce kostelní věže. Při západu slunce krásně září proti bleděmodré narůžovělé obloze.

K Notre Dame de la Garde jsme přijeli taxíkem rovnou z letiště. Připadalo mi symbolické, že to byly limuzíny na elektropohon. I ony jsou součástí proměn, kterými Marseille prochází. V minulosti měla pověst drsného a místy špinavého města, zejména v oblasti přístavních skladů a doků.

Ambiciózní projekt se snaží změnit tuto tvář města a už ji hodně změnil. Stačí projít po lávce z Pevnosti St. Jean, která stojí u vjezdu do starého přístavu, do moderní budovy Muzea civilizací Evropy a Středomoří. Přejdete z pěkně udržovaného středověku rovnou do současnosti. Muzeum je navíc obložené bloky ze speciálního betonu, který svými tvary připomíná krajku. Vytváří kolem budovy zajímavé výtvarné efekty, ale také ji ve vedrech příjemně stíní.

Z nedalekých přístavních skladů, které byly ošklivé a chátraly, vzniklo obrovské kulturní, stravovací a nákupní centrum se spoustou butiků i nejrůznějších služeb (Les Docks). V jednom z hezky stylizovaných obchodů jsem si vyzkoušel tradiční výrobu mýdla z olivového oleje a v jiném jsem zase ochutnal marseillskou specialitu, sušenky navette s aromatem z pomerančových květů.

Podobný charakter má i úplně moderní komplex budov naproti přes ulici nazvaný Terasy v přístavu. Najdete pod ním rozsáhlé podzemní parkoviště a nedaleko odsud také stanici metra i tramvají. Pokud chcete někam vyrazit na nákup, vřele vám tuhle zmodernizovanou část města doporučuji. Já tu nakoupil výborná růžová vína za velmi příznivou cenu.

Kuriózní mi připadala stará sýpka na obilí, která stojí hned vedle. Vzniklo v ní divadlo, kde se konají i koncerty. A tak bychom mohli dlouze pokračovat. Všechno je tu upravené, čisté a výtvarně velmi zajímavě řešené. Na nábřeží a k přístavištím lodí se dá vyrazit také na večeři nebo na procházku. Na jeho konci vznikají v areálu Euroméditerranée, jak se zdejší části města říká, moderní výškové budovy. Jsou v nich hlavně kanceláře a další vznikají. Na projektování všech těchto budov se podíleli přední architekti.

Motor zaburácel a voda za zádí našeho člunu začala pěnit. Vyrazili jsme ze zátoky za Muzeem civilizací Evropy a Středomoří směrem k Frioulským ostrovům. Leží asi pět kilometrů od vjezdu do zátoky Starého přístavu. Na jednom z nich stojí legendární pevnost If, kde bylo pochmurně proslulé vězení.

Alexandr Dumas sem situoval svůj romantický příběh o Edmontu Dantesovi, tedy hraběti Monte Christo. Zatímco ten odsud uprchl tajně prokopanou chodbou, většina skutečných vězňů tu prozaicky zemřela. Nebyli to jen kriminálníci, ale i odpůrci režimu, náboženští oponenti a revolucionáři. Všední život tu rozhodně nebyl žádná romantická pohádka.

Zajíždíme do zátoky s průzračnou vodou. Malí kluci, kteří jsou s námi ve člunu, hodí do moře pár kousků bagety a za chvilku se to kolem člunu hemží slušně velkými rybami. Jdu se vykoupat, ale dlouho v moři nevydržím. Na začátku sezóny je přece jenom ještě trochu studené. O co kratší dobu jsem plaval, o to déle jsem se pak věnoval na zádi člunu místnímu růžovému a různým dobrotám, které nám tam připravil kapitán jako improvizovaný piknik na vodě.

Slunce se klonilo k západu, moře jemně šplouchalo a v jeho hladině se odrážel ostrov. Ale nepanovala tady vždycky jenom idylka. Dodnes jsou na ostrově trosky špitálu. Kdysi tu nechávali v karanténě ty návštěvníky Marseille, kteří byli podezřelí, že mají infekční chorobu. Kosmopolitní přístav, kam po staletí připlouvali lidé z nejrůznějších zemí, ohrožovaly tyto nemoci častěji a vzhledem k počtu obyvatel i dramatičtěji než malá města ve vnitrozemí.

Vracíme se zpět a cestou se zastavíme v údolí Auffes. Pod oblouky starého mostu pomalu vplujeme do malé zátoky, kde se částečně zachoval kus rybářské vesničky. Dnes se stala součástí města. Jsou tu hospody jako třeba Chez Fonfon, kde nabízejí marseilleskou specialitu, rybí polévku bujabézu.

Fotím si romantická zákoutí ve starém centru města, v uličkách čtvrti Le Panier (Košík) přímo nad Starým přístavem. Tady prý leželo původní řecké město, ze kterého vznikla Marseille. Čtvrť trochu připomíná Malou Stranu směrem na Petřín a k Hradu. Škoda, že větší část Le Panier podminovali za války Němci a vyhodili původní domy do vzduchu, protože v jejich spletitých uličkách nacházeli podle nich útočiště odbojáři, levicoví aktivisté, židé a další „živly“. Historie Marseille byla často drsná a bouřlivá.

V centru města a kolem něj je k vidění spousta nejrůznějších památek, na rušné třídě La Canebiere pak najdete i řadu značkových obchodů. Když z ní z odbočíte doprava do ulice Cours Julien, narazíte na bezpočet butiků, bister, zajímavých restaurací a dalších atrakcí.

Na konci Starého přístavu, kde dnes kotví jen jachty nebo rybářské a výletní lodě, seděly na molu dvojice, ale také rybáři s pruty, kteří lovili ryby. Stojí tu také originální přístřešek z oceli, který jako zrcadlo odráží všechno pod sebou. Vznikají v něm zajímavé efekty. Na jeho stavbě se podílel světoznámý architekt Norman Foster. Tady, na konci přístavu, prodávají rybáři ráno své úlovky. Ale stojí tu také velké ruské kolo, ze kterého je krásný výhled na centrum města a v noci hezky svítí.

Hned vedle něj najdete restauraci Miramar, kde jsme si dali vyhlášenou bujabézu. Kdysi to byla polévka chudých, do které rybáři dávali všechno, co ten den neprodali. Dnes patří k nejdražším a nejvyhledávanějším polévkám v Evropě. Existuje dokonce charta bujabézy, která definuje, jak se má dělat a co musí obsahovat.

Musím uznat, že ze servírování bujabézy udělali v Miramaru docela obřad. Nejprve nám přinesli na tácu ukázat krásně naaranžované ryby, mořské plody a zeleninu, které v polévce vařili s provensálským kořením a s dalšími ingrediencemi. Proto měly žlutooranžovou barvu. Pak nám naservírovali samotný vývar, který byl žlutohnědý. A jako druhý díl pak tu samou polévku, tentokrát ale už s několika druhy rybího masa. Měla krásně aromatickou chuť.

Pokud budete mít příležitost, ochutnejte ji, klidně i v lidové restauraci. Neokusit tady bujabézu, to je jako přijet do Čech a nenapít se piva.