Nový hit? Diktátorská turistika

Portugalsko nedávno pobouřil plán vybudovat nové muzeum diktátora Antónia de Oliveiry Salazara. Má vyrůst, jak jinak, v jeho rodné vesnici Vimieiro u města Santa Comba Dao, necelých dvě stě kilometrů severně od Lisabonu. Mělo by vzniknout ve škole, která sousedí s diktátorovým rodným domkem.

Salazar byl nejdéle vládnoucím evropským autoritářem - vládl v letech 1932 až 1968. Zemřel o dva roky později, jeho režim padl v roce 1974. Muzeum se má jmenovat Středisko pro výklad nového státu (Estado Novo), jak se Salazarově éře říkalo.

Bývalí političtí vězni a levicoví aktivisté se obávají, že v muzeu půjde o glorifikaci diktatury. Jenže už v roce 2007 byl Salazar v televizním pořadu zvolen se ziskem 41 procent hlasů největším Portugalcem všech dob. Pokusy vydělávat na jeho popularitě byly dosud ojedinělé. V Santa Comba Dao už v roce 2012 zkoušel starosta Joao Lourenco zaregistrovat ochrannou známku vína s názvem Vzpomínka na Salazara. Ale neuspěl.

S čím Portugalci začínají, to jede v Itálii na plný plyn. Kult fašistického vůdce Benita Mussoliniho kvete hlavně v malém šestitisícovém městečku Predappio v regionu Emilia-Romagna. Tam se 29. července 1883 narodil místnímu kováři a učitelce Mussolini, průkopník fašismu, který v začátcích inspiroval Adolfa Hitlera. Poté, co jej na konci války partyzáni popravili a na milánské benzince pověsili za nohy, nalezl v roce 1957 místo posledního odpočinku na malém hřbitůvku svatého Cassiana v Predappiu.

Dnes se u rodinné hrobky Mussoliniů fotografují desítky holohlavých mladých mužů v černých košilích. Kondolenční kniha je plná vzkazů typu „Jsi jediný pravý bůh“ nebo „Děkujeme, Duce“. Oficiální čísla nejsou k dispozici, ale každý rok tam dorazí zhruba sto tisíc návštěvníků.

Bývalý starosta Giorgio Frassineti se přesto nevzdává naděje, že vybuduje muzeum, které by přibližovalo pravdu o temné etapě italských dějin. Zařídil i likvidaci několika obchůdků se suvenýry. Prodávaly se tam dopisní nože, mince, trička, slipy, hrníčky, víno, pivní půllitry či zapalovače s hesly „Věř, poslouchej a bojuj“ nebo „Proklet buď ten, kdo se vzdá“. Vše s motivem Duceho.

Přežil ovšem největší obchod Predappio Tricolore. Jeho majitel Pierluigi Pompiglioni je prý díky němu nejbohatší občan města. Hlavu si s tím neláme. „Fašismus je mrtev, Mussolini taky a naši zákazníci jsou jen pravičáci, kteří chtějí změnu,“ říká.

Největší obrat má na Duceho narozeniny, pak 28. dubna na výročí smrti a 28. října na výročí pochodu na Řím. V tyto dny se otevírala i rodinná krypta. Letos ale extremisty nadchl pravicový starosta Roberto Canali, který ji chce provozovat celoročně. Místní berou příval neofašistů jako nutné zlo a vítaný zdroj výdělku. Když byla krypta poslední dva roky kvůli opravám zavřená, stěžovali si hoteliéři, že na tom tratí.

Antifašistická a levicová uskupení však na Canaliho plán reagovala pobouřením. „Je smutné, že Predappio si všichni spojují s tím jediným, i když oblast nabízí více,“ říká Luca Capacciová z malé levicové stany Possibile. Celoroční provoz krypty by ovšem stál radnici na údržbě a zabezpečení třicet tisíc eur. A ty zatím Canali nemá.

Před rokem sem začala vozit turisty i britská firma Historical Trips. Název zájezdu: Vzestup a pád italského fašismu. V mžiku bylo vyprodáno. Z italské společnosti sice nostalgie po Mussolinim nikdy zcela nezmizela, ale teprve nynější pravicový populismus zbořil poslední tabu. Bývalý vicepremiér Matteo Salvini Mussoliniho bez rozpaků citoval a rád se ukazoval na místech spojených s Ducem.

Co do popularity si s Mussolinim nezadá muzeum v gruzínském Gori, rodišti Josifa Stalina. Vzniklo v roce 1957, čtyři roky po smrti sovětského vůdce. Strohá fasáda ve stylu socialistického realismu skrývá místnosti plné obrazů, snímků a osobních předmětů diktátora. Nechybí ani vagon, v němž jel Stalin v létě 1945 na postupimskou konferenci. V roce 2010 odstranili Stalinovu sochu z centra města a ta teď neslavně leží tváří k zemi na trávníku u muzea.

Průvodkyně nicméně vypráví s neskrývaným obdivem o chudém chlapci, který to dotáhl až na vrchol. Ani zmínka o zločinech, gulagu či vražedných čistkách z konce třicátých let. Jen u kolektivizace se přiznávají jisté potíže. „Ale kolchozy nakonec vznikly a bylo to dobře,“ dodává rychle průvodkyně.

Gruzínské dilema, co se Stalinovou památkou, občas přinášelo netradiční řešení. V roce 2013 šéf Národní turistické centrály Giorgi Sigua přišel s nápadem zaměřit se na čínské klienty, podobně jako Izraelci profitují z křesťanů. Za rok byl ale bez práce a stát se vzdal snahy o regulaci stalinské turistiky. „Loni navštívilo Gori 162 tisíc turistů,“ říká pokladní Taja Čubinidzeová. „Je to víc než kterékoli jiné muzeum v Gruzii,“ dodává. Z oficiálních míst ale nelze tato čísla ověřit, tam o Stalinovi nechtějí ani slyšet.

Naproti muzeu je obchod se suvenýry - talíři, hrníčky, bustami, těžítky, pery, dýmkami, zapalovači a tak dále. Prodavač tvrdí, že Stalin jen předstíral, že je komunista, ale v srdci byl prý gruzínský nacionalista.

V roce 2012 ministerstvo kultury rozhodlo, že muzeum musí upustit od oslavného tónu a zaměřit se spíše na jeho oběti. Narychlo vznikla místnost, v jaké probíhaly během čistek výslechy, a vynucovala se tam přiznání. Je to ale polovičaté, a pokud průvodci mohou, turistům ji raději zatají.