Řím jinak: Tajemněji a bez davů

Když už jste jednou v Římě, je těžké vynechat ty nejikoničtější památky slovy romantiků a nejhorší turistické pasti označením pragmatiků. Přesto, nebo právě proto, jsou v obležení lidských mas v každou roční dobu.

Asi nejlepším způsobem, jak si dnes užít pohled na Koloseum, je po vzoru Audrey Hepburnové v Prázdninách v Římě. Objet jej na skútru a rychle pryč. Pokud vám to přijde jako rouhání, zastavte se u něj, stejně jako u dalších „nej“ monumentů, během časných ranních nebo pozdních večerních hodin. V době, kdy mají otevřeno banky, totiž budete místo fascinace amfiteátrem, kde se bojovalo na život a na smrt, spíše svádět své vlastní malé boje s africkými prodavači selfie tyčí a korálků, kteří se nedají jen tak odbýt.

Lehce obskurní Řím má ale také něco do sebe a můžete na něj snáz nalákat cestovací parťáky, které nebaví házet přes rameno do fontány mince, o které se následně město přetahuje s církví, nebo stát několikahodinovou frontu před Bazilikou svatého Petra.

Bocca della Verità neboli Ústa pravdy patří k oblíbeným, ale naštěstí ne nejoblíbenějším zastávkám v Římě. Kruhová mramorová deska s obličejem říčního boha Tritona, datující se do 4. století našeho letopočtu, je obestřena pověstí. Kdo vloží ruku do jeho úst a zalže, už ji prý nikdy nevyndá. O nepravdivosti této legendy se dennodenně utvrzují dvojičky vyzbrojené digitální technikou, spořádaně seřazené v nikterak likvidační frontě.

Málokdo z lovců instagramových fotografií ale ví, že hlouběji v kostele Santa Maria in Cosmedin, v jehož hale se ústa nachází, lze najít neméně zajímavou relikvii. Pakliže se svou drahou polovičkou ještě nemáte program na Den svatého Valentýna, můžete jí zde ukázat dost možná pravou lebku patrona všech zamilovaných. Lebka, opatřená lehce dehonestující tištěnou cedulkou se jménem, dlí obklopena květy ve skleněném pozlaceném relikviáři právě zde.

O životě, smrti a ostatcích světce se samozřejmě vedou vášnivé pře a stejně jako u ostatních relikvií tohoto typu platí, že kdyby měly být všechny pozůstatky pravé, byli by blahořečení podobni spíš desetihlavé sani než člověku. Přesto se legendy poměrně shodují v tom, že Valentýn byl urozený Říman, který ve městě zemřel v druhé polovině třetího století. Kostel samotný se datuje do 8. století, ale stojí na základech dřívějšího starověkého chrámu.

Před ostatky můžete za stále ještě poměrně lidové půleuro (asi 13 korun) zapálit svíčku nejen za svou lásku.

Písnička o kostech, kostech, těch suchých kostech je asi prvním lyrickým textem, který se z neznámých důvodů učí většina dítek v hodinách angličtiny. A málokde je možná až příliš jednoduchý popěvek tak na místě jako v další římské zajímavosti, kterou by bylo škoda minout.

Kapucínská krypta kostela na ulici Vittoria Veneta je poněkud děsivou, ale rozhodně unikátní mozaikou tělesných částí více než čtyř tisíc zdejších mnichů z období mezi 16. a 19. stoletím. Znepokojivě morbidní výstavku „oživují“ nápisy umístěné před lidskými kolážemi: „Tím, čím jste vy, jsme byli, tím, čím jsme my, budete.“

Během procházení několika místností krypty, z nichž nejznámější je „kaple pánví“, by měli vyšší jedinci dávat pozor na hlavu, aby se jim o ni náhodou neotřel lustr z páteří.

Markýz de Sade, autor snad nejznámějších pornografických publikací, z jehož jména byl odvozen pojem sadismus, prý v jednom ze svých děl nazval kryptu nejpozoruhodnější podívanou svého života.

V areálu kostela se nachází větší než malé množství kamer, protože se v muzeu, přes které se vstupuje do krypty, vystavují umělecká díla takových mistrů, jako je například Caravaggio. A pst! Přímo u paty kostela lze ochutnat opravdu výjimečnou, ač pořádně drahou pistáciovou zmrzlinu.

Španělské schody a kostel zasvěcený svaté trojici tyčící se nad nimi se řadí na seznam turisticky nejexponovanějších míst. Málokdo už ale ví, že italský architekt Federico Zuccari, který pracoval na kapli ve zmíněném kostele, nedaleko vytvořil nevšední palác stejného jména. Umělec jej navrhl v 16. století jako extravagantní sídlo pro svou rodinu.

Výjimečným činí palác okna a dveře, které jsou stylizovány do obrovských, doširoka otevřených úst monster. Stavba i po architektově smrti přitahovala významné osobnosti, byla útočištěm panovnice i četných umělců.

Nedaleko Lidového náměstí stojí malý krámek, který je v současnosti uzavřen pro veřejnost. Kdo o něm neví, projde pravděpodobně bez povšimnutí. Při bližším zkoumání ale zjistíte, že v jeho zaprášené výloze neleží pesta, nugát ani výstřelky poslední módy, jak je v Římě zvykem, ale desítky, možná i stovky těl panenek.

Skrz velká francouzská okna nejspíš uvidíte restaurátora, který v malém prostoru zaskládaném nejrůznějším „harampádím“ opravuje římské talíře a vázy. A když mu to čas dovolí, vdechuje i nový život porcelánovým panenkám. Výloha působí dojmem hororové zastavárny a zasvěceným prý může připomínat ikonické hračky dodnes ležící v oblasti kolem jaderné elektrárny Černobyl.

Jeden z nejznámějších sochařů 17. století Gian Lorenzo Bernini zanechal svůj otisk na značné části římských památek. Jeho fontány najdete ve Vatikánu, na půvabném náměstí Navona, Španělském náměstí u již zmíněných schodů i na náměstí Berberini nedaleko kapucínské krypty. Jeho vrcholná sochařská díla jsou však překvapivě uchovávána na místech, kde se nebudete tlačit.

Nedaleko od kostnice je vzdálen kostel Santa Maria della Vittoria se sochou Extáze svaté Terezy. Nemusíte být nadšenci do umění ani náboženské tematiky, abyste ocenili mistrovu dechberoucí práci s mramorem.

Díla vyzdvihující krásu a smyslnost lidského těla střeží Galerie Borghese. Apollonovi a Dafné či Hádovi unášejícímu Persefonu zde dělají společnost práce da Vinciho, Raffaela či Corregia a nikdy zde nejsou davy. Vstupenky se totiž prodávají dopředu na konkrétní datum a čas. Kapacita galerie, zasazené v obrovském věčně zeleném parku, je schválně omezená a dovoluje obdivovat jedinečná díla z bezprostřední blízkosti. Téměř byste si na ně mohli sáhnout, ale bylo by to nepochybně riskantnější, než pokoušet Ústa pravdy.