Rigu zviditelnil hokej. Češi ji objevili i díky nedávnému šampionátu

Nejpohodlněji a nejrychleji se do Rigy dostanete samozřejmě letecky. Vybírat lze mezi nízkonákladovou linkou Ryanair nebo společností AirBaltic. Během cesty autem překonáte vzdálenost 1300 kilometrů, ale i to se dá zvládnout, zejména pokud se v řízení střídáte.

Během pohybu po samotné Rize využijte městskou dopravu, která funguje velmi dobře. K moři se pak dá dojet za 30 minut vlakem z přehledného nádraží v centru. A ještě se na cestu můžete posilnit ve zdejší samoobslužné restauraci Lido, která má skvělou nabídku teplé i studené kuchyně včetně místních specialit, a to vše za vlídné ceny. Jídlo zde vyjde levněji než u nás.

Riga byla založena německými kolonisty v ústí řeky Daugavy již v roce 1201 a brzy se díky blízkosti Baltského moře stala významným hanzovním městem, kde se obchodovalo s kožešinami, jantarem či dřevem. Z tohoto období také pocházejí některé její církevní památky. V průběhu staletí se musela vyrovnat s polsko-litevskou, švédskou a nakonec ruskou nadvládou.

V 17. století se někdejší hanzovní město stalo hlavním městem Švédského Livonska a byla druhým největším městem Švédské říše. Po skončení první světové války byla v listopadu 1918 vyhlášena Lotyšská republika, kterou ale Rusko neuznalo a vtrhlo do země. Po jeho porážce v roce 1920 se Lotyši konečně dočkali samostatnosti, ovšem jen do roku 1940.

Nezávislost pak získali až po dlouhých letech v roce 1991. I proto je pro obyvatele Rigy tak významný pomník Svobody, odhalený v roce 1935. Najdete ho v centru města a pro jeho výšku čtyřicet metrů ho jistě nepřehlédnete. Vždy v dobách nepřízně se u něj shromažďovali lidé a konaly se tu demonstrace.

Riga vám pro svou polohu při řece Daugavě a pro své četné kostely a historické domy může trochu připomínat Prahu. Slovákům zase jejich metropoli, protože má podobný lanový most. Je jedním z pěti mostů ve městě a koncepčně vycházel skutečně z mostu SNP v Bratislavě, jen byl postaven o devět let později, v roce 1981.

Procházku můžeme začít na nábřeží, případně nasednout na tramvaj a projet se od centra na druhý břeh, kde v roce 2014 vyrostla velkorysá budova Lotyšské národní knihovny, jíž místní říkají Zámek světla. Když do ní vejdete, zaujmou vás prosklené stěny plné knih v několika patrech, umně nasvícené, takže vypadají jako nakašírované. Autorem návrhu je americký architekt lotyšského původu Gunnar Birkerts.

V Rize v posledních letech vyrostla řada moderních budov, ale lákadlem pro turisty zůstávají samozřejmě historické památky. Mnohé byly obnoveny z fondů Evropské unie. Tak například doslova z popela vstal dům Černohlavců v samém centru na Radničním náměstí. Svou zdobnou oranžovou fasádou láká už zdaleka a najdete ho také na obálce většiny bedekrů, neboť je mimořádně fotogenický.

Původně byl postaven v roce 1334 jako slavnostní sídlo pro cech svobodných německých kupců. Jeho název je odvozen od černých pokrývek hlav, které tehdy nosili. Za druhé světové války, v červnu 1941, byl zničen během německého bombardování a teprve koncem devadesátých let začala výstavba jeho přesné repliky, která byla dokončena v roce 2001 při oslavách osmistých narozenin Rigy.

S historií se v centru Rigy setkáváte na každém kroku. I další památka – luteránský kostel sv. Petra – už byla mnohokrát ohrožena. Původně šlo o dřevěný kostel, později postavený z cihel a opatřený vysokou dřevěnou věží. Ta se v roce 1666 zřítila, zničila sousední budovu a zabila osm lidí.

Když se ji konečně podařilo obnovit, zachvátil ji požár. Byla tedy postavena znovu a její architekt vypil na vrcholku sklenku vína, kterou shodil na zem s vírou, že počet střepů bude odpovídat počtu století, jichž se věž dočká. Hromada sena však pád zmírnila a střepy byly pouze dva.

V roce 1941 věž zasáhla bomba a shořela. Obnovena byla v roce 1973 a rituál se sklenkou se prý opakoval. Tentokrát se rozbila na mnoho kousků. Z věže se dá rozhlížet po celém okolí, ale pokud byste chtěli opravdu dokonalý výhled, musíte se vydat jinam. V takzvané Malé Moskvě za centrální tržnicí, o níž si ještě povíme, se v 17. století usadila komunita starověrců, která uprchla z Ruska před pronásledováním.

Symbolicky právě tady vyrostla v letech 1951 až 1961 budova Lotyšské akademie věd, a to až do výšky 108 metrů. Je postavena ve stylu moskevské Lomonosovovy univerzity nebo pražského hotelu International a přezdívá se jí Stalinův narozeninový dort. Můžete vstoupit dovnitř a za poplatek u vrátného vyjet výtahem do sedmnáctého patra, odkud si z vyhlídkové plošiny vychutnáte pohled na město.

Velkým lákadlem je Centrální tržnice v obřích hangárech, vybudovaných za první světové války pro německé vzducholodě zepelíny. Není divu, že je jednou z největších v Evropě. Nejen že jde o unikátní industriální památku, ale navíc smysluplně využitou. Haly jsou doslova napěchované domácími produkty – rybami a masem všeho druhu, čerstvým ovocem a zeleninou, sýry, tvarohy, pečivem a dalšími dobrotami.

U jednotlivých stánků si můžete dát právě dovařené pelmeně neboli taštičky plněné masem, palačinky, pirohy s masovou i sladkou náplní, polévku soljanku s kyselými okurkami, jehněčí šašliky, bramboráčky, nechybí ani kvas, nápoj vyráběný kvašením obilnin s mírným obsahem alkoholu. Našinec si jen posteskne, proč něco takového nemáme třeba v Praze ve Staroměstské tržnici.

Z tržnice se dá snadno vrátit do starého centra města a pokochat se jeho hanzovními i mnohem mladšími secesními domy, navštívit některá muzea a posedět v kavárně. Zvolili jsme kombinaci obojího – nejprve návštěvu Muzea módy, poté jeho kavárny, vytvořené v duchu třicátých let a éry swingu, který tu také tlumeně hrají.

Muzeum bylo založeno teprve před pár lety sběratelem a historikem Alexandrem Vasiljevem, který nashromáždil kolekci z mnoha století a řady zemí světa. Takové malé UMPRUM museum ve sklepení činžovního domu, jehož prohlídka se dá díky výhodné vstupence spojit ještě s muzeem klobouků, šátků a čepic, byť vzdáleným asi dva kilometry.

V Rize byste neměli minout ani krásné parky s osvěžujícími fontánami, citlivě zrekonstruovanou židovskou synagogu nebo skanzen se 120 ukázkami lidové architektury, který se rozprostírá podél břehu jezera Jugla, kam pohodlně dojedete tramvají. A pokud vás město znaví docela, sedněte na vlak a vyjeďte necelých třicet kilometrů směrem k  Jūrmale.

Lázeňské městečko plné dřevěných vilek a penzionů, z nichž řada je památkově chráněná a část jich už bohužel zmizela v nenávratnu (i tady mají své dravé developery), vás okouzlí. Jako přímořské letovisko se toto území podél moře začalo měnit v roce 1785, kdy se v jedné ze zdejších vesniček – Dubulti – rozhodli provozovat veřejné koupání. Postupně se spojilo šestnáct obcí v jeden celek, kam se sjížděli obyvatelé Rigy, ale také příslušníci ruské armády, aby tu utužovali své zdraví.

K rozvoji celého pobřeží v délce 32 kilometrů s jedinečnou bílou písčitou pláží a borovicovým lesem přispěla stavba železnice. Pro návštěvníky se zde stavěly hotely, restaurace, ale i kasina a později také sanatoria a lázeňské budovy.

Popularitu a věhlas si lázně zachovaly i po druhé světové válce, kdy sem jezdili vysocí představitelé tehdejšího režimu, jako byli Nikita Chruščov nebo Leonid Brežněv. V době sovětské okupace Lotyšska město patřilo k nejvýznamnějším centrům lázeňství v tehdejším Sovětském svazu, hned po Soči a Jaltě. Každoročně se tu rekreovalo přes 300 000 lidí.

Když jsme v Jūrmale hledali příjemnou restauraci, kde bychom mohli sedět venku, padla nám do oka okrová dřevěná stavba s nápisem Alus Krodziņš. Její majitelka Sandra Balča ji otevřela v roce 1992, ale pivnice tu prý byla odedávna. Sandra se v Jūrmale narodila stejně jako dvě generace jejích předků. Je místní patriotkou, a tak nelibě nese dnešní neúctu ke starým budovám i to, že se zde staví nové, moderní domy, které nezapadají do původního koloritu lázní.

„Přitom i většina těch krásných dřevěných domků byla kdysi přestavěna, ale citlivě, tak, že to ani nepoznáte. Majitelé potřebovali domy zvýšit o patro, přistavěli verandy nebo věžičky, ale vše měli dobře promyšlené. Do Jūrmaly nepatří sklo a beton,“ říká paní Sandra. Upozornila nás také na zchátralý areál Mariánských lázní přímo u pláže.

„Mnoho těchto staveb poznamenaly povětrnostní podmínky, silné bouře a větry, které je poničily, a nikdo už se nechce pouštět do jejich oprav. Restaurací tu postupně ubylo, přitom v nich kdysi hrávali muzikanti a v některých se i tančilo. Dnes v Jūrmale převažují kavárny,“ dodává.

Jen neradi se loučíme. K obědu jsme dostali čerstvou rybu podušenou s rajčaty a paprikami a pečenými bramborami, plněnými pikantním tvarohem. Lotyšská kuchyně je jemná, jídla se většinou nijak nekoření, nejčastěji se dochucují všudypřítomným koprem.

Pozn. redakce: V článku jsme opravili název lázeňského města Jūrmala a opravili informaci, že Riga byla hlavním městem Švédské říše. Čtenářům se omlouváme a děkujeme za upozornění.