Relikviář svatého Maura: Nevěděli, co hledají, našli poklad

Relikviář letos slaví čtvrt století od svého znovuobjevení. Jeho nález dodnes patří k nejkurióznějším případům bývalé československé Federální kriminální ústředny, a to i přes to, že se pátrání podobalo spíše pohádce se šťastným koncem než hledání unikátního historického předmětu.

Relikviář byl ke konci druhé světové války ve velké tajnosti na pokyn vévody Beauforta, svého tehdejšího majitele, ukryt pod dřevěnou podlahou gotické kaple hradní části Stáního hradu a zámku Bečov. Vše proběhlo v takové tajnosti a tichosti, že na památku bylo na dlouhých čtyřicet let téměř zapomenuto…

První kapitola novodobé historie relikviáře svatého Maura se začala psát ve Vídni v červnu 1984. Na tamní české zastupitelství tehdy přišel muž, který se představil jako Danny Douglas, obchodník amerického původu žijící ve Vídni. Prohlásil, že má pro naši republiku velmi zajímavou nabídku. Československu dá 250 tisíc dolarů za to, že ze země vyveze věc vysoké historické hodnoty, o které naše úřady nemají ani tušení.

„O jakou věc jde, nechtěl prozradit s tím, že by ztratil svou výhodu. Jen uvedl, že věc nemá přímou souvislost s československou státností ani historií země, její fotografie byly uloženy v jakési švýcarské bance, stejně tak jako přesné místo jejího úkrytu. Jako lokalitu uložení předmětu uvedl vzdálenost zhruba 150 kilometrů od Norimberku a řekl, že věc byla ukryta ke konci II. světové války,“ vzpomíná na začátky pátrání po relikviáři JUDr. František Maryška, tehdejší šéf odboru federální kriminální ústředny, kterému byl případ předán.

Československé úřady byly obchodu celkem nakloněny, vidina tehdy nedostatkových dolarů udělala své a jednotlivá ministerstva začala přemýšlet o tom, jak prodej věci, o které nikdo nic neví, zrealizovat. Během dlouhých jednání však někoho napadlo, že by se mělo zjistit, zda nepochází z trestné činnosti, což by byla okolnost, která by plánovaný obchod znemožnila. A to byl vlastně důvod, proč byl případ přidělen kriminálce.

„Dostali jsme zadání hledat věc, ale nikdo nevěděl jakou a nikdo nevěděl kde. Vzhledem k tak slabým informacím ani nikdo nevěřil, že se může něco objevit. Ale my dostali zadání a bylo tu i přání se případu věnovat, tak jsme se mu věnovali,“ vzpomíná František Maryška.

Aby mohli kriminalisté alespoň odněkud začít, vymezili si okruh 150 km od Norimberku, do kterého spadala města Plzeň, Klatovy, Cheb, Domažlice, Karlovy Vary a Tachov, a začali hledat.

„Vycházeli jsme z toho, že pokud má ona věc vysokou hodnotu, musel ji vlastnit někdo, kdo na ni měl. Chodili jsme proto po bývalých panstvích, usedlostech a klášterech, ptali se lidí na to, jak to v místě vypadlo na konci války. Prohledávali archívy a hledali, zda někomu něco náhodou nechybí. Všechno marně, všude se na nás koukali jako na blázny, protože jsme hledali něco, ale nevěděli co, nikdo se s námi nechtěl ani bavit,“ popisuje začátky pátrání kriminalista.

Úřady zatím připravovaly smlouvu k podpisu a jednalo se o výši kauce, kterou měla naše republika složit pro případ, že by z vyzvednutí sešlo. Pan Douglas si byl stále jistější tím, že uskuteční svůj životní obchod. Což potvrdil i na jednom z jednání, na které přijel do Prahy a u kterého byli na své přání přizváni i kriminalisté, ovšem inkognito.

„Chtěli jsme s panem Douglasem mluvit a nechtěli jsme, aby tušil, že se něco děje. Moc příležitostí jsme ale neměli, protože se vše točilo kolem doladění smlouvy.

Během jednání jsme se jen mimoděk zeptali, zda máme připravit na vyzvednutí nějakou techniku, potápěče či horolezce. Pan Douglas zavrtěl hlavou, že nic takového nepotřebuje, vyzvednutí bude jednoduché, protože věc není nikterak velká, a podvědomě přitom rozhodil nad konferenčním stolkem rukama, čímž nám naznačil velikost předmětu,“ vypráví František Maryška.

Kriminalisté také zjistili, že Douglas má asi rok starou informaci, která potvrzovala, že předmět je stále na svém místě. „Během hovoru i dodal, že pochází z 13. století,“ upřesňuje kriminalista. Prohledávání lokalit stále pokračovalo. A stále bez úspěchu.

Čas od času se objevila nějaká cesta, která vypadala nadějně, ale všechny nakonec byly slepé. Kriminalisté jen věděli, že hledají věc velmi vzácnou, drahou a ukrytou za druhé světové války, ale poradit, co a kde mají hledat, neuměli ani odborníci na ministerstvu kultury, kteří se k pátrání stavěli vlažně. O existenci relikviáře neměli ani tušení a tím méně věřili, že policie může něco nalézt…

„Časem se nám podařilo vytipovat osoby, kterých se mohla záležitost vzhledem k událostem ke konci války týkat. S ohledem na rozvětvení šlechty západní Evropy byly vyhodnoceny tři rody a to Beaufort-Spontin, Menstom dorff-Pouilly a Metternichové,“ doplňuje František Maryška.

Mezitím běžela stále jednání, z nichž vzešlo, že by smlouva měla být podepsána co nejdříve. Pan Douglas přiznal, že má již na onu věc kupce a že prodejní cena bude kolem čtyř miliónů dolarů, z nichž našemu státu navíc vyplatí čtvrtinový podíl, přičemž náklady na vyzvednutí byly odhadnuty na deset tisíc korun. Zkrátka, výhodný obchod byl stále blíže své realizaci.

Během začátku října byl dohodnut termín a místo podpisu smlouvy. Na přání pana Douglase byly vybrány Karlovy Vary a do podpisu zbývalo pár dní.

„Když jsme se dozvěděli, kde má být smlouva podepsána, došlo nám, že je tak tomu nejspíš proto, aby mohlo po podpisu dojít k odhalení místa úkrytu a vyzvednutí předmětu, všechna dosavadní jednání totiž probíhala v Praze. Lokalita se tedy zúžila. Pročesávali jsme jednotlivá panství na Karlovarsku, až jsme v seznamu vytipovaných míst došli na hrad a zámek v Bečově nad Teplou.“

V té době tam byl kastelánem Karel Macek. Kriminalisty prý na svém území moc rád neviděl. Během hovoru vyprávěl o historii panství, o tom, jak tamní rod za války kolaboroval, jak bylo panství po válce vykradené a mimochodem se zmínil, že pravděpodobně jednoho z příbuzných zámecké rodiny nedávno, asi tak před dvěma lety, na zámku viděl. Přišel se prý podívat na místo, se kterým ho pojila historie.

„Došlo nám, že onen příbuzný byl tím člověkem, který podle slov Douglase ověřil, že věc je stále na původním místě. Návštěvu Maxe von Crove, který byl zetěm někdejšího majitele Bečova, nám následně potvrdila i pasová kontrola. Najednou bylo stále jasnější, že sice nevíme co, ale víme už alespoň, kde máme hledat,“ vypráví František Maryška. Byl konec října 1985, smlouva měla být podepsána v listopadu a policisté už poněkolikáté vyjížděli do Bečova.

„Těsně než jsme vyrazili, ozvala se Dr. Dagmar Hejdová, ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea, že má pro nás připravenou knížku, o kterou jsme ji žádali. Byla to knížka o památkách Karlovarska a kolega ji chtěl jen jako další z mnoha inspirací. Předtím ji viděl u kastelána.“

Listoval jí a najednou nemohl uvěřit svým očím. Na jedné z fotografií byl vyobrazen relikviář svatého Maura. „A my jsme najednou věděli, co téměř rok hledáme! Jak jsme pak zjistili, v knížce kastelána stránka s relikviářem cíleně chyběla. Původní majitelé chtěli, aby relikviář naprosto upadl v zapomnění,“ vzpomíná kriminalista. Policisté vyrazili do Bečova, s sebou si vezli lopaty, krumpáče, od vojáků vypůjčený detektor kovu a videokameru. Byl víkend a smlouva měla být podepsána začátkem týdne.

Štěstí však policistům přálo. Pan Douglas na poslední chvíli zavolal, že chce drobnou změnu, a dal českým úřadům dva týdny s tím, že hned po jeho návratu z dovolené bude obchod uzavřen.

„My jsme stále kopali na Bečově, venku byla zima a my pročesávali hradní pozemky. Nikdo z nás předtím s detektorem kovu nepracoval, takže jsme se s ním učili. Během pár dní jsme tak našli kde co, staré hřebíky, popadané okapy, víko od kanálu… Venku bylo ošklivo a my jsme se báli, aby nezačalo sněžit a mrznout. Najednou nás napadlo, že když se sněhu a zámrazy nebojí pan Douglas, že bychom se neměli bát ani my. Prostě, hledáme špatně. Relikviář nebude venku, ale uvnitř.“ A tak nechali kopání a začali mapovat starou část hradu, hledali široké zdi, zazděná okna a místa, kde by mohl být relikviář ukryt.

Začali v gotické kapli. Během prohledávání podlahy začal detektor kovu opakovaně hlásit, že pod podlahou cosi je. „Klekli jsme na kolena a odhrabovali suť, hrad byl tenkrát v dezolátním stavu a všechno bylo zničené. Najednou jsme si všimli, že v místě, kde detektor hlásil kov, je poškozené prkno. To znamenalo jediné – podlaha byla v minulosti nadzvednutá! Věděli jsme, že starou gotickou podlahu musíme rozebrat, připadali jsme si jako barbaři a šli jsme si pro požehnání ke kastelánovi,“ vypráví Maryška.

Ten si stále trval na svém – na Bečově prý nic ukryto není, sloužil tam třináct let a celé místo měl zmapované. Až teď mu kriminalisté řekli, že se domnívají, že pod podlahou je podle všeho relikviář svatého Maura ze 13. století. „Zlatokopecká horečka v nás neustále sílila a začali jsme teď už se svolením kastelána podlahu opatrně rozebírat. Pod prkny se ukázala suť. Odhrnul jsem ji a v jednom místě se nám zdálo, že se ztrácí v jakési dutině. Hrábnul jsem holou rukou ještě několikrát, když se otvor rozšířil asi na průměr deseti centimetrů, sklonil jsem se a podíval se dovnitř.

A uviděl jsem, jak se na mě z díry pod podlahou usmívá skleněná kulička ze zlatého štítu relikviáře. Byl 5. listopad 1985 a na náměstí zrovna tlouklo poledne. Nikdo z nás tomu nemohl uvěřit. Střídali jsme se u díry a všichni jsme se posvátně dívali na to, co je pod podlahou. Je to nezapomenutelné,“ vzpomíná znovuobjevitel.

V tuto chvíli ale vyvstal další problém. Kdo relikviář vyzvedne. Možností bylo více. „To rozhodnutí bylo na mně. Mohl jsem zavolat do Prahy, a přijeli by od nás a z ministerstva kultury. Nebo jsme ho mohli vyzvednout sami. A pro to jsem se rozhodl.“ Pomalu a opatrně začali ze štítu relikviáře odstraňovat zeminu. Relikviář byl ve schránce, která měla kovovou konstrukci a skleněné boky. Jenže sklo se na několika místech pod vahou sutě prolomilo. Z plechu tedy udělali provizorní vaničku, kterou podložili prostěradlem a relikviář vyzvedli a přenesli do auta.

„Byl krásný. Jen část dílků na něm nedržela, ty jsme položili vedle relikviáře. V Praze jsem podal hlášení o našem nálezu. Relikviář mi ležel čtrnáct dní na stole a do mé kanceláře proudily davy kolegů, kteří chtěli tu krásu vidět. Pak si ho odvezli z ministerstva kultury a dali na několik měsíců do sejfu. V něm byla nízká vlhkost a relikviář se rozpadl do žalostného stavu a následně musel být třináct let restaurován,“ říká František Maryška, který svým objevem zabránil realizaci prodeje a pro nás ztrátě jedné z nejvzácnějších světových zlatnických památek.

Objevem relikviáře svatého Maura byl uzavřen jeden z nejpodivuhodnějších kriminalistických příběhů. „Během našeho pátrání jsme našli předmět nedozírné hodnoty a policie po něm pátrala přesto, že nikdy ve své historii nebyl svázán se žádnou trestnou činností. Prostě se jen potřebovalo ověřit, že se může bez okolků prodat,“ uzavírá své vyprávění František Maryška.