Rataje nad Sázavou: město, které uchvátilo i tvůrce středověké hry

Se skřípěním brzd nás vyhazuje Posázavský pacifik v zastávce Rataje nad Sázavou uprostřed železniční křižovatky dvou jednokolejek. Čilý ruch u nedalekého kempu dává znát, že turistická sezóna je v plném proudu, i když vody pro vodáky je zoufale málo. Někteří z nich přerušují plavbu, aby si prohlédli městys a jeho památkovou zónu. Z obou stran ji totiž obklopují dva hrady – horní a dolní, dnes zámek.

Abychom se neztratili, vydáváme se po červené značce, která nás bezpečně dovede do centra. Lákavou nabídku občerstvení u kempu necháváme jiným a šlapeme do kopce. Není strmý, jak to u hradů někdy bývá, takže se nestihneme ani zadýchat a před námi je částečně dochovaná brána hradu Pirkštejn. Je zasazená mezi domky a vstupuje se skrz ni na malé nádvoří, nad nímž ční okrouhlá věž.

Do 32 metrů vysoké věže vede dřevěné schodiště a nyní je z ní zvonice na vrchu krytá šindelem. Ukrývá dva zvony zřejmě z 16. století. Pirkštejn stojí na ostrohu nad potokem Živý a na jižní straně, která byla nejlépe chráněna, i dnes najdete dvoupatrový palác. Ten byl v 18. století přestavěný na faru, která je v něm dodnes. Církev spolu s nájemcem připravuje příležitostné prohlídky Pirkštejnu, dosud byl hrad nepřístupný.

Asi nejpozoruhodnějším na celém dolním hradu byla vodní chodba, kterou se hned tak nějaký hrad nepyšní. Na východním svahu vedla krytá chodba branou k Živému potoku. To umožňovalo skrytý přístup k vodě například při obléhání hradu. Podle odborníků chodba pochází z 15. století a dnes najdete zbytek její klenby v jednom špatně přístupném místě.

Z dolního hradu je to jen pár desítek kroků na náměstí s kostelem a horním hradem, nyní ratajským zámkem. Stejně jako Pirkštejn byl horní hrad vybudován v první polovině 14. století Jindřichem z Lipé. Bouřlivé období zažívalo panství na přelomu 14. století, kdy v něm vládl poručník nezletilého Jana Ptáčka z Lipé Hanuš z Lipého. Ten si totiž opatrovnictví vyložil po svém a dal se dohromady s lapkou Rackem Kobylou, kterému poskytl v Ratajích azyl. Zasáhnout proto muselo královské vojsko.

Když konečně převzal panství Jan Ptáček, narodil se mu po nějaké době syn Hynek. Ten byl posléze nejznámějším majitelem hradu a ratajského panství. Zvítězil v bitvě u Lipan, stal se nejvyšším mincmistrem a zemským soudcem. Porazil také posledního husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé na hradě Sionu. Byl dokonce také školitelem pozdějšího panovníka Jiřího z Poděbrad. V roce 1444 dostal po vypjatém vyjednávání zřejmě infarkt a jeho tělo bylo uloženo do kostela sv. Matouše, v němž je rodinná krypta Ptáčků.

Majitelů se na hradě vystřídalo nespočetně, kolem roku 1675 byl horní hrad přestavěn na barokní zámek. V roce 1923 po pozemkové reformě přišel o zámek rod Liechtensteinů a o 10 let později jej koupila obec Rataje. Ta zámek vlastní dodnes a momentálně ho ve velkém rekonstruuje.

Při příchodu k zámku procházíme kolem pivovaru a branou v západním průčelí na nádvoří. Ruch dělnických prací je znát. V zámku je kromě infocentra také pošta a obecní úřad. Na jižní části zaujmou renesanční psaníčková sgrafita v patře. Jednotlivá křídla pak doplňují arkády, které byly v prvním patře zasklené. V jihovýchodním nároží si lze povšimnout staré gotické hradby.

V prohlídkové trase, která stojí 80 Kč, zatím není žádný dobový nábytek, ale výstava motorových pil, kočárků a dětských hraček. Výjimečnost Ratají tkví rovněž v tom, že do nich zasadili část děje tvůrci středověké české hry Kingdom Come Deliverance, která by měla vyjít příští rok.

Nic naplat, po důkladné prohlídce je nutné se vydat na cestu nejprve do Talmberku a pak do Sázavy. Naším průvodcem bude červená značka, na kterou se napojíme před zámkem. Prohlédneme si ho ještě zezadu a mírným kopcem sestupujeme k řece. Slunce je na nejvyšších místech nad našimi hlavami a jeho paprsky klouzají po mizející vodě Sázavy.

Od rozcestí Ledečko nás nohy vedou do lesa, kde je o poznání chladněji. Stoupáme úzkou lesní pěšinou lemovanou maliním. Po opuštění přítmí stromů nás na palouku zdraví stádo koní a naznačuje nám správnou cestu. Po dalších asi dvou kilometrech míjíme ceduli Talmberk a vydáváme se hledat hrad.

Sloveso „hledat” je zcela na místě, poněvadž skromné zbytky jsou schované v obecní zástavbě. Po chvíli mezi domy vyčuhuje zbytek věže hradu z konce 13. století, kdy ho postavil Arnošt syn Hroznaty z Úžic.

Výčet jeho dalších majitelů necháme na odborných publikacích a zaměříme se na místo jako takové. Ze silnice toho moc neuvidíte, z návsi ale nenápadná šipka ukazuje nahoru na nepatrný skalnatý ostroh. Po pár desítkách metrů narazíte na zbytky hradeb či jiných budov, tak nějak zakomponovaných do chat se zahradami.

Úzká ulička vás pak zavede k tomu hlavnímu, co Talmberk nabízí. Jde o část zdí a věž, o které už byla řeč. Do jejich útrob se dokonce můžete podívat, jen je škoda, že tam není okno, ze kterého by byl výhled na obec. Od poznávání dalšího okolí vás bude dělit plot se zákazem vstupu.

Na informační tabuli u věže se lze dozvědět něco o historii. A to je bohužel vše, protože z útrob věže uvidíte pouze oblohu. Pokud však máte chuť, je možné se vypravit na protější kopec, odkud uvidíte panorama obce s hradem. Poněkud jednodušší to budou mít hráči geocachingu, které tam dovedou GPS souřadnice.

Zbytečně se ovšem neloudejte, jelikož cesta do Sázavy čítá ještě asi pět kilometrů. Procházku po louce střídá vesnice Mrchojedy, a pak už zpět do jehličnatého lesa, který je místy tak hustý, že i sluneční paprsky mají problém dosáhnout na zem.

Pohodlnou stezkou jsme za chvíli na silnici u Sázavy a zvyšující se ruch dává znát, že toto místo je mezi turisty velmi oblíbené. Značka nás vede k jezu, kde se v horkých dnech lze ochladit, v těch studenějších navštivte Čertovu brázdu, dům Jiřího Voskovce anebo o kus dál Sázavský klášter.

Ze Sázavy se dostanete zpět vlakem či autobusem. Nachodili jsme asi 13 kilometrů celkem příjemným terénem.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.